Zápis šestý - pod čarou?

Užíval si její blízkost a čekal, jestli mu Lucie řekne o tom, že má prodloužený kontrakt ve Švédsku. Ta ale byla pořád stejně odměřená pokud šlo o osobní rovinu. Nechtěla ho pustit k sobě blíž i když měl snahu. A tak po pár dnech, kdy doháněli její absenci v jeho životě šukáním na všechny možné způsoby, a kdy dospával spánkový deficit ze zkouškového období, jedno ráno prostě jednoduše odjel. Rozloučil se, jako by jel jen na otočku pryč. Zavřel za sebou dveře a nastalo ticho.

Lucie poznala, že se něco děje ještě před odjezdem. Byl k ní pozornější, něžný a při šukání si ji bral jako by byla jeho a jen jeho. Díval se na ni jako by na něco čekal. Ona mu ale odmítala přiznat jak se věci mají. Že se do něj zamilovala, že po něm touží, že z něj šílí jako žena a . . . že před tím zase chce utéct na sever. Pořád si opakovala, že to je jen chemická reakce na mozku. Ale. . .

 Nepřekvapilo ji, že odjel. Mrzelo ji spíš, že se pak odmlčel. Jasně, že si říkala, jestli mu neměla říct o všem co se kolem ní a hlavně v ní děje. Jenže vždy zvítězilo to její: "Nech ho jít a zapomenout na tebe. Má vše před sebou a ty bys ho jen brzdila.". A tak ho nechala jít. Utekl týden, druhý, třetí. Neozýval se. Jen ho občas viděla online. Do toho pátečního večera. . .

Seděla v pracovně a řešila pracovní maily. Jen v šortkách a triku na spaní. Vlasy měla stažené do culíku. Ozvalo se zaklepaní na dveře. Třikrát za sebou. Zvedla oči od e-mailu a podívala se na hodiny. Bylo půl deváté večer.

"Kdo to sakra je v tuhle hodinu?"

Hodila na sebe pletené pončo, nazula si trepky a šla ke dveřím. Její syn měl klíče, ten by neklepal. A nikdo další ji nenapadal. Možná sousedi? Otevřela dveře a v nich stál muž o pár let starší, než byla ona. Lehce prošedivělé, blond vlasy, modré oči. Oblečený do motorkářského a za ním stála jeho Triumphka. První co jí napadlo, proč jí na dveře klepe captain Amerika.

"Promiňte, asi hledám Vaši dceru." zeptal se nejistě.

"Prosím? Dceru?" ujišťovala se Lucie.

"Lucii. Přítelkyni mého syna."

Lucie měla v tu chvíli zásek. Dívala se na něj zmateně. Captain Amerika začal vysvětlovat, protože usoudil, že žena netuší kdo je. Lucie se tak dozvěděla, že muž je otcem jejího milence. A ten . . . že zmizel víc jak před třemi týdny. Že kontaktoval jeho přátelé, které zná, nikdo nic neví. A tak že mu vlezl do počítače a našel odkaz na tuto adresu a komunikaci s nějakou Lucií. Vše jí zapadlo do sebe.

Přemýšlela, jestli mu má přiznat, že jde o ni . . . Zároveň si uvědomila jistou dávku paniky, která se jí snažila přepadnout.

"Pojďte dál. . . ehm, jsem Lucie. A Vy?" pronesla tak podivně opatrně.

"Jsem Martin." odpověděl jí Captain Amerika s výrazem, který prozrazoval, že nemá tušení, že "Lucie" je "ta Lucie", kterou hledá.

"Máte kde přespat?" zeptala se ho rovnou, protože jí bylo jasný, že v tuhle hodinu ho na motorce nemůže nechat odjet zpět na Vysočinu. Jen zavrtěl hlavou.

"Popravdě jsem na tuhle adresu přišel až dnes večer a jel jsem tak trochu na blind." řekl omluvně.

"Teď už asi ubytování neseženete." pronesla zatímco zapínala kávovar.

"Dáte si kávu, Martine?" zeptala se ho.

"Nechci otravovat. Je mi jasný, že je dost pozdě a že jsem Vás tady . . . přepadl."

