Mezi šedými kameny a horským kvítím na břehu plesa leží dívka. Možná spící. Její pleť byla jako pouštní růže. Bělostná. Až průhledná. Jako by se ztrácela ve svitu hvězd, zahalená do závoje z měsíčního svitu. Sama se pomalu stávala jednou z hvězd. Tou, která jako šperk v mléčné dráze zdobí nebeský diadém. Její touha žít vyprchávala z jejího těla...

Byla to kráska. Vysoká, štíhlá... Vlasy sahající po kolena se stáčely kolem jejího mrazem a sluncem zdrsnělého těla horalky žijící hluboko v lesích. Přesto její oči byly jako oči nesmělé laně. Ve vlasech nosila věnec spletený z drobných kořenů stromů a v nich zapletený uschlý vřes.

Držím se tě. Vedeš mě bosou, nahou . . . zranitelnou. Vedeš mě po trávě, která obtáčí se okolo mých kotníků. Vnímám vůni rašelinové prsti i kvetoucích vřesů, prosycenou pryskyřicí nízkých klečí tonoucích se v tůních a propadajících se do dna duše země. Studený vítr povlává mými vlasy. Nevnímám to. Jdu. Srst tvého těla hřeje mě v meziprstí dlaně.

V dalekých krajinách, kde řeky tečou živelnou dravostí, kde hory jsou stvořeny ze samého bolu nitra matky přírody a kde stvoření mají plachá srdce, chodila po sotva znatelných stezkách žena s holí a proutěným košem. V dlouhém, tmavomodrém plášti.... Vchoulená do jeho tepla vypadala jako přízrak vlnící se nad jílovitou krajinou. Tvář pod kapucí se...