Zápis první

Bylo květnové teplé ráno. Začátek léta. Stála na terase s výhledem na hřeben pohoří, do kterého se odstěhovala. Záhoří . . . Milovala ten kraj zapomenutý člověkem a milovaný bohem. Zelený vrchol hřebene porostlý smrky kontrastoval s modrou oblohou. Tráva, kterou spásalo stádo hnědých krav. Ticho, typické pro skoro samotu v horách, tvořené zpěvem ptáků. Vůně kvetoucí louky mísící se s vůní starého jehličí léta padajícího ze stromů do mechu a borůvčí. Konečně slyšela sama sebe. Po rocích, kdy její srdce svírala samota i přes to, že byla bez mála dvacet let ve vztahu.

Odstěhovala se sem před pár týdny po dokončené rekonstrukci staré chalupy, co tu před lety koupila. Konečně jí vyšlo, že v práci mohla dělat převážnou část povinností z domu. A vlastně i poté, co se vymluvila jemu na to, že odlítá do zahraničí, kde zůstane. Podala to jako výhodnou pracovní nabídku, kterou si vybrala. Věděla, že on sám má přesnou představu co a jak po škole chce a že tohle on pochopí, že odlétá. Že tím končí jejich roční období dobrého sexu a přátelství. Měla ho ráda, jen mu to nikdy neřekla. A neměla v plánu to měnit. Že se zamilovala do kluka, který se narodil, když ona dělala přijímačky na vejšku, brala jako totální úlet. Povrchní úlet? Ne. Když byla s ním, cítila se živá víc, než kdykoliv předtím za poslední dlouhé roky. 

Syna měla na intru na střední. Na víkend si jezdil kam chtěl a kdy chtěl. Někdy za jejím exmanželem. Někdy za ní. Co se ale přestěhovala sem a jemu nechala byt ve městě, jezdil míň. Mnohem míň. Byl jen o pět let mladší, než on. Pokaždé, když si to uvědomila, tak její tělo zaplavila směs emocí, které se tloukly s racionálním já její osobnosti. Pro ni tak typické pragmatické a analytické myšlení. S ním zkrátka rácio přestávalo fungovat. Jako by jí on vrátil roky života a ona si mohla dovolit být svobodná, mladá a žít dvakrát rychleji. Jenže věděla, že ho musí nechat jít. Že si od něj bere víc, než kolik žena o generaci starší může chtít po někom, jako byl on. A tak proto tohle divadlo. Využila služebky, která se naskytla. Odlítá v neděli. Na hodně dlouho. Ne. Ještě neví na jak moc dlouho. Ne, nemá cenu se vidět a loučit se osobně. Přece o nic víc, než o sex, nešlo . . . zbaběle mu dala kopačky po textovce. Věděla, že osobně by to nedokázala a že by poznal, že mu lže. 

Přesto jí pořád psal. A vlastně víc, než dřív. Každý den. Aby jí popřál dobré ráno a dal jí vědět, že po ní pořád touží. Přemýšlela nad ním i teď, když zalívala černý čaj s troškou mleté skořice, medem a mlékem. Sledovala u toho náhled jeho zprávy na hodinkách. A měla nutkání mu napsat, že se už dávno vrátila. Jenže věděla, že nemůže. Chtěla tam daleko zůstat pro něj už navždy.

Sedla si do pracovny k počítači. Jen v triku a šortkách na spaní. Líné ráno. Měla tahle rána ráda. Psávala mu, jak na něj tehdy myslí a často se to zvrhlo v erotický chat, kdy si to někdy i spolu zároveň udělali přes písmenka. Měla tam i teď otevřený jejich chat v messengeru. Nová zpráva. Klikla na blikající okno.

"Dobré ráno. Doufám, že jsi se dobře vyspala a budeš mít krásný den. Dneska ráno jsem se probudil a chtěl tě mít vedle sebe. Zase jsem před sebou viděl tvé nahé tělo a toužil po tobě."

