Zuzana - část 9.

Zuzana - jak se jí tu říkalo. Její vietnamské jméno totiž nikdo neuměl ani napsat, natož správně vyslovit, ale v překladu to byla prý chryzantéma. ˇŠéfová operativy byla holka, co pamatovala dobu ještě "předčipovou" a plus mínus stejný ročník narození jako Elena. Vyrůstala v početné vietnamské komunitě a dostalo se jí špičkového vzdělaní. Otec byl Vietnamec druhé generace, ale matka se narodila v jižní Francii. Zuzana byla blázen do bojových umění a její podřízení (především muži) si z ní utahovali, že musí k masturbaci používat místo robertka katanu. 

Jo a  . . . měla ještě jednu zálibu. Tetování. Byla potetovaná od krku dolů až na prsty u nohou. A co se týká fyzična, měla ještě jeden výrazný rys ke všem těm tetováním - docela velká prsa, což strhávalo pozornost většiny mužů v její přítomnosti. 

Zuzana měla i druhou stránku své osobnosti. Tu nepracovní. Milovala moderní umění, poezii, hodně četla a i v práci si našla čas na čajový obřad. A u toho jí právě vyrušil Rob.

Její nelibost nespravilo ani to, že přišel s jednotkami na odměny, které jim přerozdělila Elena. Rob se snažil zbytečně Zuzanu nezdržovat - každý věděl, že se to nevyplácí. Akorát otevíral dveře, když se za jeho zády ozvalo:

"Počkejte. Pijete čaj?"

Do prd... zaskřípal Rob tiše zubama. Přesně tohle nepotřeboval.

"Vlastně ani . . ."

"Sedněte si." a začala nalévat zelený čaj do druhé mističky z porcelánu pomalovaného orientálními motivy.

Sedl si. Mlčel. Díval se na nohu od stolu a přemýšlel jestli je to pravé dřevo nebo jen kvalitně vytištěná kopie na 3D tiskárně. 

"Vy jste Robert, že?"

"Jo. Totiž ano. Jsem."

Usmála se. Do háje. Znervózněl. Ale neměl pocit, že se na něj usmívá hladová piraňa. Její rysy i přes výrazné líčení jako by změkly a působila jemně a žensky. Sám sebe překvapil, že takto o ní přemýšlí. Zapředli lehkou zdvořilostní konverzaci, popíjeli čaj. Netušil, že Zuzana otázkami cosi konkrétního sleduje. Její výstřih zřejmě působil i na něj. Na jeho ostražitost. 

Když se s poděkováním po asi deseti minutách zvedl k odchodu, chytila ho za ruku a dala mu do ní origami ve tvaru květiny. Tázavě se na ni podíval. Usmála se na něj a mlčky odpověděla pohledem do jeho dlaně. 

"Na shledanou Roberte." a vzala do ruky komunikátor a pustila digitální ladění frekvence, na které se začala ozývat hlášení z akce, která právě probíhala. Rob vyšel ze dveří a jeho pocity byly dost rozpolcené. Díval se na bílý lísteček. Úhledně složený. Snad i . . . voněl? Přivoněl k němu a ano, jemná vůně čehosi omamného, jemného . . . jako jasmín. Pak si všimnul malé šipky na rožku papíru. Rozložil ho tedy. Bylo tam číslo Zuzanina soukromého komunikátoru.

Když se vrátil do kanclu, tak už na jeho oddělení téměř nikdo nebyl. On držel dosah, protože operativa měla naplánované nějaké akce více či méně související s jejich akcí ve staré sklárně. Sice byla minimální šance, že je to někam posune, ale jednalo se o lidi, u kterých se našlo napojení na celý případ a tak bylo třeba řešit. Roba už na projekční desce čekalo několik digitálních formulářů potřebujících jeho podpis, několik dotazů k povolení té či oné akce a samozřejmě kompletní spisy ke každé události. Ponořil se do toho. Když se mu podařilo vše udělat, tak bylo něco okolo třetí ranní. Jeho pohled se zastavil na rožku lístečku od ní, který si položil do digitálního notesu, který používal. 

