Kdysi dávno existovala stezka pro kouzelné bytosti. Mohl po ní cestovat jen ten, kdo měl magické schopnosti a cestovalo se po ní pomocí portálů. Stačilo jen najít portál, kouzlem ho probudit a vstoupit na stezku, co se vinula jako mléčná dráha světem magické energie a která utkávala z jemných vláken přání mocnou pavučinu kouzel. Tyto portály stvořily staří bohové obývající posvátný dub. Některé příběhy těch, co jimi cestovali, zůstaly zaznamenány na stezkách. Stačí jen otevřít portál a číst.
Tiché a klidné jezero v horách. Krajkoví z drobných oblázků, vyplavených do jemného písku, lemovalo jeho břeh. Mezi přikrčenými jehličnany se objevovalo borůvčí a sem tam trs suché trávy, co prorostl skrze kamenitou půdu. Průzračná voda byla klidná jako zrcadlo. Když by se člověk pozorně díval, viděl by, jak se s každou vlnkou nadechuje do ranního...
Seděl na koni, k sedlu přidělaný meč. Kříž na jeho plášti byl odpovědí kým že byl a odkud se vrací. Jeho cesta byla dlouhá. Přesto se už blížil k domovu. Proti proudu řeky k horám, za nimiž se rozprostírala jeho rodná zem. Ještě chvíli. Den, možná dva, než bude doma. Jeho druhové jeden po druhém mizeli po cestách stáčejících se...
Bylo časné předjaří. Stará Birgit se roznemohla od horkosti. Staří bohové ji dopřáli dlouhého života, ale věděla, že jarního slunce se už nedočká.
Na kopcích plných slunce a tepla, vysadil kdysi dávno jeho předek drobné rostlinky révy. Půda nebyla moc úrodná. Spíš jílovitá. Přesto rostly. Sílily. A začaly dávat své plody jako poděkování rukám, které se o ně staraly. Od té doby uplynulo už mnoho let. Výhonky révy obrážely z kmínků, které už připomínaly nízké, pokroucené stromy. A teď do...
Jindy úrodnou nížinu pod vysokými horami trápilo dlouhé sucho. Tráva rostla pomalu a dobytek na pastvinách neměl co žrát. Květy ovocných stromů opadaly a listů se na větvích objevovalo pomálu. Zrak vesničanů se upíral k polím, kde měli zaseto obilí. Obávali se, že takové sucho přinese neúrodu i do sýpek. Až jednoho rána se místní sešli k poradě co...
Byl svátek Velké matky a Rohatého boha lesů. Svátek oslavy plodnosti a života. Dívky si obličej umývaly ranní rosou, aby byly krásné. Pletly si věnce z jarního bejlí, do kterých zaplétaly svá přání, aby je poté pustily po vodě nebo nechaly plout po jezeru. Žehnalo se vodě. V ohni se pálilo to, co lidem už nesloužilo a čeho se chtěli...
Obleva jarních dní se živelně hrnula proti proudu řeky. Teplé slunce rozpouštělo ledový příkrov, pod kterým štíty vysokých hor spaly dlouhým zimním spánkem. Ptáci na větvích začínaly švitořit a zvěř z lesních úkrytů vycházela k lesním potůčkům, aby se napila průzračné vody.
Vysoký, ramenatý muž s plnovousem se procházel ve vlněném plášti na pastvině pod lesem v horách, které se dotýkaly svými vrcholky mraků. V ruce měl dlouhou, sukovitou hůl a jeho kroky byly takřka neslyšné v mechem prorostlé půdě. Obcházel svá stáda dobytka tak, jako to dělával každý den. Společnost mu dělal statný medvěd, který ho doprovázel už...
Štíhlá plavovláska procházela kolem břehu jezera. Do prstů chytala větvičky břízy klanící se slunečním paprskům. Krásná Vesna si dnes šla pro své žezlo pro vládu nad svým kouskem roku. Její sestra Morana ji už čekala. Její část na kole roku právě dosáhla svého konce. Natahovala svou sněhově bílou ruku, aby se sestrou přivítala. Jen drobný dotek...
Radegast byl slovanským bohem hojnosti a pohostinnosti. V přestrojení chodíval mezi lidi a těm, co dobře ho pohostili, dobře se odměnil. Po stezkách portálů putoval na svém oři, mohutném hřebci hnědé barvy s hřívou černou jako uhel. Snad každý kovář se jeho koně bál obstarat, když tu a tam někde ztratil nebo uvolnil podkovu a potřeboval koně okut...
