Znali se přes písmenka několik měsíců. Dost dlouho na to, aby si psali o svých touhách, ale pořád moc málo na to, aby se nazývali jménem. Psali si na dobré ráno a usínali spolu v písmenkách. Ona mu na rameni. Avšak každý ve své posteli. Bavilo je to tak.
Byl teplý večer končícího jara. Vyzula se a zabořila chodidla do jemného písku, ve kterém sem tam prorůstala tráva. Měla ráda ten pocit, kdy jemný, teplý písek protéká mezi jejími prsty. Večer voněl pryskyřici nedalekých borovic. Vnímala ji podprahově, ale byla tam . . . vzadu v její hlavě. Stejně jako jeho vůně. Dívala se na hladinu vody a měla...
Ležím na zahradě v křesle, které jsem vytáhla po dlouhé zimě. Jen se tak líně převaluji pod sotva znatelnými slunečními paprsky padajícími na mou kůži do rozepnuté košile. V prstech držím cigaretu. Jen ji tak nechávám hořet a občas potáhnu. Okamžik pro mě. Unáším se představou tebe.
Dvě tiché cinknutí upozornily na zavírající se dveře výtahu. Stála uvnitř. Jen v tom béžovém, trenčokotovém kabátě ke kolenům. Na první pohled nikdo nemohl tušit, že pod ním má jen prádlo a punčochy. Jediný výrazný doplněk na ní byly vlastně boty. Lodičky tělové barvy na tenkém, vysokém podpatku. Celkem nenápadný outfit pro každého, kdo jde kolem.
Klíčem pootočila v zámku a odemkla si dveře. Byt byl prázdný, příjemně vyhřátý a tichý. Svlékla si kabát a sundala si lodičky, které rovnou uklidila do botníku. Z vlasů vytáhla sponu, což vedlo k tomu, že se jí vlasy rozpustily po ramenou na záda. Na stole měla balíček. Od něj. Jejího milence.
Ležela na zádech. Její ruce byly přivázané. Taktéž její nohy. Rozkročené. Krom černých, krajkových kalhotek, lodiček s vysokým, tenkým podpatkem a krajkové pásky na oči na sobě neměla nic. Byla nahá. V místnosti, která byla obložená tmavým dřevěným obložením, byla téměř tma. Trošku světla dávalo jen pár svíček, které hořely okolo. Čekala.
Byly jako srdce fjordu. Modré a průzračné. Pronikavé, jako mráz ze severu. Dívala se do nich i teď. Jeho oči. Její tělo si pamatovalo jeho vůni i doteky. Intimní paměť jejího těla naskočila ve chvíli, kdy ji na pozdrav letmo políbil hned na letišti. Jen krátký, vzájemný dotek rtů. Cítila, jak se jí pod kůží rozlévá teplo. Vláčné opojení se...
Stála na dřevěném molu zabíhajícím ze břehu do klidné vody ukryté pod krustou ledu. Suchá tráva na břehu v povívajícím větru tiše šustila listím o sebe a z mraků se snášely sněhové vločky. Byla zima a přesto ji cosi hřálo. Vědomí, že tam nestojí sama? Pocit jeho blízkosti? Ta příjemná sounáležitost dvou mlčících těl, co se dotýkala. . . Ani...
Sedím v křesle na balkóně. Dívám se na večer okolo. Jak se mezi domy sousedů táhne namrzající mlha, která dělá pod každou lampou závoj paní zimy.
Šeptám tvé jméno . . . potichu. Tak, aby jsi ho slyšel jen ty. V každém písmenku slyšíš kousek vydechnuté touhy. Šeptám ho znovu a zase. S každým vyřknutím upisuji další kousek své duše tobě. Jsem tvoje. Jenom tvoje a ty jsi můj.
Vnímám tvůj pohled. Vím, že se díváš. Vím, že mě svlékáš. Že si představuješ moje prsa ve svých dlaních. Cítím to. V každém tvém nesmělém úsměvu. Občas se usměju já. Povzbudím tě tím snad? Nevím. Líbíš se mi. Tvé modré oči pod vlnící se ofinou. Tvé rty vybízejí k ochutnání. Žádný letmý polibek. Něžný dotek. Ne. Chci se do nich...
Dotýkám se tě jako plátna, do kterého kreslím příběh. Ale ... Umím snad malovat? Prsty roztírám barvu slov do kůže tvých zad. Šeptám jejich obrysy pod klenbou tvého snu. A já vím, že nesníš o mně. Vím, že tvá slova utíkají pryč.