"V pohodě. Jakou máte rád?"

"Velkou, černou. Bude se hodit. Když mě čeká tak dlouhá cesta."

Lucie zmáčkla tlačítko dvou šálků a dala hrnek pod trysky. Ozval se zvuk mletí kávy a okamžik na to zavoněla kuchyní čerstvá káva. Sama si nalila domácí ledový čaj, co měla v lednici.

"Měli bychom si promluvit." pronesla, když mu podávala hrnek. Martin se na ni podíval zvědavým pohledem.

"Váš syn . . . nejezdil sem za mojí dcerou. Vlastně ve skutečnosti . . . mám syna. V jeho věku." začala obšírně Lucie. Martin přimhouřil oči.

"Váš syn sem jezdil za mnou." vyklopila Lucie. Pár vteřin poté bylo v místnosti ticho. Martin vydechl, napil se kávy a pak odpověděl, že ho to vlastně nepřekvapuje, že si nikdy moc nerozuměl s dívkami v jeho věku. Tím začala rozprava, kdy Lucie vyklopila v náznacích podstatu jejich poměru. Martin to vzal překvapivě v klidu.

". . . a od té doby, co odjel, o něm nevím." ukončila Lucie svůj téměř monolog. Martin mezitím téměř vypil kávu. Poposedl si na barové židli, kam se posadil.

"Lucie popravdě se mu nedivím. Jste přitažlivá žena. Nebudu Vás za to nijak soudit. Ale byl bych rád, kdybych . . . aspoň věděl, že je v pořádku. Nebo kde je, co s ním je."

"Já jen vím, že je občas online. Ale víc nevím. Neměla jsem pocit, že stojí o další komunikaci. Ale můžu mu zkusit napsat, pokud odepíše . . ." a vzala do ruky telefon, otevřela aplikaci, přes kterou si psali. Rozklikla jejich chat, kde viděla, že byl před pár minutami online.

"Ahoj, dlouho jsi se neozval, jsi ok?" napsala neutrální zprávu. Dala odeslat. Zpráva byla doručena, ale zatím nepřečtena.

"Nechcete tady přespat? Nachystám Vám pokoj pro hosty. Třeba mezitím napíše."

Martin se vymlouval, že zkusí najít někde nějaký penzion a kdyžtak se tu zastaví ráno. Jenže Záhoří . . . všichni chataři, co pronajímali pokoje, už na jeho telefon nereagovali.

"Takže zůstanete?" zeptala se ještě jednou Lucie poté, co zkontrolovala telefon. Nic.

"Tak asi ano." odpověděl Martin nejistě.

Lucie mu ukázala kam má dát motorku a šla nachystat pokoj pro hosty. Bylo to zvláštní, když mu povlíkala postel. Akorát otevírala okno, aby se tam vyvětralo, když vešel dovnitř. Pověsil si na věšák bundu. Teprve teď si všimla jeho širokých ramen. Odhadla ho na čerstvého padesátníka. Ale zezadu vypadal nanejvýš na čtyřicet. Sklopila oči. Uvědomila si, jak je nadržená a jak jí chybí to skvělý šukání. "Ale je to jeho otec. Vzpamatuj se." říkala si v hlavě.

"Jinak támhle. Ty dveře, to je koupelna. V šuplíku pod umyvadlem najdete ručníky a vedle ve skříňce bude nějaký sprcháč, no a  v bílým košíku budou i nějaký zubní kartáčky, tak si poslužte."

"Vypadá, že jsi na takový přepadovky zvyklá." zatykal jí Martin. Pak si to uvědomil. Stejně jako to, že to nevyznělo nejlíp.

"Sakra, promiň, vyznělo to blbě. Teda promiňte. . . "

"Vlastně mi klidně tykej, jsme . . . v podstatě vrstevníci. A spíme spolu . . . teda ne spolu, pod jednou střechou. Aaaaaa jo i neee. Nikdy nevím, kdy sem přijede syn. Kvůli němu. Nějak se neobtěžuje volat předem a docela často zapomíná věci jako kartáček nebo nabíječka na noťas, mobil a tak."

