Zápis desátý - pod čarou na konci.

Sedl si před vchodové dveře. Vydýchával to, čeho byl svědkem. Měl odjet? Zůstat? Vyříkat si to? Konfrontovat je? Proč s jeho tátou? Ozvala se v něm žárlivost na Lucii nebo šlo jen o to, že to byl jeho táta? Zvedl se, sedl na mašinu a vyjel.

V hlavě mu běželo mnoho myšlenek. Jel sem spíš bezmyšlenkovitě. Lucie byla pro něj jakési útočiště nebo tak něco. Myslel si to alespoň do teď. Nepřipouštěl si, že by měla někoho jiného. Vlastně . . . nevěřil, že by jí nestačil. Ego? Jeho analytická stránka mu odpověděla:

"Proč by jí mělo stačit to, že se tu několik týdnů neukážeš a pak přijedeš a děláš jako by nic?"

Věděl, že to podělal. Že se měl víc snažit, komunikovat, dát jí najevo, že o ni stojí a že pro něj není jen to útočiště, když nemá zrovna nikoho, s kým by trávil svůj čas. Ale proč táta? A jak se k ní dostal?

Šlo mu to v hlavě celou cestu domů. Na Záhoří si jen všimli, že někdo asi přijel na motorce, nejspíš si spletl cestu a zase odjel.

Lucie s Martinem mezitím vyrazili na hory. Cestou si povídali. O vztazích, ex partnerech, práci. Lucie si uvědomovala, jak jí je ta jeho blízkost příjemná. Někdo dospělý, kdo se k ní i dospěle chová. Kdo ji bere takovou, jaká je. Kdo se k ní chová s úctou.

Došli na vršek Sivé skály na polské straně Orliček. Lucie vytáhla z batohu nalgenu s vodou, jetboil a další věci na kávu. Martin se jen začal smát.

"Bez kávy koukám nedáš ani ránu."

"Mám ráda kávu v lese." odpověděla mu s úsměvem.

Nalila vodu, škrkla k plynovému hořáku a tiché syčení postupně začínalo doprovázet lehké bublání. Za pár minut seděli oba s plecháčkem kávy v ruce. Mlčky jen poslouchali podvečerní les.

"Budu s ním muset promluvit." začal Martin opatrně.

Lucie nevěděla co na to říct a tak mlčela. Martin pokračoval ještě chvíli. Jako by se už teď omlouval svému synovi, že si začal s jeho milenkou a zároveň ho káral, že zmizel. Lucie se na něj jen podívala a zeptala se:

"Myslíš, že ho zajímá, že spolu jsme? Nemyslím si, vzhledem k tomu, jak se ke mně vrací jen když nemá kam jinam. Nejsem naivní."

V Martinovi zarezonoval uvnitř podivný vztek. "Takhle se přece nemůže chovat."

Lucie jen dlouze vydechla a opřela se mu o rameno. Nechtěla o tom mluvit. Martin to pochopil. Chvíli mlčeli.

"Občas, když tady nikdo není, si připadám jako malá. Když jsme Orličkama chodili s našima. Na borůvky, na houby. Bože jak já nesnášela sbírání borůvek." pronesla se smíchem Lucie. A vyprávěla dál. O temné atmosféře kolem bunkrů, jak si do nich chodívali jako děcka hrát. O starých kostelech a hřbitovech u hranic, kde už nikdo prakticky nebydlel. O tom, jak se chodili koupat do ledové Orlice. Martin ji poslouchal. Byla bezstarostná. V očích měla jiskru jakou snad mohla mít tenkrát, když si tohle vše prožívala.

Dotýkal se jí. Hladil ji. Líbal do vlasů a na zátylek. Jen vnímali ten klid. Sivá skála. Místo, které znal málokdo a bylo to znát. Nikdo nikde. Martin dostal chuť to využít. Jeho ruka zajela pod její oblečení. Měla tak horkou kůži. Jen ji tak zkusmo přejížděl přes žebra, pak druhou rukou rozepnul knoflík a zip u kalhot, poté dlaní zajel pod ně až mezi její stehna. Vtiskla se do něj vrnící spokojeností. A tak zašel ještě kousek dál.

