Modrovousovo tajemství část třetí

Když Modrovous procházel chodbou vedoucí uvnitř hradby, jeho vysoký přítel už dívce podával odvar z bylin a koření. Spánek ji navštívil velice záhy. Pak už stačilo jen pustit do hradu onoho mladého muže. Tuto a každou další noc, dokud nebude jisté, že byl počat potomek, snad chlapec nesoucí Gerhardovu pečeť v tajném řádu. Jako každý z nich, který svou pečeť nesl po svém otci.

Mnoho z nich padlo ve Svaté zemi ve válkách. Ale řád . . . musel pokračovat dál. Jejich starobylý řád. Každý z nich musel řádu dát syna, strážce pečetě rodu. Pokud ovšem rytíř umřel bez legitimního potomka, mohl řád učinit výjimku. Pečeť podržet, pokud by se mohl najít nemanželský potomek vhodný pro život v řádu, nebo by se mohl narodit potomek krve daného rodu a hodný výchovy a vzdělání v řádu.

Jenomže levobočci byli většinou nevhodní. Často ukřivdění, slabí nebo morálkou neoplývající jedinci. A řád stárnul a vymíral. Proto se začaly hledat cesty, které byly dříve neslýchané. V dalekých horách na jihu řád nechal vystavět opatství, které bylo domovem pro tyto děti. Dostávalo se jim vzdělání bez rozdílu zda šlo o dívku nebo chlapce. Jen chlapcům se dostávalo navíc výcviku ve zbrani už od ranného věku. Dívky potom řádu sloužily jako ranhojičky nebo opisovatelky knih. Tím opatství vydělávaly peníze a to se tak mohlo rozrůstat a starat se dál o další přicházející děti. I ty neřádové. Sirotčinec totiž byl v opatství též. Každý pán přece potřeboval svého panoše.

Řád bohatnul a získával opět na moci. Do jeho řad přibývali noví, mladí rytíři. A nejvyšší představený řádu připravoval další výpravu do Svaté země. Modrovous to dobře věděl. Nesouhlasil s tím, ale byl řádu povinován slibem, který složil sám jako mladý rytíř. Když usedal za svůj starý, dubový stůl, nemusel počítat. Věděl, že potomek, který snad přijde na svět z dnešního spojení, je už osmým potomkem člena řádu počatým na jeho hradu. A bál se, že jednou i on bude muset odevzdat svého syna. Dřív či později.

Den utekl rychle. Modrovous se věnoval listinám, které přivezl posel. Občas vyhlédl z okna. Severní věž, z části skrytá stromy, mu připomínala cože se tam děje. Dívka, kterou neznal. Levoboček, kterému se nedostalo patřičné výchovy. A lože, na kterém on bude ukájet své potřeby na ní, dokud ona nebude požehnána. Ale je takové početí požehnáním? Bylo mu to proti srsti. Přesto cítil, že představa samotného aktu v něm probouzí jisté potřeby. Prudké, až zvířecí.

Blížil se čas, kdy měl povečeřet se svou chotí. Nechal si přivolat Annu a přesně ji instruoval, jak má jeho ženu připravit. Jak si přál, tak Anna tlumočila toto přání Dorce. Překvapilo ji, co si Modrovous žádá, přesto souhlasila.

Anna jí vlasy zapletla do zdobného copu ozdobeného jehlicí vykládanou kameny fialové barvy. Na horní část těla jí Anna oblékla jen bílou košilku a krátký, bílý živůtek zdobený výšivkou fialové barvy, který byl krátký a jen pod prsy. Ta byla tak zakrytá pouze látkou košilky. Pas zůstal obnažený. Na spodní polovinu těla jí Anna oblékla prapodivné nohavice. Byly z průsvitné látky fialové barvy a jen několik překrývajících se pruhů látky spuštěných od pasu ke kolenům, kde je sbírala ozdobná stuha. Klín sice zakrývaly, ale stačilo jen poodhrnout jeden či dva z pruhů látky a bylo vše odkryto. Přes ramena jí dala dlouhý plášť, který ji chránil před chladem i zraky čeládky.

