Stála na kulatém pódiu o průměru necelé dva metry a vysokém možná metr. Připomínalo spíš velký podstavec pro cínovou figurku. V podstavci zabudovaná polohovatelná světla natočená přesně tak, aby zvýrazňovala její oblé boky, kulatý zadek a velká, pevná prsa. Kaštanové vlasy měla vyčesané nahoru, aby měla odhalenou šíji. Byla nahá, jen zahalená do...
Klečím. Jen v černých, krajkových kalhotkách, které mám přes podvazkový pás držící hladké černé punčochy. Na nohách jednoduché, černé lodičky s jehlovým podpatkem a menší platformou. Na bradavkách magnetické svorky. Vlasy mám vyčesané do jednoduchého copu sahající mi do půl zad. Okolo zápěstí kožené náramky s oky na provlečení provazu. Dlaně...
Vracím se domů z práce. Je už docela pozdě večer. Parkuji. Beru tašky s nákupem, brašnu s noťasem a jdu domů. Divím se, že jsi ještě nepřijel. Volal jsi mi cestou ze cvičení, že sice dojedeš později, ale už je skoro deset. Uklízím nákup. Skládám prádlo... Hádám, že zase dovezeš jezevce plného termoprádla, špinavých maskáčů, triček... Takže pojede...
Píše se rok 2156. Země, jak ji znali naši předkové, už neexistuje. Svět prošel velkou změnou a z deseti miliard obyvatel během sto let zůstalo něco okolo jedné miliardy. Bylo to století, kdy operace srdce začali dělat roboti. Kdy se omezil chov živého dobytka na minimum kvůli metanu, co produkoval, jelikož maso se pěstovalo už v laboratořích....
Seděla jsem u kamarádky na terase jejich srubu. Její manžel už sundal maso z grilu a šel s dětma řešit večerní rutinu. Otevřely jsme láhev polosuchého Kernera - výběr z hroznů. Poklad z mé skromné domácí vinotéky. Kamarádka se rozplynula nad chutí vína, uvelebila se v křesle a začala klasická drbárna co a jak doma. Že teď mají nějakou krizi...
Mé myšlenky utíkají za tebou. Ležím na terase. Je po dešti, příjemné chladno. Obloha se vysbírala tak, že je vidět i mléčná dráha. Miluju tyto studené večery. Píšeš mi. Jedna zpráva, druhá, třetí . . . V každé té zprávě cítím tvou únavu, ale zároveň i chtíč. Hlad po jakési něžné živočišnosti. Odepisuji ti. V myšlenkách utíkám za tebou. Jako...
Je letní brzké ráno, sotva se rozednívá. Ležím na břiše v posteli. Na místě, kde spáváš ty. Hledám vůni tvé kůže v polštáři, ale je tam jen kdesi vzadu, lehce. Pomalý, dlouhý nádech se zavřenýma očima. Slyším cvaknout zámek. Neotevírám oči. Možná se mi to jen zdá a chci, aby se mi to zdálo až do konce. Skoro neslyšné kroky...
Odjela sem na sever před pár dny. Pozval ji, ať přijede vypnout, odpočinout si. Nechal ji k dispozici srub u jezera kousek od Örebro. První dva dny vlastně jen prospala a projedla. Večery seděla na břehu a hledíc do průzračné vody pila černý čaj s mlékem. Byl začátek léta, noci už ale byly světlé. Rob za ní právě v tento...
Napůl sedím a napůl ležím v pohodlné lenošce ve stylu bauhaus. Na stolečku vedle mám sklenici suchých bublinek z Rakouska. Jsem přesně naproti velkému letišti a dívám se. Na dva muže. Dvě nahá těla. Užívám si pohled na jejich ramena, paže, předloktí, dlaně, prsty . . . na jejich zadky, hýždě, lýtka . . . na jejich hrudníky. Na tvrdé...
Sedím na záchodě s kalhotkama u kotníků a sleduju ty malé svině, co z chodby našly skulinku do mojí intimní chvilky. Zamačkávám je. Dokončím svou intimní chvilku, dám rychlou sprchu a jdu si uvařit kafe. Budíš se. Zvuk mletí zrna tě prostě vždycky probudí a já si vždycky říkám "Do pr. . . to jsem nemusela."
Vracím se pozdě v noci z práce. Klapot jehel na schodišti je jednoznačný zvuk nesoucí se společnými prostory napříč patry. Uvědomuji si to už na čtvrtém pátém schodu nad přízemím. Zouvám se. První patro, druhé patro... A koukám, že naproti schodům jsou otevřené dveře. Jen na nepatrný kousek, kterým prosvítá pruh tlumeného světla. Bydlíš vedle mě a...
Ležím na gauči se skleničkou koňaku a přenáším svou mysl do minulosti. Rekapituluji. Přišla mi textovka. Od tebe. "Jak se máš?" Zase mě bodne osten smutku a touhy. Ještě než tu zprávu otevřu, tak mi hlavou proletí několik vzpomínek. Sestřih odpovídající tomu ostnu. První náš telefon. Tvůj hlas, který byl maximálně kontrolovaný zbytkem tvé...