On byl tím, o kom se říkalo, že je andělem smrti, ničící hříšníky. Tím, co má svou armádu démonů. Podle starých židovských svatých knih je on tím hříchem v ráji, co svedl Evu a počal s ní Kaina. Ale...
Byla to kráska. Vysoká, štíhlá... Vlasy sahající po kolena se stáčely kolem jejího mrazem a sluncem zdrsnělého těla horalky žijící hluboko v lesích. Přesto její oči byly jako oči nesmělé laně. Ve vlasech nosila věnec spletený z drobných kořenů stromů a v nich zapletený uschlý vřes.
Usínám s představou polibků v rozespalých polštářích. Usínám, když tvé teplo pohltí můj chlad. Ve chvíli, kdy není stud či rozpaky. Kouzelný okamžik, kdy vlny oceánu laskají nekonečná nebesa v jejich klíně plném hvězd. Stejně jako ty laskáš můj klín svými rty. Tvé dlaně drží mé boky, když se můj svět poddá proudům divoké řeky mého chtíče. A já vím,...
wa watashinojinsei no mokutekides . . . Nebo-li třešňový květ smyslem mého života.
Když byl ten Beltaine . . . tak jedna pohádka pro Vás.
Seděla v rudém křesle, v koutě místnosti plné lidí. Dívala se, jak se před ní utváří skupinky a páry, které dřív či později budou shluk na sobě a v sobě propojených těl. Její křeslo jí dávalo výsostnou pozici. Byla tou, kdo toto soaré pořádal každý rok. Kdo se bavil pohledem. Všichni si mysleli, že to ona dělá zábavu pro ně....
Ona skoro čtyřicetiletá milfka. Prsa čtyřky, velký boky. Vlasy skoro černé až do půl zad.
Sedíš v křesle . . . nahý . . . je hluboká noc. . . Přítmí lampy kreslí stíny naší přítomnosti po zdi včerejška. Stojím před tebou . . . jen v lodičkách s vysokým podpatkem. . . černých, krajkových kalhotkách a černém, průhledném županu sahajícím do půli lýtek, který obtahuje siluetu mého těla. Mlčíš. Vnímám jen tvůj dech.
Ležím ponořená ve vaně. Naproti mně sedíš ty. Vyprávíš. Vždy jsi uměl vyprávět skvěle. Poslouchám melodii tvého hlasu, která mi ježí chloupky vzadu na krku. Zbožňuji tyto převzácné momenty. Uspokojená po animálním šukání. Vnořená do tvých svalů. Obklopená tvými slovy. Provokuješ můj smích. Jsem šťastná.
Pendlovky v pracovně oznámily její příjezd. Osmá večer. Jejich čas. Druhé úterý v měsíci. Pokolikáté se již viděli? Přemýšlel a došel k číslu 16. Ten neklid, který v něm vzbuzovala, v něm zůstával ale pořád. Byla mu vzácná ve své zjevné obyčejnosti a o to unikátnější svým myšlením. Byla racionální . . a přesto uměla být šílená.
Seděla v křesle své kanceláře. Bylo za deset dvě pátek odpoledne a poslední schůzka byla domluvená právě na druhou odpolední. Kroky v chodbě, zvuk zapínajícího se kávovaru. Kolega, který řešil právní stránku kontraktu dorazil. Uhladila si už tak perfektní černou pouzdrovou sukni ke kolenům. Dvakrát klepnutí a kolega si pokládá kávu na stůl i s...
Procházím se lesem pokrývající mé milované hory. Lehce prší a nohy šustí ve spadaném listí. Myslím na tebe. Na tebe na tvých horách. Hádám, že počasí máš podobné. Mé prsty zebe lezavá zima. Vracím se do chalupy. Prochladlá. Stavím si vodu na čaj, do kachláků přihodím poleno dřeva. Uslyším, jak zapraskala smola a rozvoněla se do celé místnosti....