Deník nenapsaných myšlenek

Zatímco on spal, ona dořešila filtračku na vodu se známým, který konečně dorazil.

Bylo dusno před bouřkou a ona čekala na déšť. Sledovala ho, jak naproti ní spí. Nechtěla přemýšlet nad tím, že se jí to zase vymklo kontrole, kterou se snažila nad situací mít. Alespoň zdánlivě.

Prakticky se prošukali přes kuchyňskou linku, křeslo v obýváku až do postele v ložnici. Bylo přece jen už po půlnoci, kdy on usnul s hlavou na jejím podbřišku. Hladila ho ve vlasech a dívala se na něj. Na jeho tvář, zavřené oči, dlaň na jejím prsu. Její rty se nepatrně usmívaly i přes smutek, který byl pod maskou její tváře....

"Promiň, to jen posílám odkaz na jednu chalupu známé." a dala odeslat. Chtěla to nějak zakecat. Odvést pozornost. Držet tu iluzi, že je pořád na severu a dlouho tam ještě bude. Minimálně dokud bude on psát.

Bylo květnové teplé ráno. Začátek léta. Stála na terase s výhledem na hřeben pohoří, do kterého se odstěhovala. Záhoří . . . Milovala ten kraj zapomenutý člověkem a milovaný bohem. Zelený vrchol hřebene porostlý smrky kontrastoval s modrou oblohou. Tráva, kterou spásalo stádo hnědých krav. Ticho, typické pro skoro samotu v horách, tvořené zpěvem...