Když takto předstoupila před Modrovouse, jeho oči se dívaly po všem, co vidět bylo.

"Není ti chladno má paní?" zeptal se jí.

"Není mi nejtepleji."

Tušil to. Její bradavky se ztvrdlé rýsovaly pod látkou. Vzal ji za ruku a vedl ji do své ložnice. Ale nezastavil se u postele. Otočil ozdobou v dřevěném obložení, to se otevřelo a odkrylo další z chodeb. Tentokrát chodba byla krátká a vedla do jiného pokoje. Celého obloženého tmavým dřevem, těžkými látkami vínové barvy a vybaveného několika nástroji, které by čekala spíše někde ve sklepení. Dřevěná lavice s okovy na řetězech. Dřevěná figurína osla s chomoutem na podivném podstavci, s hrbolatými výběžky na hřbetě a několika kovovými oky na různých místech. Maska s roubíkem. Šikmý kříž, ke kterému byl ukřižován svatý Ondřej. Dřevěné rákosky, provazy nebo kožené bičíky. Rozhlížela se okolo sebe se strachem. Nechal ji. Sledoval ji. Až po chvíli začal mluvit.

"Ano, vidíš dobře. Jsou to nástroje, které slouží k mučení a trestání. Některé pochází od nás, jiné jsem dovezl až ze zemí daleko na jihu." a zavřel za nimi dveře vedoucí ven na tajnou chodbu.

"Mohou způsobovat velkou bolest, ale to, jak velká ta bolest bude, záleží na tom, kdo je používá a proč. Chci ti ukázat, že určitá míra bolesti může přinášet i rozkoš."

Stála tam. Další překvapení, které ji její choť připravil. Nevěděla co říct. Vzal ji za ruku a přivedl ji ke stolu, kde byla ona posměšná maska, která se nasazovala nevěrným ženám nebo ženám, které byly nehodné, sprosté ke svým manželům. Byla snad ona nehodná ke svému muži? Maska byla jednoduchá. Bez zesměšňujících prvků. Jen několik tenkých, kovových plátků, které tvořily onu klec. Na předních dvou plátcích byla proti sobě malá, kovová očka. Do těch se přivazoval roubík. Vedle jich leželo několik druhů. Dřevěný váleček, kožený váleček, kožená kulička. Opatrně nandal masku Dorce na hlavu, vzal roubík a vložil jí ho do úst.

"Radím, aby jsi se do něj zakousla." dodal když ho přidělával k masce. Poslechla ho. Poté podal dřevěné schůdky.

"Nasedni si na toho osla. Jako by to byl kůň a ty jsi nasedla do pánského sedla."

Poslechla. Vyšla po schůdcích a obkročmo nasedla na hřbet osla. V tu chvíli se rozhrnuly v jejím klíně ony pruhy látky a dosedla tak obnažená na ony hrbolaté výstupky. Nedokázala se pohodlně usadit. Což bylo asi důvodem této konstrukce. Modrovous ji okolo zápěstí přetáhl provaz a přivázal jeho konce ke kovovým okům chomoutu, kterými se obvykle protahovala dlouhá oprať. Dorku to donutilo si nalehnout na krk osla a svým klínem sjet níž po hřbetě osla. Její tělo zalil zvláštní pocit. Trochu bolest přecházející v příjemné brnění mezi jejími stehny.

Poté Modrovous pokrčil její kolena. Jedno po druhém. A přivázal ji za kotníky k okům, které byly v místě, kde by byly na sedle třmeny. Znehybnil ji do značné míry a vzal jí možnost mluvit. Pohled na ni v něm vyvolával chtíč. Hlad. Rozvázal její živůtek, který už tak mnoho nezakrýval. Její krásné bradavky. Jejich obrys i barva se rýsovaly pod bílou látkou. Roztrhl ji, aby viděl její prsa taková, jaká je měl nejraději. Nahá.

A pak to začalo.

Odvázal provaz na stěně, který vedl k jakémusi mechanismu v podstavci osla a ten se začal střídavě naklánět dopředu a dozadu. Pokaždé tak její tělo kousek sklouzlo s ním na jednu či na druhou stranu. Její odhalený klín přejížděl po hrbolatých výstupcích a ona začala pociťovat nekontrolovatelné nutkání v podbřišku. Prvně si myslela, že ji selhává močový měchýř. Jenže ten pocit se v ní rozléval. Byl víc a víc příjemný.

