Modrovousovo tajemství část první

Projížděl sněhem zasypaným panstvím. Kolem svých poddaných. Viděl, jak klopí oči. Jak se ho bojí. Jak před ním skrývají své tváře. Věděl proč. Vyjel totiž hledat svou už sedmou manželku, kterou se žádná nechtěla stát. Kůň ho nesl trpělivě v sedle již třetí den, až zavítal na vzdálený statek, kde žil starý muž se dvěma dcerami na vdávání.

"Otče Modrovous se blíží k našemu stavení." zvolala mladší z dcer.

"Ukaž." vyhrkla starší. "Je pěkný."

"Zbláznila jsi se Dorka? Je to Modrovous." vyděšeně na ni vyhrkla mladší.

Muž se ustaraně podíval z okénka v kuchyni. Měla pravdu. Zatracený Modrovous. Snad si nepřijel pro jednu z jeho dcer. Říkalo se, že jeho šestá manželka opět zmizela neznámo kam.

"Zdravím tě pane. Jak posloužím?" vítal ho na zápraží opatrně.

"Hledám si nevěstu a vím, že máš dvě krásné dcery na vdávání. Tak bych je rád viděl."

Hospodáři zatrnulo. Jeho obavy se naplnily. Věděl, že Modrovous je dobrý pán a hospodář na panství, ale nikdo mu nechtěl dát svou dceru, protože každý se bál toho, že už ji nikdy neuvidí ani o ní neuslyší.

"No. . . pane . . . pokud tě některá z mých dcer bude chtít, bránit ve štěstí ji nebudu." pronesl rezignovaně. Věděl, že protivit se mu nemá cenu. Že pokud si usmyslí, tak si dceru odveze i bez jeho souhlasu a jen to bude ještě vše horší.

Modrovous seskočil z koně a prošel do stavení. Dívky se mu líbily obě. Kterou si ale vybrat? Mladší? Měla ohnivé vlasy a oheň ji plál i v očích. Starší? Její vlasy byly jako obilí o žních, zlaté a vlnící se ve větru. Rozhodl se, že zůstane ve stavení do rána a rozhodne se než odjede.

Povečeřel s hospodářem a pak se uložil ke spánku v pokoji pod střechou. Když byl měsíc nejvýš a mráz kreslil po okenních tabulkách, zaslechl tiché praskání prkenné podlahy za dveřmi. Ležel už po tmě, tak jen poslouchal co se bude dít. Přišel ho snad někdo připravit o život? Nebyl naivní. Věděl, že se ho lidé buď bojí, nebo ho nenávidí.

Cvakla klika a tiše se otevřely dveře. Dovnitř prvně jen nahlédla tvář mladé dívky. Věděl, že smrt, může mít různé podoby, ale že to bude mladá, krásná dívka? Vešla dovnitř. Tiše. Její bosá chodidla opatrně našlapovala po dřevěných prknech až k němu. Tiše stála a jen se na něj dívala. Modrovous měl jen přivřené oči a předstíral, že klidně spí. Dívka se k němu sehnula a když se její dlaň natáhla k jeho tváři, chytil ji za zápěstí. Polekala se. Chtěla utéct, ale Modrovous nepustil. Viděl v jejích očích vyděšený pohled.

"Ty jsi . . . Dorka. Nebo se pletu děvče?" zeptal se ji rázně a zvedl se z lůžka aniž by ji pustil. Na sobě měl jen košili, která sahala sotva do půl stehen a na zarostlé hrudi měl rozvázané šněrování.

"Co tu hledáš? Přišla jsi mě snad. . . ?" a zastavil se v půli věty.

Dívka stála a mlčela. Jako by se jí krev zastavila v žilách. Modrovous se díval na její ruce. Nic nedržela a sotva by ho mohla zardousit svou drobnou ručkou. Pustil ji a ona ruku přitáhla k tělu. Její zrak směřoval na spodní lem jeho košile. Modrovous byl muž v plné síle. Statný. A jeho udatnost v boji byla známa široko daleko.

