Přílišná korektnost zabijí flirt. Jo. Sleduju to okolo sebe všude. Stejná věta a každý si ji vyloží po svém a v jiném významu. To byl problém kdysi. Dneska si lidé bojí otevřeně říct na co myslí, aby to protějšek nepohoršovalo a nezavánělo to sexuálním harašením.
Sleduju je. Pěkní kluci v takovejch těch rozepnutejch hasičskejch mundůrech, co jdou rovnou z akce. Ještě s hadicí v ruce. Na hrudníku kapky vody, možná krůpěje potu? Kdo ví. Okolo ještě sem tam nějakej ten plamen.
Je to zase před náma. Srdíčkovej den. Nic proti přátelé, ale asi bych ho přejmenovala na "Svatej Stahovák". Ptáte se proč? Je to lehký. Protože stahujeme.
Ne každý konec je koncem. Ne každý krok je tím skutečně prvním a ne každé rozloučení je tím posledním, co si řekneme. Občas je naše srdce rychlejší, než naše nohy. Jindy zůstává déle, než naše mysl. Někdy tančíme v opojení, které zkresluje to, co opravdu toužíme žít. Je to jako dívat se na mléčnou dráhu a toužit po polární záři....
Sedím v sedle svého koně. Jeho deset metráků svalů a kostí mě v dusotu tlumeném sněhem odnáší do bílé pustiny. Vnímám každé jeho odfrknutí. Vidím páru odcházející od jeho nozder. Každý jeho napnutý sval přenáší svou energii do mě. Vplouvá se mnou do lesních cestiček, pronáší mě pod větvemi starých smrků a jeho kopyta neomylně cválají dál. Zná tu...
Tak jsem si dneska jela nechat nařezat . . . Už cestou jsem byla lehce rozechvělá, přece jen jsem za chlapci nebyla víc jak rok. Dva krásní, mladí týpci okolo třiceti. Jeden černovlasý, druhý blond. Oba v pěkných uniformách, hned mě vítali ve dveřích.
Tak je to tady . . . Na zimní slunovrat vždycky vařím vánoční báječňák - tedy vaječňák. Letošek nebyl výjimkou. Ve velkém hrnci už se mi vaří základ . . . robot rozmíchává žloutky s cukrem. Přepočítávám v hlavě poměr rumu na patnáct žloutků. Dojdu k tomu, že to bude láhev a trochu další. Střelím to od oka říkám si....
Říká se, že nejlepší holky v posteli jsou ty, co jsou tiché a nenápadné. Taková ta tichá voda, co břehy mele. Když jsem se na to ptala v úzkém kroužku nás sexuálních abstinujících teoretiků, tak se na tom většina shodla.
Konečně byl doma. Byla středa. A byl den, kdy konečně směl.
Je brzké ráno. Ten čas, kdy vzduch je ještě stříbřitě mrazivý, ale už vychazí hřející slunce. Opírá se do otevíraného okna ložnice. Prosycuje vzduch prvními teplými doteky. Ta čerstvost ranního chladu mě zahání pod peřinu. Je to moment, kdy se mě dotýkáš se smíchem a já v tom i přesto cítím tvou čistou něhu a touhu mě chránit.
Jsou staré kapitoly v našich duších, které nás vrací v čase. Do mladí. Do doby, kdy jsme byli plní touhy a chtíče. Kdy jsme se líbali na zadní sedačce v autě obkročmo sedící na klíně našeho protějška. Kdy jsme hltali jeho polibky zatímco on nám vyhrnoval sukni. Bylo nám jedno, že je to nepohodlné. Bavilo nás to. Těla se toužila...
Občas se stane, že Vás někdo, něco probudí k životu. Jiskra dlouho jen blízkého džentlemana zapálí oheň hladové touhy. Jeden jediný dotek. Jedna věta. Moment, kdy víte, že nemusíte říkat nic. Nic vysvětlovat. Kdy jste přijati takoví, jací jste. S každou jizvou, s každým šrámem.