Modrovous po chvíli přestal, ale jen aby uvolnil malé železné kolíčky držící kovová oka, ke kterým byly přivázané její kotníky. Z útrob dřevěné figuríny se vyřinuly řetězy. Mohla tak natáhnout nohy a propnout je. Pak opět zatáhl za provaz a osel se začal znovu houpat. Tentokrát její tělo už ale nebylo tak spojené s trupem osla a tak musela stehny obepnout konstrukci, aby z něj nespadla. Což jí přineslo ještě trošku jiný druh dráždění a další příliv příjemné rozkoše.

Modrovous to celé sledoval z křesla. Měl nohu přes nohu, rozhalené nohavice a v ruce ztopořený penis. Pomalu si po něm přejížděl. Pohled, který měl před sebou, byl pro něj pohledem na odevzdanost a důvěru, kterou mu jeho choť prokázala. Váhal, jestli ji má na hřbetě osla nechat sedět dost dlouho na to, aby se uspokojila, nebo jestli ji z něj sundá a uspokojí se do ní on. Než se rozmyslel, zachytil jeho pohled malý detail. Oči. Zavřela je. Pak propnula nohy. Prsty na nohách . . . Nalehla si na osla celým tělem a po jeho hřbetě začal stékat čůrek čiré tekutiny.

Když tohle uviděl, musel ji mít. Jedním tahem rozvázal každý z provazů. Sundal ji masku. Ona lapala po dechu. Bez jediného slova. Položil ji na dřevěnou lavici, roztáhl jí nohy od sebe, sedl si mezi její stehna a sledoval poslední kapky stékající po okvětí jejího klínu. Neodolal. Sklonil se a zabořil svá ústa do toho šťavnatého plodu. Roztřásla se mu v dlaních. Celá. Její sténání ho nutilo pokračovat bez přestání. Její chuť ho sváděla do nepříčetnosti. Cítil, jak se svírá, jak se snaží dát stehna k sobě. Už nečekal. Vniknul do ní. Tvrdě, celý. Její nitro se stáhlo kolem něj. Na okamžik měl pocit, že je v ní celé jeho tělo. Nemohl se v ní téměř hnout. Obkročmo se kolem něj ovinula a zvedla se na něm. Byl ještě hlouběji. Její tělo si říkalo co chce. A on to rád naplnil.

Další dny plynuly Dorce pomalu. Modrovous totiž po její jízdě na trestném oslu ještě v noci odjel. Kam a proč nikdo Dorce nesdělil. Po týdnu za Dorkou přišla Anna s malou dřevěnou krabičkou. Dorka ji otevřela a na sametové podušce byly podivné porcelánové kuličky připomínající křepelčí vejce, spojené šňůrkou. A vedle nich ležel též porcelánový zahnutý váleček připomínající ztopořené mužství. Dorka krabičku rychle zavřela. Vytřeštěný pohled směřovala na Annu.

"Má paní toto jsou pomůcky, které slouží k potěšení Vašeho těla. Chcete vědět jak?"

Dorka na ni mlčky koukala. Anna se na ni povzbudivě usmála.

"Máme tam i vzkaz od pána."

Dorka znovu otevřela truhličku. Pod poduškou skutečně ležel složený list. Rozložila ho a dala se do čtení.

"Má paní,

pokud se nevrátím do sedmého večera od našeho posledního setkání, tak Anna byla seznámena s tím, co chci po tobě. Pokud tedy čteš tyto řádky, znamená to, že jsem se zdržel na své cestě a tebe čeká noc rozkoše s Annou. Prosím jen o jediné. Představ si, že její doteky jsou mé. Že tento porcelánový úd je můj a že rozkoš, kterou ve tvé klínu vyvolají tyto kuličky, způsobilo mé přirážení. Brzy se vrátím. Čekej na mě."