"Běž. Nech mě spát." pronesl k ní podrážděně. Dívka nečekala a vyběhla z pokoje pryč. Jeho podráždění nepramenilo z toho, že by mu dívka mohla chtít něco udělat, ale že pocítil touhu po ní ve svých slabinách. Ulehl na lože, ale do rána sotva oka zamhouřil. Měl stále před očima tu krásnou dívku, její spoře oděné tělo v bílé košili, která sice sahala až k zemi, ale v měsíčním svitu přesto ukazovala víc, než dívka tušila. Obrysy prsou, ztvrdlé bradavky i siluetu kulatých boků. A kůže na jejím krku doslova vybízela k polibku. Zatoužil po ní. Mít ji jen pro sebe.

Ráno se ani nenasnídal, jen se oblékl a statkáři řekl že si vybral starší z jeho dcer, že pro dívku pošle doprovod, ať je tedy připravená. Pokud tedy bude dívka souhlasit. Ale jestli se na hrad nedostaví, pak se jim zle povede. Když ale dceru na hrad pošle, dobře se hospodáři odmění. Ten věděl, že protivit se hradnímu pánu je zbytečné a tak šel za dcerou, aby ji o rozhodnutí hradního pána spravil. Dcera se bála, ale souhlasila. Nechtěla přivést do neštěstí tatínka i se sestrou.

"Jsi laskává, ale i moudrá Dorko. Snaž se takovou být i na hradního pána a určitě si poradíš." pronesl pak, když se s dívkou loučil. Dívka nastoupila do saní, které táhlo čtyřspřeží grošovaných koní. Kočí práskl bičem a sáně se rozjely.

Modrovous už svou nastávající vyhlížel z oken sálu. Doufal, že souhlasila. Svatba byla připravená, čekalo se jen na nevěstu. Když koně zaržály pod hradním příkopem a Modrovous uviděl, že kočí se nevrací s prázdnou, poslal služebnictvo, aby budoucí královnu přivítali a ustrojili ke svatbě.

Slunce ten den vyšlo na modré nebe a mráz prozrazoval, že noc bude hodně studená. Modrovous se nemohl dočkat, že dívka bude jeho. Že už za pár hodin s ní ulehne v královské komnatě. Každý okamžik, kdy na ni čekal, byl nekonečný. Služebná ji zatím pomáhala do šatů ze zlatého brokátu. Její vlasy vyčesala na temeno tak, jak to měl její pán rád. A když dívka byla ustrojena, na krk jí zapnula zlatý náhrdelník s rubíny. Byla překrásná. A tak svatba mohla začít.

Modrovous jen zatajil dech, když ji uviděl vcházet. Složili manželský slib. Zatančili si. Pojedli spolu. Když slunce zapadalo za obzor, Modrovous se postavil ke své manželce, nabídl ji ruku a odvedl ji od stolu k manželskému loži.

"Můj pane potřebuji služebnou, aby mě připravila a ze šatů pomohla."

"Nestrachuj se paní má. Sám tě z nich svléknu." odpověděl Modrovous.

A jak řekl, tak udělal. Klekl si k ní. Jeho prsty šněrovačku povolovaly tak snadno a obratně, že za chvíli svrchní šaty ležely Dorce u nohou. Stála jen v korzetu a spodních šatech. Modrovous cítil, že v jeho slabinách opět přichází k životu ta touha, kterou ucítil tehdy u nich v noci. Vyhrnul jí spodničku až se jeho ruce dostaly k nohavičkám. Konečky prstů jen zajel pod lem a pomalým pohybem je z ní stáhl. Před jeho tváří zůstal její obnažený klín. Přivoněl si k němu. Pomalu. Voněla nevinností a přesto ženskostí. Dívka, která se stane ženou. Jeho ženou.

Toužil ji ochutnat.

"Rozkroč nohy má paní." zašeptal temným, chraplavým hlasem.

Dorka netušila proč, přesto poslechla. Modrovous prsty zajel mezi její stehna. Hrubě. Nedočkavě. Vnímal vůni jejího klína, která ho opájela. Tolik po ní toužil. Vytáhl dýku, kterou měl připnutou u pasu a dvěma tahy rozerval šněrování na jejím korzetu. Spadl k jejím nohám. Modrovous Dorku chytil a položil na lože. Spodnička jí přiléhala k tělu. Průsvitné, bílé hedvábí a pod ním temně rudé bradavky. Modrovous se začal svlékat.

