Byl Samhain. Ten večer, kdy mrtví tančili ve světě živých. Po špičkách našlapovali kolem jejich hlav na polštářích snících. Kdy opozdilcům křížili jejich směr.

Tiché a klidné jezero v horách. Krajkoví z drobných oblázků, vyplavených do jemného písku, lemovalo jeho břeh. Mezi přikrčenými jehličnany se objevovalo borůvčí a sem tam trs suché trávy, co prorostl skrze kamenitou půdu. Průzračná voda byla klidná jako zrcadlo. Když by se člověk pozorně díval, viděl by, jak se s každou vlnkou nadechuje do ranního...

Seděl na koni, k sedlu přidělaný meč. Kříž na jeho plášti byl odpovědí kým že byl a odkud se vrací. Jeho cesta byla dlouhá. Přesto se už blížil k domovu. Proti proudu řeky k horám, za nimiž se rozprostírala jeho rodná zem. Ještě chvíli. Den, možná dva, než bude doma. Jeho druhové jeden po druhém mizeli po cestách stáčejících se...

Bylo časné předjaří. Stará Birgit se roznemohla od horkosti. Staří bohové ji dopřáli dlouhého života, ale věděla, že jarního slunce se už nedočká.

Na kopcích plných slunce a tepla, vysadil kdysi dávno jeho předek drobné rostlinky révy. Půda nebyla moc úrodná. Spíš jílovitá. Přesto rostly. Sílily. A začaly dávat své plody jako poděkování rukám, které se o ně staraly. Od té doby uplynulo už mnoho let. Výhonky révy obrážely z kmínků, které už připomínaly nízké, pokroucené stromy. A teď do...

Jindy úrodnou nížinu pod vysokými horami trápilo dlouhé sucho. Tráva rostla pomalu a dobytek na pastvinách neměl co žrát. Květy ovocných stromů opadaly a listů se na větvích objevovalo pomálu. Zrak vesničanů se upíral k polím, kde měli zaseto obilí. Obávali se, že takové sucho přinese neúrodu i do sýpek. Až jednoho rána se místní sešli k poradě co...

Kicune. Slovo, které se dá přeložit jako "liščí duch". Jsou to bytosti obdařené nadpřirozenými schopnostmi. Mohou to být laskavá stvoření, které ochraňují, pomáhají. To jsou tzv. božské lišky. Ale liščí duch se jim neříká pro ni za nic. Bývají totiž taky velice zlomyslné a lstivé, jako ty lišky divoké v horách a lesích. Každý Kicune si nese svou...

Ittan-momen . . . kousek látky poletující vzduchem. Hedvábný šál bílé barvy, který působí jako letící motýl nebo mlžný opar. Vypadá neškodně, než se omotá kolem hrdla opozdilce vracejícího se potemnělou ulicí domů. Pokud dotyčný u sebe nemá dýku či meč a hedvábí u svého krku neprořízne, jeho osud je zpečetěn. Ale komu tento hedvábný šál patří?

"Oširoibaba jde! Oširoibaba jde do vesnice s pudrem!" volali děti běžící od zasněžených polí. A matky schovávaly své dcery. Otcové zatarasovali vstup do jejich domovů. To aby Oširoibaba neukradla obličej i duši jejich dcerám toužících po neutuchající kráse.

Byl svátek Velké matky a Rohatého boha lesů. Svátek oslavy plodnosti a života. Dívky si obličej umývaly ranní rosou, aby byly krásné. Pletly si věnce z jarního bejlí, do kterých zaplétaly svá přání, aby je poté pustily po vodě nebo nechaly plout po jezeru. Žehnalo se vodě. V ohni se pálilo to, co lidem už nesloužilo a čeho se chtěli...