Dorka si ani nevšimla, že Anna se postavila za její záda. Proto ji překvapily její doteky vzadu na krku. Byly jemné, pozorné, vzrušující. Anna jí přes oči zavázala pruh jemné látky a začala ji svlékat. Věnovala se jejím prsům, bradavkám. Prsty dráždila její podbřišek. Dorka se uvolnila a začala se poddávat jejím dotekům.

Pak uslyšela cinkání. Jako by cosi kovového naráželo do stěn křehkého porcelánu. A pak . . . prsty Anny promnuly její stehna. Posouvaly se výš až do jejího klína. Jenže místo doteků teplých prstů se jí dotkl studený porcelán. Lehký tlak a krátké proniknutí. A znovu. A pak ještě dvakrát. To, co cítila uvnitř byl pro ni nový pocit. Příjemný, ale nic víc. Než do ní Anna začala vnikat porcelánovým údem. Cítila i ty nepatrné, zlaté rýhy, které vystupovaly z hladkého povrchu porcelánu. Když cítila, že je víc, než plná, Anna začala umělým údem do ní přirážet. V tu chvíli se v ní začaly pohybovat i ony kuličky.

Dorka se opírala o opěradlo křesla, ale její tělo se z něj téměř sesunulo dolů. Anna jen klečela mezi jejíma nohama a přirážela pravidelným pohybem. Druhou rukou ji stále hladila na břiše a mnula prsa. Pro ni to nebylo nic neobvyklého. Anna byla jednou z žen, které se pohybovaly v tajném sklepení Modrovousova hradu. Uměla uspokojit ženy i muže. A znala dobře jak fungují porcelánové kuličky, které byly duté a uvnitř měly malou, kovovou kuličku, která se při přirážení umělým údem pohybovala a pohyb se přenášel z těla porcelánových kuliček do nitra ženy před ní. Sám umělý úd měl krásně tvarovaný žalud, který kuličky rozrážel ještě uvnitř od sebe a k sobě, takže to chvění se přenášelo do všech stran a směrů.

Anna ji jen trpělivě zasypávala doteky a sledovala, jak se její dech zrychluje, krátí, jak je přerývavější . . . Netrvalo dlouho a dala jejímu tělu rozkoš, po které toužilo. Věděla dobře o čem mluví. Od uvedení této ženy na hrad Modrovous už žádné ze svých milenek nedopřál této rozkoše. Do žádné nevstoupil. Ani do ní. A její tělo spalovala touha po jeho fyzické blízkosti. Teď byl její. A ona jen toužila po kousku toho, co kdysi patřilo jí.

*****

"Velmistr nemá soudný rozum." rozčílil se Modrovous.

"Souhlasím s tebou, ale není nás dost, abychom ho zastavili. Posílá ty mladíky na jistou smrt." odpověděl druhý muž v plášti jedoucí na koni vedle něj.

"Kdo tu výpravu povede?"

"Velmistr se zatím nevyjádřil, ale tuším, že tam chce poslat někoho z nás."

*****

"Pošli za mnou Arystana. Do knihovny. Rychle." pronesl prudce Modrovous na strážce brány, když se vrátil na svůj hrad. Byl pryč příliš dlouho. Projel přes most do hradu. Sesedl z koně, který byl plný vypocené soli a prachu. Stájníkovi hodil uzdu, sundal si těžký, špinavý plášť s vlčí kožešinou a kvapným krokem vyšel schody do svých komnat. Otevřel dveře a ač bylo uvnitř uklizeno a čisto, byla tam zima.

"Připravte mi vodu, potřebuju se umýt. A spravte mou ženu, že jsem přijel." pronesl ke služce, která přinesla jídlo a pití. Mezitím došel Arystan. Jeho panoš, který byl spíš jeho synem.

Pocházel od řeky Išim z daleké země. Když se Modrovous vracel ze Svaté země, narazil na něj v jednom přístavu, kde se ho snažil prodat starší muž jako otroka na práci. Modrovous viděl jeho bystré a nepoddajné oči. Rozhodl se ho vykoupit a nechat ho v opatství. Vychovali ho řádoví bratři tak, aby byl dobrým panošem svému pánu. Modrovous se k němu od počátku choval jako k někomu, komu mohl důvěřovat.

