Krámek s dřevěnou výlohou. Dveře, které bylo slyšet lehounce vrznout pokaždé, když někdo vešel. Vývěsní štít se zdobným nápisem "vinotéka u svaté Ludmily". Útulný krámek v domě z časů Habsburků. Její království.
Bylo mu kousek před padesátkou. Po rozvodu se z města přestěhoval na vesničku pod horami. Kousek do lesa na houby, v obýváku krb a v zimě sníh. Byl spokojený.
Psal jí. Jak se má. Odpověděla, ale moc času neměla. Prohodila pár vět. Jako vždy v posledních letech, co se už nevídali. Chtěl jí být blíž. Chtěl být zase s ní. Jako dřív. Chtěl ji vnímat u sebe. Chtěl ji mít mokrou a nabodnutou na svůj ztopořený penis. Chtěl jí postříkat prsa, naplnit pusu spermatem . . . chtěl...
Stála v koupelně u zrcadla. Její kůže byla nahá, mokrá. Její duše pálila hříchem. A v jejích očích žhnula jiskra touhy. Chtěla ho. Toužila po něm. Byl to týden, měsíc nebo rok? Jak dlouho byl pryč? Jak dlouho ještě pryč bude?
May byla její přezdívka. Dostala ji, když nastoupila do armády na oddělení kybernetických sil. Uplynuly od té doby už dva roky. Prošla si základním výcvikem a pak ji přidělili na útvar, který se v té době přesouval prvně do Krakova a potom dál na sever. Nejdřív Klajpeda a potom Uppsala. A to sice kvůli posouvající se bojové linii. Byli totiž...
Měla ráda tohle předjaří, kdy po zimě začínalo sluníčko mít přes den sílu a ze země se začínaly klubat výhonky prvních zelených nedočkavců. Mohla konečně vyrazit na delší procházky se psem, než jaké chodívala v zimních měsících, kdy led sevřel okolní krajinu. I dnes tomu tak bylo. Procházela vesničkou až na její konec. Prohodila pár slov s...
Bývaly dny, kdy svou samotu nepociťovala tak intenzivně, jako jiné dny. Prázdnotu svých dnů vyplňovala prací. Žila jí. Bavila ji. Dávala jí smysl. Jenže i ona měla dny, kdy zůstala doma. Zima na její duši doléhala o to víc. Byly to dny, kdy sundávala svou platinově blond paruku dlouhých, dokonale rovných vlasů. Dny, kdy sundávala kostýmky nebo...
Šla zasněženým lesem. Na větvičkách stromů se držel čerstvý prašan, který se třpytil v sem tam prosakujících paprscích slunce, pronikajících skrze koruny vysokých stromů. Měla to tam ráda. Stará stezka pro povozy, po které šla, byla už dávno zapadaná zetlelým jehličím. Už dlouho po ní žádné povozy nejezdily. Její kroky v kožených jezdeckých botách...
Horečka mi už konečně opadla. Né že by mi bylo o tolik líp. Jdu si uvařit polívku. Takovou tu poctivou. Uzený, brambory, cibulka, kořenovka . . . koření. Prostě takový ten hrnec všeho, co Vám udělá dobře po několika dnech, co Vás okolí prohlásilo za mrtvou.
V malém, starobylém městečku pod horami měli malé náměstíčko s radnicí, morovým sloupem a na rožku veliký kostel se zvonem, jehož srdce odbíjelo už stovky let na čas krásným tónem. Náměstíčko tvořilo seskupení stařičkých měšťanských domů, ve kterých jste našli pekaře, hodináře, květinářku, keramičku, kamnáře, knihkupkyni nebo . . . malou...
"Co si takhle zavolat?" zeptala se ho dopoledne v chatu, ve kterém spolu trávili poslední dny.
Seděla v lenošce u knihovny. V bílém, porcelánovém šálku měla nalitý černý čaj a v ruce držela knížku, ve které spíše listovala, než četla. Po hřbetu nosu jí pomaličku sjížděly brýle, když se konečně nechala pohltit tím, co jí písmenka nabízela. Do uší ji proudila hudba. Esence klavírních tónů od Rachmaninova. Nevšimla si, že prosklenými dveřmi z...