Znovu se podívala na mobil. Odpověď žádná.

"Nic?"

"Nic." a otočila se k odchodu.

"Díky." řekl jí rychle.

"Za málo."

Vrátila se k mailům. Chvíli ještě pracovala, pak si šla do kuchyně udělat čaj. Když u lednice uviděla Martina jen s ručníkem omotaným kolem pasu a ještě mokrýma vlasama, jak si bere karafu s ledovým čajem, tak se chtěla rychle otočit a odejít.

"Promiň, nechtěl jsem tě rušit, jen . . . jak jsi předtím nalívala ten čaj. Měl jsem tak trochu žízeň."

"V pohodě. Moje blbost, že jsem se nezeptala, jestli něco nepotřebuješ."

Ta situace byla vlastně docela groteskní. Dva dospělí cizinci oblečení do večerní tmy. Rozhostilo se ticho. Ne to trapné, ale to, co nese sebou jakýsi nesmělý klid. Než zavibroval její telefon.

"Ahoj. Divím se, že píšeš. Já myslel, že už jsi ve Švédsku." tichá výčitka v jeho odpovědi? Lucie přečetla zprávu nahlas. Martin ji poprosil, aby se zeptala na to kde je. Po pár dalších zprávách se dozvěděli, že odjel na motorce k moři s pár přáteli, že se za týden vrací a že nikomu nezvedá telefon, protože si chce srovnat hlavu. A přidal se pár fotek krajinek a moře. Martin si oddychl.

"Děkuji ti Luci. Jsi jediná, komu odpověděl. Bál jsem se, že někde něco vyvedl."

"Chápu tě. Mám stejně starého syna. Divím se, že odpověděl mně. A ano. Vím přesně o čem mluvíš. Proč vlastně nekomunikuje s tebou?" položila otázku, která byla pro Martina tak trochu ranou na solar.

"Pár dní předtím, než zmizel, jsem s ním mluvil o tom, že se s manželkou rozvádíme." odpověděl a dodal poněkud vyhýbavě: "Našla si . . . mladšího."

V kuchyni se rozhostilo ticho. Tentokrát to trapné a plné rozpaků.

"Promiň, to bylo netaktní. Nechtěl jsem, aby to vyznělo tak, jak to asi vyznělo." dodal opět omluvně. Lucie už měla dost těch jeho omluv. Takže se na něj podívala s pohledem, který si Martin vyložil všelijak, jen ne jako pohled člověka v rozpacích, který přijímá omluvu.

"Něco ti povím. Já nikdy zajíčky nelovila. Jsem rozvedená. Neměla jsem ani nijak zvlášť moc chlapů. Tvůj syn byl první a určitě i poslední zajíček, který ještě k tomu sbalil mě. A já si díky tomu připadala poprvé v životě vlastně stará. Nevím, jestli tušíš jaké to je, když se na někoho díváš a opakuješ si, že na tohle nemáš právo, tohle nemůžeš po něm chtít atd., kdy jediný důvod, proč se držíš zpět je to, že jsi o tolik starší. A nechceš se držet zpět. Na jednu stranu si připadáš naživu jako už dlouho ne. A na druhou stranu si říkáš, že ho nemůžeš stáhnout sebou. Že on má život před sebou. A ty. . . si najednou uvědomíš, že je vše už za tebou. Že vše máš. A že máš úplně jiné priority a možnosti, co mu můžeš dát."

Sotva to Lucie dořekla, ulevilo se jí. Konečně tuhle svou hanbu přiznala nahlas. Do očí se jí přitom tlačily slzy. Připadala si trapně. Martin se na ni díval ale bez jediné známky opovržení. Pak se k ní postavil blíž a obejmul ji. Jeho téměř nahé tělo, které vonělo po zeleném čaji. Jo. Její sprcháč. Poznala tu vůni hned. Působila na něm příjemně a známě. K tomu jeho silné paže. Po tom výlevu si najednou připadala jako malá holka, co si rozbila koleno a ten hezkej kluk od naproti ji přišel to koleno pofoukat.