Blog:

Je pozdě večer. Takový ten, kdy za okny už se plíží tma do příbytků spáčů. Dívám se do zrcadla a uvědomuju si, že čím jsem starší, tím jsem víc jako ty, mami.

"Blog na téma sex s baculkou v červených šatech. V parku. Večer. Honění, kouření a nakonec sex ze zadu."

Sledoval ji. Její tělo se propínalo jako luk. Na její kůži se perlily drobné kapky potu. Uvědomil si, že i pot může být esteticky zajímavým počinem. Jakousi "krajkou z touhy".

Dívám se na tebe. Vidím každý napínající se úpon svalu. Jako dokonalý stroj. Každičký kousek kůže je jen mistrnou karosářskou prací od toho nahoře. Vím to. Znám se s ním. Vidím tvůj výraz ve tvé tváři. Soustředěný do myšlenek. Jsi jinde. Možná v práci. Možná u své ženy. Možná jen přemýšlíš nad smrtelností či křídly smrtihlava. Co já vím. Jen,...

Taky to tak máte, že když si vybavíte vzpomínku, automaticky Vám naběhne i vůně? Já mám takhle hodně vzpomínek.

Volala jsem ti přesně ve čtyři. Z budky u lékařského domu. V kapse drobný. Těšila na tebe a stříhala metr.

Klidně bych s tebou strávila deštivé odpoledne pečením koláče . . . třeba třešňového. S drobenkou.

Zase. Už zase se ta ludra urvala zaháknutá za rožek otvoru krabičky. Dva bílé cáry.

Mnoho vzpomínek mám spojených s vůněmi. Moje dětství vonělo po lese, senu, louce plné bylinek, včelím medu, hořícím dřevě v kamnech, po koňské srsti, máminých buchtách, trhaných jabkách a pryskyřici borovice.

Je přesně ten den, kdy sedím ve svém křesle a při pohledu z okna cítím špetku jemné nostalgie. Té spokojené nostalgie. Vzpomínky se vynořují a mizí. Ale některé se po čase vracejí častěji a jiné se naopak zase na čas zasouvají hlouběji, aby se vrátily, až je něco "vyvolá z archivu".

takové, že když vyhodíte krajíčky chleba do vzduchu, máte topinky dřív, než spadnou. Je přesně to horko, kdy litujete všech těch tesařů, pokrývačů, kuchařů, patologů, gynekologů či chlapců na pozici "semafor" u práce na silnici. Je takové horko, že chcete odejít z práce domů, kde je taky horko. Ale doma si můžete zout boty, sundat kalhoty, triko,...

Tím to začíná. Když žena čeká na to, až ta polička v krabici konečně změní své místo. Až se z podlahy přesune na stěnu. A někdy to takovou poličkou prostě jen skončí. Bez jiných slov. Bez emocí. Lhostejností. Zakopáváte o problémy tak dlouho, že si na ně zvyknete. Jako na tu krabici s poličkou.