Vracím se pozdě v noci z práce. Klapot jehel na schodišti je jednoznačný zvuk nesoucí se společnými prostory napříč patry. Uvědomuji si to už na čtvrtém pátém schodu nad přízemím. Zouvám se. První patro, druhé patro... A koukám, že naproti schodům jsou otevřené dveře. Jen na nepatrný kousek, kterým prosvítá pruh tlumeného světla. Bydlíš vedle mě a...
Ležím na gauči se skleničkou koňaku a přenáším svou mysl do minulosti. Rekapituluji. Přišla mi textovka. Od tebe. "Jak se máš?" Zase mě bodne osten smutku a touhy. Ještě než tu zprávu otevřu, tak mi hlavou proletí několik vzpomínek. Sestřih odpovídající tomu ostnu. První náš telefon. Tvůj hlas, který byl maximálně kontrolovaný zbytkem tvé...
Sedím na baru a podléhám své vášni. Šmírování cizích příběhů. Sedím na barové stoličce. Na bílém ubrousku sklenička s ledem přelitým ginem s tonikem a plátek okurky. Rozhlížím se. Jsem na lovu . . . příběhů lidí okolo. Čtu z jejich řeči těla, oblečení, intonace hlasu . . . Neposlouchám, co říkají, ale o čem mluví. Vybírám si jeden příběh. ...
Sedím v pracovně a myslím na tebe. Piju koňak a jeho hřejivé teplo se rozlévá v mých ústech. Jeho chuť dozrává jako chuť na tebe. V myšlenkách se tě mlčky dotýkám po tváři. Jsem čtyřicetiletá, upjatá workoholička, co mlčky sleduje tebe. Mladého muže sedícího na mé pohovce. Jsi kamarád mého synovce. Toho chlapce, co ještě dnes ve svých 25 letech...
Stojím u francouzského okna své pracovny. Tmavé, plné knih a starožitného nábytku. Dívám se do zahrady a ještě o kousek dál. I v čase. Přenáším se přes hřeben nedalekého pohoří svého mládí a plně vědoma si svých šedivějících vlasů se vracím do současnosti. Stojím tam nahá, jen v černých lodičkách na jehlových podpatcích se sklenkou starého koňaku....
"Jsou to už dlouhé roky zpět a přesto mi pořád občas chybíš." Tvoje reakce byla prakticky okamžitá a v podobném duchu. "Taky na tebe často myslím a chybíš mi."
Ale jak to bylo na začátku?
Holka kousek po dvacítce, co se nedávno rozešla se svou obr super velkou láskou - tím volem, kterému pracovně nikdo neřekl jinak, než...
Jdu otevřít dveře a ty tam opravdu jsi. Nechce se mi věřit. I když bydlíš jen o pár pater níž, tak jsem nevěřila, že přijdeš. Proč? Protože si už několik týdnů píšeme. Začalo to nevinným "Zdravím, mohl byste si prosím přeparkovat? Stojíte na mém parkovacím místě.", pokračovalo to takovým tím okukováním, když jsme se potkali venku při venčení psů....
V dalekých krajinách, kde řeky tečou živelnou dravostí, kde hory jsou stvořeny ze samého bolu nitra matky přírody a kde stvoření mají plachá srdce, chodila po sotva znatelných stezkách žena s holí a proutěným košem. V dlouhém, tmavomodrém plášti.... Vchoulená do jeho tepla vypadala jako přízrak vlnící se nad jílovitou krajinou. Tvář pod kapucí se...