Povídky:

Procházeli potemnělou chodbou ústavu. Dva muži. Staršímu z vesty pod bílým pláštěm vykukoval cvikr a hodinky na řetízku. Mladší měl ještě sako a na nose už moderní brýle s bočnicemi.

Naše oči se nesměly setkat, přesto jsme vždy věděli, že se ten druhý dívá. Tiše jsi poslouchal, když jsem mluvila poblíž tebe. Vnímal jsi kdo jsem. Chtěl jsi být blíž. Tvá vůně mě objímala, když tvé ruce nemohly. Byl jsi tam.

Chyběl jí. Ten dotek jeho dlaně na její tváři. Jeho paže, které ji objímaly, když spala vchoulená do něj. Chyběl ji pro svou výjimečnost. Byl jí oporou i pokušením. Odvahou i útočištěm. Byl jí vším a všechno jí vzal. Melancholie jeho duše i vášeň jeho těla ji přiváděla k šílenství. Jako Stradivariho housle v rukách šíleného houslisty. Jeho slova v...

Sedím ve vaně naproti tobě. Voda opájí mou mysl houpavým teplem. Natahuji si nohy. Chodidlem se dotýkám tvého zarostlého hrudníku, ve kterém se odráží kapky vody. Pocit líné šelmy, která se právě uvelebila. Dívám se ti do očí a vidím v nich otázky i odpovědi. Prolétám ve tvých myšlenkách s pocitem uvolnění na duši.

Dívala se na něj s vědomím dočasnosti. Mohla ho mít jen teď. Tentokrát. Sedícího v jejím křesle. Napila se ze skleničky svého Martini. Její oči si prohlížely každý kousek jeho těla. Výšku, šířku ramen, modrou barvu očí... Světlé vlasy, do kterých měla chuť zanořit prsty až by měl svou hlavu mezi jejími stehny. Váhala. Ještě pořád.

Měla tohle místo ráda. Pocházela odtud. A i když mnoho let žila v hlavním městě, pořád tu měla kořeny, které ji táhly zpět. I když se sem po všech těch letech vrátila jako cizinka, kterou si skoro nikdo nepamatoval. Možná to tak bylo i lepší.

Sledoval ji. Svou učitelku psychologie. Její přednášky byly to jediné, na co chodil rád. Byla zajímavá, i když byla skoro ve věku jeho matky. Mohla mít okolo čtyřiceti. Přemýšlel nad ní. Prvně jako nad dobrou přednášející, pak jako nad zajímavou ženou . . . a po roce přednášek jako nad ženou, co chtěl mít.

Dívala se mu do očí. Chvíle, kdy okolní ruch přestal působit na její podprahové vnímání. Jeho hlas. Slova. Přitahoval si ji k sobě na tenké, rudé šňůrce jejího zvráceného chtíče. Pozvolna namotával její pozornost na své myšlenky. Byla dychtivá se ho dotknout, ale nedovolil jí to. Provokovalo jí to. Směla jen naslouchat.

Je 3:20. Vlastně už sobota. Brzké ráno. Dj za pultem pouští Knockin' on Heaven's Door od Guns N' Roses..

Naše horká, nahá těla se dotýkají. Ležím pod tebou. Plížíš se na mě. Pomalu. Díváš se mi do očí. Můj a tvůj svět se protnul v tichu. Hořím v touze. Víš to. Dotek hedvábí obtáčející má zápěstí. Přitahuješ je k sobě. Uzel za uzlem. Vážeš je k čelu postele. Má prsa se zvedají v nádechu. Vzrušení v mém těla narůstá....

Jsou vzpomínky, které nám utíkají mezi prsty. Písek je odnáší s větrem. Jsou nepolapitelné. Unikají. Dokud je déšť nesešle na naši tvář. Pálí nás v očích. Nutí nás k slzám. Jemný prach, který se vtírá do kůže. Nedře. Pálí jako chladnoucí popel.

Ležím na posteli. Venku padají provazce podzimních slz do napřažených dlaní stromů. V mém těle rezonuje tvůj hlas. Tvá slova odsekávající chladný mramor mé ostražitosti.