"Prozraď mi ženo má. Co jsi tehdy v noci hledala u mého lože? Počestná dívka v pozdní noci u lože muže."

Dorka jen sklopila zrak. "Chtěla jsem se na Vás podívat. Prohlédnout si Vás."

"Tvá zvědavost tě vehnala do mé postele. Teď si mě můžeš prohlédnout celého." a s těmito slovy Modrovous rozepnul nohavice a před Dorkou stál nahý, dobře obdařený muž. Její muž.

Modrovous k ní přistoupil. Nahý. Vzrušený. Toužil po ní a přesto se snažil ovládat. Byla to jejich svatební noc. Ale bylo brzo, aby ji zasvětil do svých choutek. Při pohledu na ni viděl krásu ženy a přesto nevinnost. Chtěl ji utrhnout, ale ne urvat. Toužil ji šeptat všechna ta krásná slova, která kdysi šeptal své první manželce, jenže i ona byla prvním důvodem, proč už to nedokázal . . . a k ní těch důvodů bylo dalších pět. Dorka byla jeho sedmá manželka. Snad alespoň u ní najde klid a to zvíře v sobě ovládne. Tentokrát snad . . . ano.

S tou myšlenkou si nalehl k ní na manželské lože. A jako by mohl zaplašit tyto myšlenky kusem hedvábí, začal Dorku pomalu svlékat ze spodničky.

Nebála se ho. Dívala se na něj očima, které nebyly smířené, jako u těch ostatních. Ale snad v nich zahlédl zájem, jiskru čehosi. Možná náznak úsměvu? Její ruce se ho dotkly na ramenou a šíji. Bylo to snad pobídnutí? Modrovous tišil ten hlad v sobě. Jeho doteky byly něžné, objevující každé zákoutí jejího těla. Její kůže byla tak jemná, chladná a jinde zase sálala horkem. Přivoněl si k vnitřní straně jejích stehen. Ochutnal z jejího klínu. Chtěl jí být dobrým milencem, ne stvůrou jak se o něm říkalo. Alespoň dnes. Kdy se stal jejím manželem a měl se stát jejím mužem.

Dorčino tělo se ale pod jeho doteky vzpínalo. Jako by ho zvala dál. Jak má jen odolat? Nemůže přece. . . Z jejího hrdla vyšel sten. Pobídka, aby ukojil i její touhu? Může snad po něm ona toužit?

"Řekni mi po čem toužíš má paní?" zašeptal zastřeným, chraplavým hlasem.

Podívala se na něj a v očích se jí ztrácely všechny otázky i odpovědi. Už nečekal. Toužil po ní. Možná i ona po něm. Ale mohla vůbec vědět po čem že to touží? Co ji čeká si sotva mohla představit.

Miloval se s ní něžně a pomalu. Byl pozorný a snažil se vnímat každé zachvění rozkoše jejího těla, aby svým počínáním taková zachvění vyvolal znovu. Poznával její tělo a poznával s ní i ji. Svou ženu. Byl v ní život a všechny barvy duhy i indigová modř noci plné hvězdného třpytu. Byla v ní vůně nebe a hor. Byl v ní šepot lesa i burácení letní bouře.

Když byla hluboká noc, ve velkém krbu už jen sálaly poslední žhnoucí uhlíky a oknem prostupoval noční chlad s kvílením meluzíny, uložil se Modrovous vedle Dorky se slovy, že pokud ho přišla zabít, tak má poslední příležitost. Ale až jí ráno dá klíče od hradu, už jí nikdy nedovolí, aby to udělala. S těmi slovy usínal. Byla to jediná noc, kdy jí dokázal dát nadvládu nad svým životem. Od příští noci to bude jinak.

Tichý dech ženy vedle něj jako odpověď ho uspával. Žádného konání či slov se mu nedostalo. Až nad ránem. Kdy chladno v komnatě zalézalo pod kůži. Chtěl vstát a v posledních uhlících vykřesat ještě trochu tepla tím, že do něj přiloží smolné poleno, když si uvědomil, že kolem pasu má ruku své ženy, která leží přitisknutá k jeho boku s tváří položenou na jeho chlupaté hrudi. Tiskla se k němu jako by na jeho teple záviselo to, jestli se dočká rána. Spala klidně. Přivinul si ji tedy ještě víc na sebe a schoval ji do svých paží. Jen tiše zavrněla. Modrovous ale uslyšel zavrčení hladového zvířete, které si chtělo urvat svůj kus masa.

