Zápis třetí

Prakticky se prošukali přes kuchyňskou linku, křeslo v obýváku až do postele v ložnici. Bylo přece jen už po půlnoci, kdy on usnul s hlavou na jejím podbřišku. Hladila ho ve vlasech a dívala se na něj. Na jeho tvář, zavřené oči, dlaň na jejím prsu. Její rty se nepatrně usmívaly i přes smutek, který byl pod maskou její tváře. Těšilo ji, že si ji našel. Vlastně ji to těšilo moc. Její malé ješitné já. Ale co dál?

Vysoukala se z pod jeho těla. Nešlo jí usnout. Už nebyla zvyklá spát s někým v jedné posteli. Sedla si do pracovny a ze šuplíku stolu vytáhla zápisník v koženém obalu. Už si myslela, že do něj nikdy psát nebude. 

Proč ho vlastně psát začala? Poradila jí to její kamarádka.

"Když tě chce, tak s ním buď. Užívej si každou chvíli s ním. A piš si deník zlato. Všechny ty zážitky, pocity . . . všechno si to zapisuj. Proč? Připomínka toho že jsi s ním byla živá."

A tak začala psát deník. Psala tam jak puberťačka. O jeho chlupatém hrudníku, který zbožňovala. O jeho krásným péru, který ji dokázalo dostat do úplně jiných výšin extáze. O jeho hlase. O jeho očích. O jeho zadku, o kterém napsala nejmíň stokrát, že by se do něj chtěla zakousnout. A postupem času psala víc a víc o tom, co k němu cítí. O tom, jak jí na něm záleží. Jakou má radost z toho, když se mu něco podaří. Ze šukacích storek puberťačky se staly úvahy, které ji dovedly k tomu, že od něj zbaběle utekla.

Vzala pero a začala psát:

"Okamžik, kdy na mě leží a klidně spí, mě naplňuje zvláštním klidem. Dívám se na něj s pocitem, že mě právě ošukal ten nejdokonalejší cizinec na světě. Proč cizinec? Protože i když ho znám už nějaký ten čas, pořád o něm vlastně skoro nic nevím. Je tak vzdálený i když je mi tak blízko. Hladím ho po zádech a vnímám jeho spokojenost, klid. Možná jsem pro něj přístav v dobách nadrženosti, kde zakotví. A říkám si, že je to dobrý, že to je jen o těle. Pak se na sebe podívám. Vidím ty roky na sobě a nechápu. . . "

Psala dál. Než se do ní dalo zívání. Zavřela deník a vrátila se do ložnice. On tam ležel na břiše s rukou nataženou na jejím polštáři. No nic. Vzala si deku a odešla do obýváku na gauč. Usnula prakticky hned. Ráno ji probudilo slunce, které se oknem vplížilo, aby se dotýkalo její kůže. Usmála se, vstala, dala sprchu, oblékla se a jela dolů do města pro nějaké jídlo.

Zabouchnutí dveří ho probudilo. Rozespale se ji snažil najít vedle sebe, ale když ji nenašel, tak se zvedl a šel se po ní podívat. Nikde nikdo. Jen vzkaz, že jela nakoupit. Dal si sprchu a jen s ručníkem kolem pasu se procházel po jejím domově. Díval se na knížky v knihovně, co čte. Měla tam od odborných, přes detektivky po klasiky sci-fi žánru opravdu velký výběr. Taky si procházel její sbírku CD. Našel tam pár CD od Zucchera. To jméno znal, ale odkud . . .  Tak si jedno z nich pustil. Chraplavý hlas zpívající v italštině mu hned připomněl o koho jde. Lucie ho občas poslouchala v autě, když spolu někam jeli.

Přemýšlel, že by si něco přečetl. Chtěl něco, co teď četla ona. V ložnici nic nenašel a jak se vrátil do pracovny, aby se podíval na knížky tam, všiml si nějaké knížky se záložkou v koženém obalu na jejím pracovním stole. Že by knížka, co teď čte? Otevřel ji. Ručně psaný deník. Byl to její deník? Přečetl si poslední zápis. . . Ano byl to její deník. Na jednu stranu si připadal jako zloděj, ale nechtěl zvítězit morálkou nad pokušením ho číst. Listoval dál.

"Dneska mě pobavil. Po fajn rychlovce u vody se na vzácný okamžik otevřel. Slyšel projíždět motorky a začal mi vyprávět, jak občas chodí po domě a představuje si, jak jezdí na motorce. Jak vybíhá schody a přidává plyn. Rukama dělal, že drží řídítka a doprovázel to zvuky motorky. Uvědomila jsem si, že snad poprvé se mnou nebyl tím, kým se snaží být, ale sám sebou. V očích měl výraz dítěte, když rozbaluje dárky pod stromečkem. Byl v tu chvíli k sežrání. Nahý, s rukama jako že na řídítkách dělal brrrrrrrrrrrrrrm brrrrrm brrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrm a já se smála jak už hodně dlouho ne. V tu chvíli jsem ho fakt chtěla znovu v sobě. Hravého, krásného a dokonalého."

Když tenhle zápis četl, přesně si ten den u vody vybavil. Našli si kout jen pro sebe, kde bylo vidět nanejvýš z protějšího břehu a i ten byl dost daleko na nějaké detaily. Proto se mu povedlo ji vysvléct z plavek a donutit jít do vody bez. Stejně jako šel on sám. A pak si to rozdali na dece pod stromem. Několikrát. Mezi každým číslem si povídali. Ona ho hladila. Všude. Po zádech dolů na zadek a pak mezi půlky. . . Líbala ho drobnými polibky a on . . . ji chtěl zase šukat.

Listoval jejím deníkem dál. Našel tam jeden kratičký zápis o tom, že se spolu potkali, ale že byla ze setkání spíš rozčarovaná. Že se snažila nedat na sobě nic znát. Přece jen je ta starší a měla by mít pod kontrolou všechny své emoce. Ale poslední věta v zápisu mu řekla mnohem víc o ní, než čekal: "To, že se tvářím, jak to beru s nadhledem a jen jako zábavu, neznamená, že ho nemiluju a že mě to nebolí.".

Tušil, že k němu hodně cítí. Jen mu to nikdy neřekla. Chvíli nad tím přemýšlel, takže mu nějak unikl zvuk přijíždějícího auta. Vytrhl ho až zvuk klíče v zámku. Odložil deník a šel se s ní přivítat.

Dal jí dal pusu na přivítanou. Až ho samotného překvapilo, že to udělal tak nějak vlastně přirozeně. Pomohl jí z auta vynést tašky. Nějak neřešil, že je pořád jen v tom ručníku. Byla to přece jen prakticky samota v horách. Ale ona se tvářila trošku nejistě a možná až odměřeně.

"Ty posloucháš moje cédečko?"

"Jo promiň, snad nevadí. Pustil jsem si něco z toho, co jsi tu měla. Bylo tu pro mě trošku moc velký ticho."

Posnídali. Spíš mlčky. Lucie se pak na něj podívala a řekla mu, že by měl už jet. Že ona musí pracovat.

"To se mě už chceš zbavit?" pronesl napůl žertem.

"Musím něco dělat a nemůžu se ti dneska věnovat."

"Co kdybych chtěl ještě zůstat?"

"Proč?" zeptala se ho zaskočená Lucie.

"Možná chci?"