Obleva jarních dní se živelně hrnula proti proudu řeky. Teplé slunce rozpouštělo ledový příkrov, pod kterým štíty vysokých hor spaly dlouhým zimním spánkem. Ptáci na větvích začínaly švitořit a zvěř z lesních úkrytů vycházela k lesním potůčkům, aby se napila průzračné vody.

A kdo že byla JorōGumo? Někdo o ní mluví jako o obřím pavoukovi, který se mění ve krásnou ženu svádějící muže. Když muže svede, zabalí ho do pavučiny, kterou utkala, otráví ho a nakonec ho povečeří. Jiná legenda praví, že jako žena oslovuje kolemjdoucí, aby jí podrželi její nemluvně. Pokud tak učiní, dítě se rozpadne na maličká pavoučí vajíčka,...

Vysoký, ramenatý muž s plnovousem se procházel ve vlněném plášti na pastvině pod lesem v horách, které se dotýkaly svými vrcholky mraků. V ruce měl dlouhou, sukovitou hůl a jeho kroky byly takřka neslyšné v mechem prorostlé půdě. Obcházel svá stáda dobytka tak, jako to dělával každý den. Společnost mu dělal statný medvěd, který ho doprovázel už...

Štíhlá plavovláska procházela kolem břehu jezera. Do prstů chytala větvičky břízy klanící se slunečním paprskům. Krásná Vesna si dnes šla pro své žezlo pro vládu nad svým kouskem roku. Její sestra Morana ji už čekala. Její část na kole roku právě dosáhla svého konce. Natahovala svou sněhově bílou ruku, aby se sestrou přivítala. Jen drobný dotek...

Radegast byl slovanským bohem hojnosti a pohostinnosti. V přestrojení chodíval mezi lidi a těm, co dobře ho pohostili, dobře se odměnil. Po stezkách portálů putoval na svém oři, mohutném hřebci hnědé barvy s hřívou černou jako uhel. Snad každý kovář se jeho koně bál obstarat, když tu a tam někde ztratil nebo uvolnil podkovu a potřeboval koně okut...

Lada je bohyní lásky, plodnosti a stvoření. To ona vzala od Mokoš - bohyně země a osudu - hlínu, kamení, slanou mořskou vodu a trávu. Uhnětla z toho tělo člověka. Svarog - bůh nebeského ohně - do něj vdechnul duši. Poté přišel na řadu Rod - bůh tvoření a znovuzrození. Ten políbil čelo tohoto těla a tím mu dal myšlenky a vědomí. A tělo obživlo....

Putovala proti proudu řeky i času. Od říční delty řeky vlévající se do moře přicházela s vůní soli a pletí barvy písku. Dlouho své kroky vedla údolími pod zasněženými štíty i v lužních lesích na rovinách. Z její krásné řeky už byl jen horský potok. Bystřinka perlící se přes kameny dolů skrze kapradí, blatouchy a krajkoví sasanek na břehu. Blížila...

Jela na koni sněhem zapadaným hvozdem v údolí. Spěchala. Patami poháněla svého grošáka. Spěchala je varovat. Rytíře obývající hrad na jihovýchodní straně hor. Jela už několik dní s menšími přestávkami napříč celým pohořím. Měla náskok sotva pár hodin a jela s vypětím posledních sil, stejně jako její kůň.

Pod horou v jeskyni spávala mladá žena, která utekla kdysi dávno z městečka pod horami. Prý že je posedlá tvrdili. Ona jen byla zamilovaná do chlapce, který byl synem šlechtice. Uhranout ho prý musela, když chtěl si ji vzít. Nedovolili jim to. Ona pak snad zešílela zlobou nebo bolestí. Utekla tam, kde vítr česal trávu na temenech starých skal....

Vysoko v horách jí společnost dělalo už jen pár houževnatých tvorů jako kamzíci, svišti či orlové stoupající z údolí ke štítům v teplých dnech. Pstruzi v jezerech či bystřinách. A sem tam medvěd hledající klid. Byla tu jinak sama. Až příliš sama. Osamělost provázela podstatu její existence podobnou mlze snoubící se s mraky. Byla viditelná, ale...