Ráno ho už v posteli nenašla. Brzy vstal a odjel z hradu pryč. Nikdo ze služebných nebyl ochoten či schopen jí říci kam a kdy se vrátí. Pouze u snídaně našla svazek klíčů a u něj dopis psaný Modrovousem.

"Má drahá ženo. Na tomto svazku jsou klíče od všech dveří na hradě. Do všech smíš vstoupit. Všechny smíš odemknout dle libosti. Můj hrad je tvým domovem. Krom jediných dveří. Nikdy nesmíš vstoupit do těch, co otevírají severní věž hradu. Dobře si má slova pamatuj. Pakliže neuposlechneš, bude mezi námi konec a tobě se zle povede."

Dorka četla slova svého chotě. A jelikož nebylo známo kdy se vrátí, rozhodla se projít se hradem, aby se zabavila. Z každého okna hradu viděla jen tři věže. Jednu čtvercového půdorysu na jihu. Západní i východní věž kruhového půdorysu. Ale nikde neviděla tu severní, zapovězenou. Tu, která ji lákala právě ponejvíce. Chtěla přání muže uposlechnout, ale zvědavost v ní se ozývala víc a víc.

Kochala se knihovnou plnou svitků a knih vázaných v kůži, rozhlížela se ve zbrojnici, ochutnala z dobrých jídel v hradní kuchyní. Protančila sálem s překrásnými lustry. Prošla komnatou s křesly a lenoškou potaženými vzácnou látkou s krásným vzorem. Taky viděla komnaty svého muže. Prošla si i komnaty vyhrazené jí. Byly barevně laděné do vínové či růžové barvy. Plné pohodlného nábytku a dřevěné podlahy pokrývaly huňaté kožešiny.

Když se snažila otevřít okno ve své ložnici, ozvalo se za ní taktní pokašlání. Otočila se. Stál tam sluha.

"Omlouvám se, pokud jsem Vás vyrušil. Klepal jsem."

"Proč jste přišel?"

"Pán se vrátil a vzkazuje Vám, že Vás očekává co nejdříve ve své pracovně."

"Děkuji." a rozešla se ke dveřím.

"Takto tam jít nemůžete paní." dodal tiše sluha.

"Prosím? Proč ne?"

"Pán Vás očekává poněkud . . . jinak ustrojenou." dodal. A pokynul rukou. Do ložnice vešla žena jen o něco starší, než byla ona sama. Oblečená líp, než služebná, ale ne jako dáma. Uklonila se jí. Její pleť byla snědá a oči tmavě hnědé, velké.

"Tohle je služebná pro Vás paní. Pán Vám ji posílá. Postará se o to, co je potřeba." a jak domluvil, uklonil se a odešel z pokoje.

"Jsem Anna paní." a vysmekla menší pukrle.

Dorka se na ni dívala s určitou nedůvěrou. Ale co už. Doposud se o sebe starala sama nebo navzájem se o sebe staraly se sestrou. Kdo je ta žena jí vrtalo v hlavě celou dobu, co ji mlčky odstrojovala, koupala v lázni i potírala tělo olejem, který voněl jako rozkvetlé květiny.

"Má paní Váš muž mi řekl jak Vás mám dnes ustrojit, tak jsem si dovolila připravit dle jeho přání šaty." ukázala Anna na postel, kde byly překrásné šaty hnědé a žluté barvy. Vyšivané zlatými nitěmi. Ta látka byla jak motýlí křídla a byla . . . průhledná.

"To jsou spodní šaty? Kde je nějaká šněrovačka a svrchní šaty Anno?" zeptala se.

"Má paní tyto šaty jsou ušité na míru pro Vás. Nenosí se pod jiné, ani se šněrovačkou. Tak, jak je vidíte, to je vše, co na sobě budete mít. Tedy . . . ještě toto." a otevřela dřevěnou truhličku. V ní ležel náhrdelník vykládaný jantary.

