Keltské mystérium - Královna přízraků Morrígan

Byl večer. Byl tichý a temný, jako bývají večery, kdy lovci vyčkávají na svou kořist. Gavin s Tristanem vedli tuto výpravu, aby zastavili vpád římské legie. Byli to dva bratři, o kterých se říkalo, že jsou jako rozum a síla. Tristan byl sekerou, která utínala údy nepřátel a Gavin byl jako ruka prozřetelnosti, která sekeru držela.

Narodili se ve stejný den. Oba byli statní muži, dobří válečníci, kteří proti sobě nikdy nepozvedli zbraň. Spolu byli ale neporazitelní. Jejich pověst byla kutá šarvátkami ještě když byli malí chlapci. S věkem a výškou však jejich drobné potyčky přecházely do rvaček a bitek, které vždy vyhrávali. Gavin byl lstivější a uměl číst každý příští pohyb protivníka. Tristan měl výdrž ve zbrani, jako žádný jiný muž a sílu v těle, která by se vyrovnala síle medvěda.

Když se dozvěděli, že Římani táhnou jejich krajem, rozhodli se tentokrát na nic nečekat. Znali to tam líp, než kdokoliv jiný. Ani sebelepší římský voják neuměl číst v jejich rodné zemi tak, jako oni, a to i kdyby touto zemí kráčeli slepí. Věděli, že se budou táhnout podél řeky proti proudu na sever a že jsou před nimi hory, které musí projet úzkým údolím, kde jejich síla, zbraně a počty nebudou nic znamenat. Je to místo jako stvořené pro léčku.

Každý z mužů věděl co má dělat. Neměli těžkou zbroj jako jejich nepřátelé, ale měli odvahu bojovat za svůj domov. Proto když uslyšeli legionáře, jak pochodují krajinou, nebyl v nich strach z nepřítele, ale odhodlání jich co nejvíce zabít.

Gavin zakrákal jako vrána. Na počest bohyně Morrigan, která byla bohyní války. Bylo to znamení, které jindy tak ostražité legionáře nijak neznepokojilo. Než se nad nimi podél jejich pozice začaly množit světélka. V tu chvíli už bylo pro ně pozdě. Celá legie byla uvězněná v soutěsce mezi prudkými svahy. Nepřátelé je měli jako na dlani.

Na jejich pozici začaly dopadat hořící šípy, které zapalovaly jehličí a trávu pod jejich nohama. Půda ale byla posypaná drcenou smolou, prachem z chorošů a politá rozpuštěným lojem, takže vše chytalo rychleji a hořelo mnohem víc, než by kdy tráva mohla hořet. Koně, které táhly povozy a vezly pár jezdců, se začaly plašit. Legionáři se semkli k sobě v obranné pozici, ale zem pod nimi hořela, jako by se otevřelo samo peklo. Zvedl se vítr. Pak cosi zavrzalo. Prásk.

Několik legionářů odmrštilo ze stezky spuštěné beranidlo z hrubě osekaného smrkového kmenu. A znovu. Prááásk. Prááásk. Prááásk. Beranidla, která se houpala nad stezkou rozehnala jednolitou formaci do několika skupin. Oheň se postaral o to, že na ně Tristan s Gavinem dobře viděli. V tu chvíli od říčky začala stoupat mlha. Motala se kolem nohou legionářů jako had. Nechala do sebe prostupovat plameny ohně a její nevinná barva mléka se měnila na barvu připomínající krev probuzené sopky. Stoupala nanejvýš po pas lapených vojáků. Topily se v té divné mlze a přitom jim hořely nohy.

Další zakrákání bratrů. Začal se ozývat dunivý rámus. Tlukot mečů, seker i kopí o štíty, k tomu bojovný řev keltských válečníků. To vše působilo na legionáře jako bouře a krupobití. Ještě se jich nic nedotklo, ale měli pocit, že na ně padá nebe. Rozhlíželi se okolo, ale nebylo úniku.

V tom hluku si nikdo nevšiml, že na skalách, které nad stezkou byly, několik mužů usekává provazy, aby uvolnili prosté sítě s kameny namočenými v loji a rozpuštěné smole. I přes snahu se chránit štíty, mnoho kamenů štíty prorazilo, některé z mužů i zranilo a pod nohama jim začaly překážet. Navíc postupně začínaly chytat od stále ještě hořící země. Vojáci o ně zakopávali a padali na ně. Jejich obrana z pevně semknutých štítů byla najednou vratká a děravá.