Arystan vyrostl. Zesílil. Modrovous ho naučil mnoho o boji ale i o vyjednávání a obchodování. Později s ním byl v mnoha bitvách. Byl dobrý jako Modrovous sám v dobách, kdy byl ještě mladý. Arystan . . . v jeho řeči to znamenalo lev. Příhodné jméno pro chlapce, který se z otroka stal věrným pobočníkem obávaného Modrovouse. Teď byl jedním z mála, komu Modrovous věřil.

Tři údery do dveří a ticho.

"Pojď dál." řekl Modrovous. Arystan se jen postavil naproti němu, sklopil hlavu v tichém pozdravu.

"Jednání s převorem nebyla dobrá Arystane. Když jsem odjížděl, připravovala se nová výprava. Nejspíš nás převor povolá opět na tažení. Pokud ne mě s tebou, tak tebe určitě. Musíš se připravit."

Arystan jen opět kývl hlavou na znamení, že rozumí.

"Posaď se. Najíme se spolu a povíš mi co vše se tady dělo."

Arystan byl vždy velice stručný. Takže stručně shrnul všechny podstatné věci. Informoval ho i o tom, že v severní věži již očekává jistá dáma potomka. To bylo dobré. Ale aby byl čas úkol dokončit.

"Ještě jedna věc pane. Anna. Ta komorná, co se stará o tvou choť. Sledoval jsem její počínání. A obávám se, že ti chce odloudit tvou choť."

"Jak to myslíš? Byla mi má choť snad nevěrná?"

"Pamatuješ na dar, který jsi tu své choti zanechal?"

"Myslíš . . ." nedořekl Modrovous.

"Ano přesně ten."

Arystan popsal jak Anna tento dar používala pravidelně každý večer i v čase, kdy si jeho choť nepřála tuto činnost vykonávat. Jak ji Anna nutila, že to je Modrovousovo přání. Modrovousův pohled se měnil v kámen.

"Chtěl jsi, ať tvou choť střežím, ale nezasahuji, pokud nepůjde o její život. Využil jsem k tomu i tajnou chodbu, jak tušíš. Nelíbilo se mi kolik času Anna v pokojích tvé ženy trávila. Každý večer to bylo téměř totožné. Přišla s truhličkou. Tvou paní svlékla a poté usadila do křesla. Klekla si před ni a začala ji uspokojovat. Často k tomu přispěla sama svými ústy nebo prsty. Tvá žena čím dál častěji Annu odmítala, že nechce, ale ona tvrdila, že to udělat musí, že jde o tvůj rozkaz. A tak se podvolila. Anna byla čím dál dotěrnější a čím dál víc si dovolovala. Poslední dva týdny tvou ženu doslova zneuctila večer co večer postrojem, do kterého měla vsazený onen porcelánový úd."

Modrovous cítil jak se v něm vaří krev. Sotva postřehl, že někdo klepe na dveře. Arystan se postavil, uklonil se a nenápadně zmizel za dřevěným obložením ve stěně.

Modrovous vyzval klepajícího, aby vstoupil. Překvapilo ho, že to byla jeho choť. Ač pro ni nechal poslat, nečekal, že dorazí tak brzy. Byla tak krásná. Díval se na ni a přemýšlel, jestli je opravdu ráda, že ho vidí a nebo je jen ráda, že se vrátil a nebude už muset . . . nechtěl ani myslet na to, co jí ta služka dělala.

Dorka viděla, že u stolu jedli dva. Přemýšlela kdo byl ten druhý. Nebo druhá? Osten žárlivosti ji bodl u srdce. Věděla, že její choť má značný apetit nejen pokud jde o jídlo.

Modrovous ji usadil. Vyptával se jí, jak se měla. Bála se ho, že mu nic z toho, co se tu dělo, neřekla? Nebo se jí to snad líbilo? Ale Arystan říkala, že se tomu bránila.

Oba spolu vedli konverzaci u jídla, která byla spíše formální, než osobní. Když dojedli, Modrovous Dorku poprosil, zda by zůstala. Nemusel ji ani prosit, byla ráda, že zůstat může.

