Několik dalších dní chodil Davies Anně číst. Byly dny, kdy se zdálo, že ho ani neslyší. A byly dny, kdy naopak na něm visela pohledem, který prosil, aby jí ještě chvíli četl. Každý verš, který jí četl, ho vracel za jeho láskou. Jako by jí četl naposledy. Na rozloučenou. S každým dnem jako by se vzpomínka na ni stávala průhlednější, prázdnější. . ....
Procházeli potemnělou chodbou ústavu. Dva muži. Staršímu z vesty pod bílým pláštěm vykukoval cvikr a hodinky na řetízku. Mladší měl ještě sako a na nose už moderní brýle s bočnicemi.
Naše oči se nesměly setkat, přesto jsme vždy věděli, že se ten druhý dívá. Tiše jsi poslouchal, když jsem mluvila poblíž tebe. Vnímal jsi kdo jsem. Chtěl jsi být blíž. Tvá vůně mě objímala, když tvé ruce nemohly. Byl jsi tam.
Byl Samhain. Ten večer, kdy mrtví tančili ve světě živých. Po špičkách našlapovali kolem jejich hlav na polštářích snících. Kdy opozdilcům křížili jejich směr.
Chyběl jí. Ten dotek jeho dlaně na její tváři. Jeho paže, které ji objímaly, když spala vchoulená do něj. Chyběl ji pro svou výjimečnost. Byl jí oporou i pokušením. Odvahou i útočištěm. Byl jí vším a všechno jí vzal. Melancholie jeho duše i vášeň jeho těla ji přiváděla k šílenství. Jako Stradivariho housle v rukách šíleného houslisty. Jeho slova v...
Sedím ve vaně naproti tobě. Voda opájí mou mysl houpavým teplem. Natahuji si nohy. Chodidlem se dotýkám tvého zarostlého hrudníku, ve kterém se odráží kapky vody. Pocit líné šelmy, která se právě uvelebila. Dívám se ti do očí a vidím v nich otázky i odpovědi. Prolétám ve tvých myšlenkách s pocitem uvolnění na duši.
Dívala se na něj s vědomím dočasnosti. Mohla ho mít jen teď. Tentokrát. Sedícího v jejím křesle. Napila se ze skleničky svého Martini. Její oči si prohlížely každý kousek jeho těla. Výšku, šířku ramen, modrou barvu očí... Světlé vlasy, do kterých měla chuť zanořit prsty až by měl svou hlavu mezi jejími stehny. Váhala. Ještě pořád.
Stála před ním. Bez hnutí. Její šaty byly z tekutého medu, který stékal dolů po její kůži. Jeho jantarová barva propůjčovala její kůži zlatý odstín. Její hrdou tvář rámovaly kaštanové vlasy vyčesané do spletence na jejím zátylku. Její oči se dívaly upřeně na něj. Žhnuly jako když se převaluje horká láva v proudu divoké vody. Sladká. Žhavá. A přesto...
Měla tohle místo ráda. Pocházela odtud. A i když mnoho let žila v hlavním městě, pořád tu měla kořeny, které ji táhly zpět. I když se sem po všech těch letech vrátila jako cizinka, kterou si skoro nikdo nepamatoval. Možná to tak bylo i lepší.
Sledoval ji. Svou učitelku psychologie. Její přednášky byly to jediné, na co chodil rád. Byla zajímavá, i když byla skoro ve věku jeho matky. Mohla mít okolo čtyřiceti. Přemýšlel nad ní. Prvně jako nad dobrou přednášející, pak jako nad zajímavou ženou . . . a po roce přednášek jako nad ženou, co chtěl mít.
Dívala se mu do očí. Chvíle, kdy okolní ruch přestal působit na její podprahové vnímání. Jeho hlas. Slova. Přitahoval si ji k sobě na tenké, rudé šňůrce jejího zvráceného chtíče. Pozvolna namotával její pozornost na své myšlenky. Byla dychtivá se ho dotknout, ale nedovolil jí to. Provokovalo jí to. Směla jen naslouchat.
Je 3:20. Vlastně už sobota. Brzké ráno. Dj za pultem pouští Knockin' on Heaven's Door od Guns N' Roses..