Usmála se. Otevřela si firemní poštu, vyřídila nějaké maily a u toho popíjela čaj. Měla otevřené dveře do zahrady a ranní, chladný vánek si podmanil její mysl představou, že se mu vchoulí do náruče a nechá se od něj hýčkat polibky na krku a do vlasů. Přivřela oči a ten pocit nechávala doznít v jejím těle. Cítila jeho doteky ve své kůži. Ta lehká husina byla odpovědí na to, jak moc by se ona chtěla probudit vedle něj. Usmála se. Vrátilo se jí na mysl první rande, co spolu měli.

Klučina, který na první pohled nebyl její typ. Byl mladej. Až moc mladej. Hnědookej, vysokej jako ona . . . Pěknej kluk. S hlasem, který jí vždy brněl až v podbřišku, když s ním začal kouzlit slova do vět. Ráda ho poslouchala. Ráda líbala ty rty. Ráda se dívala do jeho očí nebo prsty mu zajela do vlasů. A měla ráda pohled na jeho hrudník a ramena. Kochala se jeho zadkem, do kterého se chtěla zakousnout vždy, když ho viděla nahého. . . a jo, dokonale si ji omotal. Ne kolem prstu. Ale kolem jeho péra. 

Když byl v ní, tak měla pocit, že do ní zapadá jako klíč do zámku . . . starého, zarezlého, visacího zámku od masivní mříže v hradbách starého hradu. Zamykal i odemykal její chtíč a ona proti němu byla bezbranná. Nedokázala mu odolat. Nikdy by ho nedokázala nechat jít, kdyby ji chtěl ještě jednou vidět a mít s ní cokoliv intimního. A tak odletěla. Aby on mohl jít dál. Najít si někoho k sobě. Představovala si ty mladé vysokoškolačky kolem něj. Žárlila? Jo. Ale přála mu takovou, co si ho bude vážit a se kterou bude mít opravdu budoucnost. Jo, štvalo ji, že i po tolika týdnech si potřebovala obhajovat, že sice rozhodla za oba, ale udělala to nejlepší, co mohla. Pro něj? Nebo pro ni?

Poslala jednu z fotek v galerii s textem: "Lenoším u jezera." a přidala smailík se slunečníma brýlema.

"Chtěl bych se přidat. Vidět tě nahou, jak tam ležíš, neudržel bych se. Chtěl bych tě udělat pusou, dokud bys nestříkala."

"Nejsem nahá." a vysmátý smailík.

"Pak bych tě musel svléknout. A to by mi nedělalo žádný problém." odpověděl prakticky hned.

Usmála se. Dnešní povolená dávka její potřeby nasycení závislosti došla maxima. Zavřela chat a začala se věnovat práci. Asi po dvou hodinách jí do stejného messengeru psal jeden z jejích známých, co pro ni kdysi na starém bytě dělal nějakou rekonstrukci. Posílal jí fotku jakési krabice s technickým popisem. Přidal jen popisek "Už to přišlo, můžu ti to zítra dovézt. Jen mi napiš kam.".

Jasně. Filtračka na vodu. Úplně zapomněla, že to po něm před časem chtěla.

"Ahoj, jasně. Budu doma. Víš kam?"

"No mohla bys mi poslat info. Jezdím kousek na lyže, tak to tam sice znám, ale vím, že tam je to sem tam pár domků rozesetých po loukách a kolem cesty. Tak ať to tam nehledám."

"Ok, počkej. Pošlu ti přímo polohu do navigace."

Otevřela navigaci v telefonu. Ťukla na záložky s uloženými adresami a otevřela tu s popisem "Záhoří domov.". Měla ji tam ještě z dob, kdy teprve podepisovala kupní smlouvu. Dala kopírovat souřadnice, když se jí rozvibroval v ruce telefon. Zpráva, kterou nechtěně vytípla. Automaticky otevřela messenger a do poslední konverzace vložila údaje s adresou. A pak jí to došlo. Poslala to jemu. Zpráva byla okamžitě označena jako přečtená. Tři tančící tečky a odpověď:

"To jsem nečekal, že mi odpovíš tak rychle a rovnou s lokací."

Ta zpráva, co jí předtím přišla. Konečně si ji přečetla.

"Přemýšlím, že bych přiletěl za tebou. Mám hotové zápočty a volno. Na které letiště to máš nejblíž?"