Zaklínala déšť, když se k ní blížil dlouhým, pomalým krokem. Vedl sebou koně, který začal být neklidný z jejího vlka stojícího poblíž. On nevěřil svým očím. Byla tajemnou, strach vzbuzující čarodějkou opanující hory i řeky z nich stékající dolů do údolí. V jednom z nich měl on svoje panství. A na něm bratra sraženého při lovu rozzuřeným medvědem....
Měla krámek s květinami. Svůj sen, který si splnila až v osmatřiceti letech. Předešlá léta se upisovala na všechny možné sezónní práce v zahraničí. Na jaře a v létě jahody, potom vinobraní nebo česání jablek. Až konečně dala dohromady dost peněz na to, aby si mohla koupit starší domek v uličce, kde se potkávala historie starého města s brutalismem...
Lucie měla patnáctým rokem knihkupectví na rohu náměstí. Pod věží kostela. Byl to krámek s klenbovým stropem, zařízený starožitným nábytkem a jediný výkřik moderní doby, byl počítač s internetem, přes který odbavovala zákazníky, a vedle něj ležící telefon. Jinak si člověk připadal jako by stisknutím kliky a překročením prahu zároveň překročil linku...
Jela na koni lesem. Na lesních stezkách byl už sníh, který cukroval i větve stromů okolo. První sníh. Zima už byla tady. V údolích sice ještě byl podzim, ale byla to otázka pár týdnů, kdy sníh napadne i tam. Těžký vlněný plášť ji držel sice v teple, ale ruky měla prokřehlé navzdory koženým rukavičkám. Byla v sedle už přes deset...
Klára. 38 let. Pracovala ve středním managementu, hodně práce od počítače, něco ježdění autem, hodně na telefonu. Deset let zadaná. Ona o sobě říkala "obyčejná baba, co ráda vaří". Pro lidi okolo byla věčně toužící idealista s analytickým myšlením a černým humorem. Jak vypadala? Nevýrazná, dokud se nezasmála. Její smích byl hlasitý, srdečný a smála...
Jela po dálnici v autě, když jí přišla zpráva od Honzy.
Odbočila z hlavní na úzkou příjezdovou cestu krájející smrkový les. Zbývaly poslední dva kilometry. V rádiu poslouchala zprávy. Neměla už na nic z toho náladu. Všechno, co řešila ve městě, tam chtěla i nechat. Zapnula dálková světla. Už byla tma a i přes nízkou rychlost, kterou jela, se jí nechtělo tahat zvěř z chladiče. Zatáčka do kopce a...
Je tomu už stovky let, kdy jeho drakkar přirazil ke břehům země Keltů s mnoha dalšími loděmi. Jeho příběh už je dávno zapomenutým. Přesto magičnost onoho času v něm stále dřímá i pro duši dnešního čtenáře a jen čeká na objevení.
Vypije poslední doušek kávy, co si udělala. Umyje po sobě hrnek a odloží ho vedle dřezu dnem nahoru. Dopne si boty a hodí na sebe černej křivák. Z botníku vezme klíče a přilbu. Zamkne za sebou dveře a seběhne tři patra po schodech do garáží, kde má svou motorku. Černý supersport. Sedá na ni. Je 5:37. Nadrotmistr Viktorie Weissová vyjíždí...
Ležím jen tak položená do lenošky na terase, ve tvé košili a čekám na tebe. Vím, že už jsi na cestě. Zbývá ti už snad jen pár ulic, zaparkovat a odemknout. Mám přes sebe přehozený přehoz. Vnímám, jak mě obklopuje ten příjemný chlad proudící z hor. Přináší vůni podzimu. Vůni dolů snášejícího se listí do deštěm skrápěné půdy, s tóny...
Pošmourný konec listopadu. Igor s Natašou měli jednání v "Malé Moskvě", což bylo sídliště na Praze 13, kde byla silná komunita rusky mluvicích obyvatel. Vystoupili z metra. Vedle nich šla žena s kočárkem a za nimi starší muž v kabátě s kožešinovým límcem. "Divím se, že to tady ještě někdo nosí." konstatuje suše Nataša. Sama ovšem měla kožešinkový...
Putovala proti proudu řeky i času. Od říční delty řeky vlévající se do moře přicházela s vůní soli a pletí barvy písku. Dlouho své kroky vedla údolími pod zasněženými štíty i v lužních lesích na rovinách. Z její krásné řeky už byl jen horský potok. Bystřinka perlící se přes kameny dolů skrze kapradí, blatouchy a krajkoví sasanek na břehu. Blížila...