V tu chvíli bratři potřetí zakrákali jako vrány a oslabenou falangu začaly znovu zasypávat hořící šípy. Jindy potemnělý les se koupal v ohni a vzduch se prosycoval vůní krve jejich nepřátel. Životy římských vojáků vyhasínaly do východu slunce a bělostného oparu ranní mlhy, která pomalu stoupala údolím. Když byl nepřítel již na kolenou, Tristan se svými bojovníky vtrhl mezi ně a sekerami dorazili poslední muže.

"Mrtvé ukliďte z cesty a zapalte. Ať se celá legie ztratí z tohoto světa." byl poslední povel, který Tristan pronesl ke svým mužům, pak se otočil na svého bratra. Ten ale byl pryč. Tristan se rozběhl směrem, kde bratra viděl naposledy. Uviděl stopy kopyt několika koní a dva páry lidských bot. Šel tedy za nimi.

Po chvíli je došel. Ženu s vránou na rameni, která za uzdu vedla dva černé koně. A za ní jeho bratr.

"Hej. Kam jdete a kdo jsi?" zavolal Tristan. Gavin i žena se otočili. Mlčeli a čekali, až Tristan přijde.

"Slyšíš mě? Kdo jsi a kam vedeš mého bra. . . ." jeho řeč ustala v polovině slova. Jako by zapomněl co chtěl. Žena s vránou se na něj jen dívala. Dlouze. Do jeho modrých očí. Z toho pohledu mu byla zima. Její ostře řezané rysy ve tváři i tmavé, dlouhé vlasy, podtrhovaly její ženskost. Přesto působila spíš jako válečnice, než svůdná žena.

"Strávíte se mnou čas. Oba. Za mou náklonost, díky které jste porazili svého nepřítele." řekla tiše, ale srozumitelně. Oba bratři jen mlčeli. Byli jako zbavení vůle se rozhodnout.

Vrána z ramene ženy se vznesla nad skály. Ozvalo se trojí zakrákání. Udělala pár kroků. Byla tak blízko, že vnímali jak z jejího těla sálá chlad. Přejela konečky prstů po Tristanově tváři. Dívala se do jeho očí. Hlubokých jako jezera v horách. Tváří se přitiskla k té jeho a otřela se o ni. Nasála do nosu vůni jeho kůže. Zavzdychala slastí. Chtěla se s ním spářit jako divoké zvíře. Pak se podívala na Gavina.

"Svlékni mě." pronesla k němu. On bez váhání popošel za její záda a začal rozepínat řemínky na jejím kyrysu. Svlékal ji, zatímco ona líbala Tristana a rukou mu přejížděla přes látku nohavic po jeho penisu. Když Gavin rozepínal sponu držící její spodní šaty a látka se svezla po kůži dolů, bradavky na jejích prsech tvrdě prosily o pozornost. Tristan se odvážil a nasál jednu z nich do pusy mezi zuby. Její tělo se rozechvělo jako vodní hladina v letní bouřce.

Gavin se postavil za ni ještě blíž a ona se o něj opřela zády. Do dlaní uchopil její prsa a pevně je mnul, zatímco Tristan střídavě hýčkal její bradavky v hrubších, hladových polibcích. Morrigan se rozpíjela jako rubínová kapka krve v prvních vločkách sněhu.

Chtěla víc a oni jí to mohli dát. Její dychtivost prosila až z nitra srdce, pokud nějaké tedy měla. Dali jí to. Každý příraz ji vynášel do nebe s celou její božskou podstatou. A oni si užívali pohled na její tělo. Vábila je v bocích, kterými svírala jejich mužství v sobě. Chtěla od nich vše.

Čím víc se blížili k jejímu vrcholu, tím víc je obestírala mlha. Zprvu jí ještě prostupovaly sluneční paprsky, ale po chvíli byla tak hustá, že viděli sotva na sebe navzájem. Obtáčela je a vpíjela se jim pod kůži. Byla v každém nadechnutí. Byla v každém doteku jejich těl. Až do chvíle, kdy Morrigan pohltila slast.

Jeden výdech a rozplynula se s mlhou, která se v mžiku rozplynula pryč.