Stáhl jí kalhoty pod zadek, aby se dostal prsty do ní. Jen rozevřela klín, aby se do ní líp dostal. Vrnění přešlo v tiché sténání. Sám už vnímal, jak se mu zrychluje dech.

"Lucie chci tě. Tady. Můžu?" zeptal se až omluvně.

Souhlasně kývla s tichým zavrněním. Rozepnul si kalhoty, kousek si je stáhl a když Lucie viděla, že nemusí na nic čekat, tak si na něj nasedla. Zády k němu a se stehny u sebe. Cítila ho v sobě dokonale.

Bylo to krátké, ale intenzivní. Živočišné a hladové. Držel ji za boky a přirážel si ji na sebe. Šukal ji jako nějakou děvku a přesto vnímal všechnu tu něhu, která se přelévala mezi nimi. Tvrdé přírazy zabalené do malých, něžných doteků rtů. Neztrácel půdu pod nohama. Naopak našel v sobě sílu, o které nevěděl, že v něm ještě je.

Cestou domů si povídali o běžných věcech a domluvili se, kdy Martin přijede a jak to bude dál. Když další den odjel, Lucie si nebyla jistá, jestli ho má ještě opravdu čekat, ale dala tomu maličkou naději. Ponořila se do práce. Den utekl rychle. Venku už byla tma, když se rozhodla, že si dá vanu a půjde spát. A právě když byla ponořená ve vodě, ozvalo se klepání na dveře.

Za dveřmi stál Martin. Dřív, než ho čekala. Než slíbil.

"Chtěl jsem tě vidět, nevadí?" zase ten jeho omluvný tón "A vlastně s tebou i něco probrat." dodal.

Lucie tam stála jen v županu. Její kůže, která nebyla zakrytá, byla ještě mokrá. Jen mu uhnula ze dveří, aby ho pustila dovnitř. Postavil se k ní a dal jí pusu.

"Chybělo mi, jak voníš, když jsi mokrá." pronesl trošku provokativně. Lucii to vyčarovalo malý úsměv.

Martin si odložil bundu a pak si Lucii přitáhl k sobě.

"Mluvil jsem s ním. Řekl jsem mu o nás. Konkrétně to, že s tebou chci být." začal bez okolků.

"No...?" vyčkávala Lucie s další reakcí.

"Chtěl vědět jak jsem se o tobě dozvěděl a tak. Tak jsem mu to celé vysvětlil. Víš co mi řekl? Že tě vlastně chápe. Že svou příležitost podělal, že se nechoval k tobě jako k partnerce a že tudíž nemá právo si tě nějak nárokovat."

"To zní docela dospěle." pronesla Lucie vstřebávající obsah slov.

Povídali si ještě pár minut, než Lucii začala být zima. Martin ji svlékl župan a pomohl ji do vany, sám se pak svlékl a přidal se k ní.

"A teď mi pověz - co to Švédsko?"

Lucie musela uznat, že Martin se s ničím moc nepáře.

"Je tam omezené financovaní, nakonec tam pojedu asi jen ve třech turnusech po třech týdnech během půl roku. První letím za dva týdny. Je to pro tebe akceptovatelná doba na čekání?" dodala sice rozverně, ale byla v ní docela malá dušička.

Martin se zatvářil vážně, chvíli mlčel a přemýšlel a pak jen dodal: "Super, takže budu mít čas ti tady dodělat nějaké věci, které očividně potřebují chlapskou ruku, zatímco budeš na severu."

Pak z kapsy kalhot, které ležely na dlažbě koupelny vytáhl malou dřevěnou krabičku. Lucie se lekla co to má být. Martin se upřímně zasmál.

"Klid." a vyndal z ní malé kovové kroužky protnuté kovovými tyčinkami.

"Všiml jsem si, jak máš citlivé bradavky. Je to jen šperk na ně." a roztáhl směrem od sebe ony tyčinky. Přiložil kroužek na bradavku a tyčinky pustil. Na koncích byly magnety, které se k sobě snažily dostat a tím tlačily na hrot bradavky. Ten pocit z doteku magnetické svorky na její bradavce v jejích očích doslova vzplál.

Dneska si tě vezmu jak chci já a jak ty si zasloužíš. Jsi moje Lucie." dodal skoro šeptem, když jí nasazoval druhou svorku na druhou bradavku.