Sluhové mu připravili lázeň. Když se začal svlékat, Dorku překvapilo, že se mu po rameni táhne nová jizva.

"Co se ti stalo můj pane?"

"Jen souboj s jedním . . . zrádcem. Ala jak vidíš, já jsem domů dojel po svých."

Vysvětlil je, že onen zrádce byl vlastně důvod, proč musel tak narychlo odjet. Ale víc se rozpovídat nechtěl. Přece jen byl to jeho bratranec, který mu usiloval o život. Muž, který převzal křivdu po svém otci. A který usiloval o jeho majetek i postavení v řádu. Svlékal se u toho. A když rozšněroval nohavice, jeho nedočkavá mužnost se už drala ven.

"Přijde se ke mně má Dorotko." pronesl tichým hlasem, který nesl v sobě cosi temného.

Překvapilo ji jeho přání. Když si k ní stoupl, aby jí povolil šněrovačku svrchních šatů, pochopila, že to myslí vážně. Neptal se. Oznamoval jí to.

Když jí šňůry povolil, přetáhl je z ramen a šaty se svezly na její boky. Dorka je ještě trošku povolila pohybem ruky a šaty sjely dolů na podlahu. Modrovous se k ní už ale tiskl přes tenkou látku spodních šatů. Dotýkal se ji na prsou a podbřišku. Jeho ruce zhrubly týdny v koňském sedle a držením kožené uzdy. Přesto si jeho doteky užívala. Chyběl ji. Už si tím byl jistý.

Vyhrnul ji spodní šaty. Pomalu. Dotýkal se u toho oblých křivek jejích boků, pasu i prsou. Když dala ruce nad hlavu, přetáhl spodní šaty a odhodil je stranou. Stála před ním krásná jako první noc. A on po ní toužil ještě víc, než tenkrát. Vzal ji do náruče a odnesl ji do velké dřevěné kadě, kam se s ní položil. Sám se posadil mezi její stehna a hladil ji po nohách pokrčených v kolenou.

Voda byla tak akorát teplá. Modrovous podal Dorce misku se solí.

"Naber si do dlaně a potři jí má ramena a záda prosím."

Dorka tedy udělala to, co po ní chtěl. Její dlaně vtíraly sůl do jeho kůže. Pak se Modrovous položil zády na prsa Dorky a hlavu si položil na její rameno. Byl to okamžik, kdy byli jen oni dva. Jen vdechoval vůni, která se uvolňovala z kůže na jejím krku. Byl doma. A bylo mu jedno, že se nejspíš dívá . . . Anna. Z chodby, která vedla do sklepení, kde se dřív oddával s ní a dalšíma hrátkám a orgiím.

Dívala se. Vřelo to v ní. Doufala, že jí Modrovouse znechutí svým konáním i povídáním o něm. Jenže ona se na něj usmívala. Jako by se ho nebála. Jako by jí nic z toho nevadilo.

Anna se tiše vytratila chodbou přes sklepení ven. Netušila, že ji sleduje Arystan. Vlastně ani nevěděla, že je uvnitř na hradě. Takže když ji chytily jeho ruce, když opouštěla hrad, tak byla vyděšená a netušila vůbec co se děje. Táhl ji hradbou do severní věže. Ale ne do věže po schodech nahoru, ale dolů. Do toho sklepení, kde nikdo nechtěl skončit.

Mokré zdi a podlaha plná kaluží s vodou. Občas tam Arystan vypustil i krysy, aby hodovaly na ještě živém odsouzenci. Děsila se toho, že ji tam vede. Proč?

"Máš štěstí. Jen tě sem zatím zavřu. Pán rozhodne co s tebou bude a jak tě odmění za tvé počínání." a zabouchnul za sebou těžké dveře.

Trvalo to jen pár hodin. Arystan se pro ni vrátil. Ruce jí svázal a vedl ji jako ovci na porážku.

"To přece nemůže být pravda. Modrovous ji vždy zbožňoval. Naučila se všechny jeho choutky. Nebyla jiná, která by mu tak dobře posloužila, jako ona."

