Sedl si před vchodové dveře. Vydýchával to, čeho byl svědkem. Měl odjet? Zůstat? Vyříkat si to? Konfrontovat je? Proč s jeho tátou? Ozvala se v něm žárlivost na Lucii nebo šlo jen o to, že to byl jeho táta? Zvedl se, sedl na mašinu a vyjel.
Lucie se ráno probudila dřív, než Martin. Když ho viděla ležet vedle sebe, prohlížela si ho. Lehké strniště na obličeji. Lehce chlupatý hrudník, který se pravidelně zvedal. Široká ramena, která prozrazovala, že na sobě opravdu musí makat.
Opřel ji o zrcadlo. Chtěl se na ni dívat zatímco ji šukal. Lucie děkovala své prozřetelnosti za nápad nechat jen těch pár svíček a jinak zhasnout. Vlastně jí hlavou proletěla myšlenka "jo tak takhle by mohl šukat captain Amerika" a začala se smát. Nahlas. Martin, který se dostával zrovna do tempa znejistěl. Podíval se do zrcadla na ni a s...
"Nechceš si ten čaj vypít na terase?" zeptala se ho, když ji přešla ta slabá chvilka.
Užíval si její blízkost a čekal, jestli mu Lucie řekne o tom, že má prodloužený kontrakt ve Švédsku. Ta ale byla pořád stejně odměřená pokud šlo o osobní rovinu. Nechtěla ho pustit k sobě blíž i když měl snahu. A tak po pár dnech, kdy doháněli její absenci v jeho životě šukáním na všechny možné způsoby, a kdy dospával spánkový...
Zatímco on spal, ona dořešila filtračku na vodu se známým, který konečně dorazil.
Bylo dusno před bouřkou a ona čekala na déšť. Sledovala ho, jak naproti ní spí. Nechtěla přemýšlet nad tím, že se jí to zase vymklo kontrole, kterou se snažila nad situací mít. Alespoň zdánlivě.
Prakticky se prošukali přes kuchyňskou linku, křeslo v obýváku až do postele v ložnici. Bylo přece jen už po půlnoci, kdy on usnul s hlavou na jejím podbřišku. Hladila ho ve vlasech a dívala se na něj. Na jeho tvář, zavřené oči, dlaň na jejím prsu. Její rty se nepatrně usmívaly i přes smutek, který byl pod maskou její tváře....
"Promiň, to jen posílám odkaz na jednu chalupu známé." a dala odeslat. Chtěla to nějak zakecat. Odvést pozornost. Držet tu iluzi, že je pořád na severu a dlouho tam ještě bude. Minimálně dokud bude on psát.
Bylo květnové teplé ráno. Začátek léta. Stála na terase s výhledem na hřeben pohoří, do kterého se odstěhovala. Záhoří . . . Milovala ten kraj zapomenutý člověkem a milovaný bohem. Zelený vrchol hřebene porostlý smrky kontrastoval s modrou oblohou. Tráva, kterou spásalo stádo hnědých krav. Ticho, typické pro skoro samotu v horách, tvořené zpěvem...