Dorka nevěděla co na to říct. Ty šaty . . . bude v nich jako nahá.

"Paní musíme se do toho dát. Váš muž určitě už netrpělivě čeká."

A tak se Anna dala do oblékání. Šaty obepínaly její prsa. Přiléhaly k jejímu pasu. Ale odtud už jen volně splývaly se siluetou jejích boků až dolů k jejím kotníkům. Látka byla tak jemná a lehká, že ji ani na těle necítila. Když jí Anna vyčesala vlasy na zátylek a na krk připnula ten skvostný šperk, připadala si oblečená jen do něj. Anna ji obula do jakýchsi punčoch ke kolenům. Poté se uklonila a odešla. Dorka už chtěla jít do komnat svého muže. Jen to chtělo ještě něco obout, nějaké . . . ozvalo se jen tiché cvaknutí a část dřevěného obložení se otevřela. Modrovous vešel do její ložnice. Sám byl jen v rozešněrované košili a nohavicích. Bosý.

"Pamatuješ když jsi za mnou přišla tenkrát v noci? Chtěla jsi vidět, jak vypadám."

Dorka se mu podívala do očí. Bylo tam cosi temného, co jí obklopovalo pocitem zimy.

"Chtěla jsi mě vidět. Teď chci vidět já tebe. Dnes, zítra a pak zase a znovu."

Udělal ještě jeden krok. Stál tak blízko ní, že cítil vzácný olej, který uvolňoval svou vůni s tím, jak se zahřívala její kůže stoupajícím vzrušením.

"Ten olej jsem koupil od obchodníka, který chodí zahalený od hlavy až k patě v tmavém rouchu. S karavanou prapodivných zvířat s hrbem na hřbetě. Přešel poušť až k moři. Na hřbetě těch zvířat prý teprve získává olej tu správnou vůni. Jejich houpavý krok a několik dlouhých týdnů trvající cesta horkou pouští teprve promíchá a pak spojí všechny díly v jednu dokonalou vůni, která zavoní až na teplé kůži člověka. V té vůni jsou ukryty nejvzácnější květy krátkého jara v poušti, které přichází po období dešťů. A teď jako to jaro v poušti voníš ty, má vyvolená." tiše jí šeptal do ucha, zatímco ji k sobě tiskl na tělo.

Vnímal skrze jemnou látku šatů teplo její kůže. A jen takovéto šaty dokázaly uvolnit tu krásnou vůni vetřenou do jejího těla srze látku šatů až do jeho hlavy. Uklidňovala ho a dráždila zároveň. Zapomínal na svět venku. Začínal se nořit do vůně orientální zahrady, ve které se toužil milovat se svou vyvolenou. Ne. Milovat ne. Chtěl se jí zmocnit. A chtěl, aby každá květina v této zahradě viděla, jak si ji vyvolil.

Vzal ji do náruče a odnesl ji skrze skryté dveře úzkou chodbou ke schodům. Po nich pak dolů. Další chodba. A sál. S robustním krbem, ve kterém hořel oheň. Louče na stěnách a kamenné stěny. Jen několik lenošek, dřevěných stoliček, křesel. Pár výklenků z části zakrytých těžkými závěsy. Tmavých, do kterých nebylo vidět. Měla pocit, jako by v nich někdo seděl a díval se na ni. Na ně.

Modrovous ji položil na jednu z lenošek. Otevřel jednu z truhel u zdi a vytáhl kovová pouta na řetězu, za který je zavěsil ke stropu. Stoupl si před ni a podal jí ruku. Doufal, že příjme. Přál si to. Okamžik váhala. Pak svou ruku vložila do té jeho. Uchopil ji za zápěstí, obtočil kolem něj kov. Pak dolehl druhý kus kovu. Pár pohybů prsty a její zápěstí bylo uvězněno. Totéž udělal s tím druhým.

Cítil ve slabinách ten hlad z ní servat šaty. Ale nebyl ten čas. Možná později. Teď se ona bude dívat. Na něj. Svlékl se. A pak jen tiše pronesl "Pojďte." a z výklenků vyšlo několik postav. ženských i mužských. Nahých.