Její myšlenky utíkaly jako splašené. Arystan ji vtáhl do jedné z tajných chodeb vedoucích do sklepení. Že by to byla nějaké z Modrovousových her? Seděl na křesle. Nahý. Jeho úd ale nebyl ztopořený vzrušením, jako býval jindy. Obzvlášť po tak dlouhé cestě. Pak její oči zahlédly ondřejský kříž postavený uprostřed jakéhosi pódia. Arystan ji k němu vedl. Anně se nelíbilo tušení, které se jí zmocňovalo.

Arystan ji sundal boty. Roztáhl jí nohy a začal ji přivazovat takto rozkročenou zády ke kříži. Modrovous se na ni díval s pohledem, který byl chladný a plný zloby.

"Víš za co tu jsi. Byla jsi mou služebnicí. Ale chtěla jsi poštvat mou ženu proti mně. Znechutit mě jí. Hlídal jsem ji. A tím pádem i tebe. Tímto jsi byla zbavena výsady mi sloužit. Budeš potrestána a pokud svůj trest přežiješ, budeš prodána do otroctví za moře černým mužům." vynesl rozsudek Modrovous a pak pokynul několika mužům, kteří započali trest.

Jeden se chopil devítiocasé kočky a postavil se před Annu. I on byl nahý. Soudě dle jeho reakce ve slabinách, si představu nadcházející chvíle užíval už teď. Mladší muž, spíš chlapec ještě, vzal nůž se zahnutým ostřím a kousek po kousku rozpáral Anně šaty od shora dolů. Snažil se, aby ji nepořezal. Toto plátno z lidské kůže čekalo na to, že ho pokreslí jeho mistr.

Sotva ustoupil, počalo bičování. Kočka měla na konci krátké, zahnuté háčky, které někdy jen škrábly lehce, jindy ale rýhy po nich byly krvavé a hluboké. Anna prosila o milost. Modrovous ji ale nechtěl slyšet.

Po devítiocasé kočce ji kat ocejchoval žhavým železem a podíval se na Modrovouse. To už Anna nebyla při vědomí. Ten se zvedl a nabral hrst hrubé soli. Začal ji roztírat Anně po kůži. Když skončil, vynesl verdikt.

"Jidášova stolice. A dej si záležet jak ji tam posadíš." dodal.

Muž Annu sundal z kříže, zápěstí ji svázal k sobě a zavěsil na hák, pak pod ní postavil dřevěnou konstrukci připomínající špičku krovu menší věžičky. Začal Annu spouštět zadnicí přímo na tu špičku. Ta se probudila nově způsobenou bolestí. Čím víc špička tlačila na její klín, tím víc řvala a prosila o milost.

"Nech ji tak viset do zítřejšího soumraku. Přežije, bude prodána do otroctví. Pokud nepřežije, víš kam uložit tělo do hrobu." s těmito slovy se Modrovous otočil a odešel. Jeho tělo bylo zbaveno touhy ještě předtím, než sem šel. Jeho ženou. Ale přesto cítil, že ji teď potřebuje znovu. Ne hladově a nedočkavě. Nýbrž laskavě. Toužil po její blízkosti, teple a přítomnosti spíš než po jejím těle.

Došel chodbou až k ní. Ležela na posteli a spala. Nejspíš netušila nic o tom, co se dělo před chvílí a snad ani nic neslyšela. Jen si k ní přilehl a jeho chladem sklepení prostoupené tělo se začalo probouzet sotva se dotklo její hřejivé kůže. Líbal ji na krku a klíční kosti. Na bradavce a podbřišku. Posouval se níž. Vnímal, jak se probouzí. Jeho polibky se přesunuly mezi její stehna. Když se jí dotkl rty v jejím klíně, začala se bránit. Chvíli jí trvalo, než její rozespalá mysl pochopila, že jde o jejího muže.

"Neboj se má paní. Má Dorotko. Už nikdy se tě nebude dotýkat nikdo jiný, než já. Odpusť, že jsem to dopustil." a naléhavě se tisknul k ní. V hlavě mu zbýval ale ještě jeden problém, který ho trápil. Tažení, které se připravovalo. Pokud ji tu nechá samotnou, jak se postará o její bezpečí.