Jsou vzpomínky, které nám utíkají mezi prsty. Písek je odnáší s větrem. Jsou nepolapitelné. Unikají. Dokud je déšť nesešle na naši tvář. Pálí nás v očích. Nutí nás k slzám. Jemný prach, který se vtírá do kůže. Nedře. Pálí jako chladnoucí popel.

Ležím na posteli. Venku padají provazce podzimních slz do napřažených dlaní stromů. V mém těle rezonuje tvůj hlas. Tvá slova odsekávající chladný mramor mé ostražitosti.

Seděli jsme naproti sobě u stolu pro dva. Karafa s vodou. Dvě skleničky. Nic zvláštního. Kdybychom tam neseděli téměř nazí. Jen zabalení do kousku látky. A kolem nás nechodili cizí lidé. Téměř nazí.

"A nezajdeme místo sauny na nudu?" byla celkem prostá otázka. Stejné datum, o rok později . . . rok předem domluvené rande. Takový ten moment, kdy si uvědomíte, jak si vážíte intelektuálů s ryzím charakterem, co plní slovo. Asi jsem měla prostě vždycky slabost na chlapy v brejličkách B-). Ale . . .

Byl pátek. Napsala mu textovku, aby nezapomněl, že dnes má přijet dřív. Dorazil. Koukal se na ni. Byla jiná. Měla ten svůj výraz "dneska si chci hrát". Nasedli do auta a vyjeli směr Olomouc, Ostrava . . . SK hranice, Žilina . . . Směrovka na Poprad po šesti hodinách za volantem už by mu dávala tušit kam že si...

Další večer, kdy se vrací z práce. Kdy vybírá poštovní schránku. Jednu z třiceti u prosklených dveří. A další lístek pískové barvy a na dotek hrubší struktury. Obyčejnou tužkou napsané "I dnes se budu dívat.". Byl to už osmý lístek. Nevěděla kdo jí ho tam dává.

Stála ve sprše. Horká voda padala do jejích vlasů, po kterých stékala dolů na její prsa, ze kterých se kutálela až na hrot bradavek. Tam se na kratičký okamžik zastavila, aby pak spadla dolů na prsty a nárty chodidel. Horká, čistá voda. Milovala ten pocit. Žádná smradlavá, chlórovaná voda jako dole ve městě. Byla živá. Stejně jako ona. Vpíjela se...

Odložil si ji jako nějaké sako. Do koženého křesla. Mlčky se na něj dívala. V očích měla nevyřčené otázky. Na stole bílá papírová taška.