Klíčem pootočila v zámku a odemkla si dveře. Byt byl prázdný, příjemně vyhřátý a tichý. Svlékla si kabát a sundala si lodičky, které rovnou uklidila do botníku. Z vlasů vytáhla sponu, což vedlo k tomu, že se jí vlasy rozpustily po ramenou na záda. Na stole měla balíček. Od něj. Jejího milence.
Ležela na zádech. Její ruce byly přivázané. Taktéž její nohy. Rozkročené. Krom černých, krajkových kalhotek, lodiček s vysokým, tenkým podpatkem a krajkové pásky na oči na sobě neměla nic. Byla nahá. V místnosti, která byla obložená tmavým dřevěným obložením, byla téměř tma. Trošku světla dávalo jen pár svíček, které hořely okolo. Čekala.
Byly jako srdce fjordu. Modré a průzračné. Pronikavé, jako mráz ze severu. Dívala se do nich i teď. Jeho oči. Její tělo si pamatovalo jeho vůni i doteky. Intimní paměť jejího těla naskočila ve chvíli, kdy ji na pozdrav letmo políbil hned na letišti. Jen krátký, vzájemný dotek rtů. Cítila, jak se jí pod kůží rozlévá teplo. Vláčné opojení se...
Stála na dřevěném molu zabíhajícím ze břehu do klidné vody ukryté pod krustou ledu. Suchá tráva na břehu v povívajícím větru tiše šustila listím o sebe a z mraků se snášely sněhové vločky. Byla zima a přesto ji cosi hřálo. Vědomí, že tam nestojí sama? Pocit jeho blízkosti? Ta příjemná sounáležitost dvou mlčících těl, co se dotýkala. . . Ani...
Sedím v křesle na balkóně. Dívám se na večer okolo. Jak se mezi domy sousedů táhne namrzající mlha, která dělá pod každou lampou závoj paní zimy.
Šeptám tvé jméno . . . potichu. Tak, aby jsi ho slyšel jen ty. V každém písmenku slyšíš kousek vydechnuté touhy. Šeptám ho znovu a zase. S každým vyřknutím upisuji další kousek své duše tobě. Jsem tvoje. Jenom tvoje a ty jsi můj.
Vnímám tvůj pohled. Vím, že se díváš. Vím, že mě svlékáš. Že si představuješ moje prsa ve svých dlaních. Cítím to. V každém tvém nesmělém úsměvu. Občas se usměju já. Povzbudím tě tím snad? Nevím. Líbíš se mi. Tvé modré oči pod vlnící se ofinou. Tvé rty vybízejí k ochutnání. Žádný letmý polibek. Něžný dotek. Ne. Chci se do nich...
Dotýkám se tě jako plátna, do kterého kreslím příběh. Ale ... Umím snad malovat? Prsty roztírám barvu slov do kůže tvých zad. Šeptám jejich obrysy pod klenbou tvého snu. A já vím, že nesníš o mně. Vím, že tvá slova utíkají pryč.
Několik dalších dní chodil Davies Anně číst. Byly dny, kdy se zdálo, že ho ani neslyší. A byly dny, kdy naopak na něm visela pohledem, který prosil, aby jí ještě chvíli četl. Každý verš, který jí četl, ho vracel za jeho láskou. Jako by jí četl naposledy. Na rozloučenou. S každým dnem jako by se vzpomínka na ni stávala průhlednější, prázdnější. . ....
Procházeli potemnělou chodbou ústavu. Dva muži. Staršímu z vesty pod bílým pláštěm vykukoval cvikr a hodinky na řetízku. Mladší měl ještě sako a na nose už moderní brýle s bočnicemi.
Naše oči se nesměly setkat, přesto jsme vždy věděli, že se ten druhý dívá. Tiše jsi poslouchal, když jsem mluvila poblíž tebe. Vnímal jsi kdo jsem. Chtěl jsi být blíž. Tvá vůně mě objímala, když tvé ruce nemohly. Byl jsi tam.
Byl Samhain. Ten večer, kdy mrtví tančili ve světě živých. Po špičkách našlapovali kolem jejich hlav na polštářích snících. Kdy opozdilcům křížili jejich směr.