Vypije poslední doušek kávy, co si udělala. Umyje po sobě hrnek a odloží ho vedle dřezu dnem nahoru. Dopne si boty a hodí na sebe černej křivák. Z botníku vezme klíče a přilbu. Zamkne za sebou dveře a seběhne tři patra po schodech do garáží, kde má svou motorku. Černý supersport. Sedá na ni. Je 5:37. Nadrotmistr Viktorie Weissová vyjíždí...
Ležím jen tak položená do lenošky na terase, ve tvé košili a čekám na tebe. Vím, že už jsi na cestě. Zbývá ti už snad jen pár ulic, zaparkovat a odemknout. Mám přes sebe přehozený přehoz. Vnímám, jak mě obklopuje ten příjemný chlad proudící z hor. Přináší vůni podzimu. Vůni dolů snášejícího se listí do deštěm skrápěné půdy, s tóny...
Pošmourný konec listopadu. Igor s Natašou měli jednání v "Malé Moskvě", což bylo sídliště na Praze 13, kde byla silná komunita rusky mluvicích obyvatel. Vystoupili z metra. Vedle nich šla žena s kočárkem a za nimi starší muž v kabátě s kožešinovým límcem. "Divím se, že to tady ještě někdo nosí." konstatuje suše Nataša. Sama ovšem měla kožešinkový...
Putovala proti proudu řeky i času. Od říční delty řeky vlévající se do moře přicházela s vůní soli a pletí barvy písku. Dlouho své kroky vedla údolími pod zasněženými štíty i v lužních lesích na rovinách. Z její krásné řeky už byl jen horský potok. Bystřinka perlící se přes kameny dolů skrze kapradí, blatouchy a krajkoví sasanek na břehu. Blížila...
Jela na koni sněhem zapadaným hvozdem v údolí. Spěchala. Patami poháněla svého grošáka. Spěchala je varovat. Rytíře obývající hrad na jihovýchodní straně hor. Jela už několik dní s menšími přestávkami napříč celým pohořím. Měla náskok sotva pár hodin a jela s vypětím posledních sil, stejně jako její kůň.
Dvě sestry, které mají prazvláštní záliby. Ta první straší nezletilce, ta druhá sbírá a prodává lidské duše. Obě mají okolo osmi set let. Těžko říct kolik přesně. Někdy vypadají jako stařeny, jindy jako divé ženy plné ženské síly. Jejich obydlím se stala opuštěná, stará, poutní kaple vysoko v horách. Jedna sestupuje když se zvoní pravé poledne,...
Pod horou v jeskyni spávala mladá žena, která utekla kdysi dávno z městečka pod horami. Prý že je posedlá tvrdili. Ona jen byla zamilovaná do chlapce, který byl synem šlechtice. Uhranout ho prý musela, když chtěl si ji vzít. Nedovolili jim to. Ona pak snad zešílela zlobou nebo bolestí. Utekla tam, kde vítr česal trávu na temenech starých skal....
Vysoko v horách jí společnost dělalo už jen pár houževnatých tvorů jako kamzíci, svišti či orlové stoupající z údolí ke štítům v teplých dnech. Pstruzi v jezerech či bystřinách. A sem tam medvěd hledající klid. Byla tu jinak sama. Až příliš sama. Osamělost provázela podstatu její existence podobnou mlze snoubící se s mraky. Byla viditelná, ale...
Mezi šedými kameny a horským kvítím na břehu plesa leží dívka. Možná spící. Její pleť byla jako pouštní růže. Bělostná. Až průhledná. Jako by se ztrácela ve svitu hvězd, zahalená do závoje z měsíčního svitu. Sama se pomalu stávala jednou z hvězd. Tou, která jako šperk v mléčné dráze zdobí nebeský diadém. Její touha žít vyprchávala z jejího těla...
Sedí a dívá se. I když je na viditelném místě, je neviditelná. Pro něj. Pro koho?
On byl tím, o kom se říkalo, že je andělem smrti, ničící hříšníky. Tím, co má svou armádu démonů. Podle starých židovských svatých knih je on tím hříchem v ráji, co svedl Evu a počal s ní Kaina. Ale...
Byla to kráska. Vysoká, štíhlá... Vlasy sahající po kolena se stáčely kolem jejího mrazem a sluncem zdrsnělého těla horalky žijící hluboko v lesích. Přesto její oči byly jako oči nesmělé laně. Ve vlasech nosila věnec spletený z drobných kořenů stromů a v nich zapletený uschlý vřes.