Budím se. Hodinky píšou 2:34. Už zase. Další noc za sebou se budím plus mínus okolo půl třetí. Cítím, jak mám suché rty. Vstávám. Večer jsem si dala do lednice zralé broskve. Vychladit. Přesně pro tento případ. A chuť se zakousnout vítězí.
Jeho ruce se dotýkaly javorového dřeva. Hrubé, neopracované fošny čekaly na jeho uchopení. Dával jim tvar s pečlivostí sobě vlastní. Kresba letokruhů v nich ukrytá vystupovala víc a víc. Tvořila dokonalou mapu života stromu. Každý díl do sebe musel perfektně zapadat.
Měl staré zahradnictví na kraji města. Byl to spíš sadař, než pěstitel květin. Od jara do podzimu se jeho stodola měnila na menší trh s bedničkami, vyskládanými na dřevěných pultech nebo balících slámy, plnými ovoce a zeleniny. Na jaře začínal s chřestem, voňavými jahodami nebo temně rudými třešněmi. Přes léto přidal sladké, šťavnaté broskve a...
Krámek s dřevěnou výlohou. Dveře, které bylo slyšet lehounce vrznout pokaždé, když někdo vešel. Vývěsní štít se zdobným nápisem "vinotéka u svaté Ludmily". Útulný krámek v domě z časů Habsburků. Její království.
Bylo mu kousek před padesátkou. Po rozvodu se z města přestěhoval na vesničku pod horami. Kousek do lesa na houby, v obýváku krb a v zimě sníh. Byl spokojený.
Psal jí. Jak se má. Odpověděla, ale moc času neměla. Prohodila pár vět. Jako vždy v posledních letech, co se už nevídali. Chtěl jí být blíž. Chtěl být zase s ní. Jako dřív. Chtěl ji vnímat u sebe. Chtěl ji mít mokrou a nabodnutou na svůj ztopořený penis. Chtěl jí postříkat prsa, naplnit pusu spermatem . . . chtěl...
Stála v koupelně u zrcadla. Její kůže byla nahá, mokrá. Její duše pálila hříchem. A v jejích očích žhnula jiskra touhy. Chtěla ho. Toužila po něm. Byl to týden, měsíc nebo rok? Jak dlouho byl pryč? Jak dlouho ještě pryč bude?
May byla její přezdívka. Dostala ji, když nastoupila do armády na oddělení kybernetických sil. Uplynuly od té doby už dva roky. Prošla si základním výcvikem a pak ji přidělili na útvar, který se v té době přesouval prvně do Krakova a potom dál na sever. Nejdřív Klajpeda a potom Uppsala. A to sice kvůli posouvající se bojové linii. Byli totiž...
Měla ráda tohle předjaří, kdy po zimě začínalo sluníčko mít přes den sílu a ze země se začínaly klubat výhonky prvních zelených nedočkavců. Mohla konečně vyrazit na delší procházky se psem, než jaké chodívala v zimních měsících, kdy led sevřel okolní krajinu. I dnes tomu tak bylo. Procházela vesničkou až na její konec. Prohodila pár slov s...
Bývaly dny, kdy svou samotu nepociťovala tak intenzivně, jako jiné dny. Prázdnotu svých dnů vyplňovala prací. Žila jí. Bavila ji. Dávala jí smysl. Jenže i ona měla dny, kdy zůstala doma. Zima na její duši doléhala o to víc. Byly to dny, kdy sundávala svou platinově blond paruku dlouhých, dokonale rovných vlasů. Dny, kdy sundávala kostýmky nebo...
Šla zasněženým lesem. Na větvičkách stromů se držel čerstvý prašan, který se třpytil v sem tam prosakujících paprscích slunce, pronikajících skrze koruny vysokých stromů. Měla to tam ráda. Stará stezka pro povozy, po které šla, byla už dávno zapadaná zetlelým jehličím. Už dlouho po ní žádné povozy nejezdily. Její kroky v kožených jezdeckých botách...
Horečka mi už konečně opadla. Né že by mi bylo o tolik líp. Jdu si uvařit polívku. Takovou tu poctivou. Uzený, brambory, cibulka, kořenovka . . . koření. Prostě takový ten hrnec všeho, co Vám udělá dobře po několika dnech, co Vás okolí prohlásilo za mrtvou.