Taky skvělá věc. Kovové desky chránící tucet tenoučkých, oboustranných LED dotekových panelů, vypadajících jako o něco tlustější papíry, které byly navíc podsvícené a na které se psalo speciální tužkou. Každý list si pamatoval aktuální zápis, ale uměl jich uložit až pět tisíc zpětně. Otevřel ho. Díval se na rozložený lístek popsaný řádkem malých, úhledně rukou napsaných čísel. Pravý papír. Komodita, která se už začala prodávat na váhu a jeho cena se vyrovnala ceně pravého ovoce. 

Pozotáčel si na poslední stránku notesu. A začal psát:

Lístek jasmínu padá z bělostného okvětí,

tvá tvář se jako med ve mléce promění.

Dívám se do ní. Sám proti ní.

To drak se v letu do volavky převtělí.

V hlavě si vybavoval každý nový rys její tváře. Podezříval ji, že moc dobře věděla, že má slabost pro Orient a jeho kulturu. Tedy . . . i pro ni. 

Zavřel notes i s lístkem. Mezitím mu přišel další soubor s informacemi z akce. Pod touto akcí jako jeden z operativců na místě, byla napsaná i Zuzana. V kolonce průběhu akce bylo uvedeno, že akce se nezdařila, jelikož podezřelý muž použil toxickou kapalnou látku neznámého původu, složením podobnou kdysi dávno známé chemické zbrani - Sarinu.

"Do prd. . . " přetáhl hlášení dolů. Tam se uvádělo že tři členové operativy byli převezeni k ošetření, z toho jedna osoba měla vážné příznaky otravy. Podíval se na parametry měření techniků a byla tam koncentrace látky 0,8 mg na metr krychlový a délka vystavení do dvou minut. Blbý. 

Pod protokolem byl podepsán jeden z řadových operativců. Proč to nepodepsala Zuzana? Vzal komunikátor a chtěl volat na operativu. Jeho pohled se zastavil o rožek lístečku od Zuzany. Zaváhal asi vteřinu, pak na uvedené číslo napsal: "Jsi v pořádku? R."

Odpověď přišla za dvě minuty: "Jsem, mám ale tři členy týmu off. Ozvu se později. Jsem na ošetřovně."

Rob zpracoval údaje ze zásahu a procházel veškerá vodítka k muži. Víc pro Zuzanu a její lidi udělat nemohl. Nad ránem měl potvrzenou identitu, z části zmapovaný jeho pohyb za poslední tři dny a nějaká vodítka, kde by se mohl pohybovat v budoucnu. Rozjel sledování toku peněz k němu a od něj, kamery stažené přes dominátora za poslední tři dny, data z komunikátoru. Poslední převod jednotek se mu nezdál. Dosledoval ho k týpkovi, na kterého byla rozpracovaná složka. Pašování lidí a zboží. Obchod s bílým masem, přeprodej čipů, . . . bylo toho tam dost. 

To už bylo ráno a na oddělení dorazila Elena. Rob jí vše natransferoval na projekční desku a dali rychlý brífink. Elena už sice cestou do práce četla nějaké věci, co předtím nahrál do databáze, ale že se dostal tak daleko, překvapilo i ji. 

"Dobře. Takže máme toho na Malenkoviče dost. Vystavím ti výzvu pro hlídky, zatykač a dáme i odměnu pro toho, kdo nám dá nějakou informaci, díky kterého ho dostaneme. Teď jdi ale domů. Přebírám si od tebe dosah a s Richardem si na to dáme prioritu. Zuzana je na tom jak?"

Rob zatuhl v pohybu, než mu došlo, že přece Elena nemá jak o čemkoliv vědět a jen odpověděl, že s ní nemluvil, ale podle všeho, co má z operativy, tak není těžce zraněná a v týmu by měli přežít všichni a snad bez následků. Elena poděkovala, rozloučila se s ním a dala se do práce. 

Rob vypadl z budovy centrály. Přišla mu zpráva od Zuzany. 

"Snídaně?"

Zaváhal, ale nakonec odepsal, že může, tak kam má dorazit. Poslala mu souřadnice, patro a čas. Sedl do jetu a překvapilo ho, když zastavil v osmém patře jedné z nových výškových budov, kdy měl každý byt svůj dvojport pro zaparkování jetů. Teprve teď mu došlo, že jede k Zuzaně domů. 

Prosklená vnější stěna jejího bytu měla samozatmavovací sklo, takže neměl tušení, že ona už stojí za ním, jen v černém kimonu. S vlasy vyčesanými na temeno hlavy. S jasmínovým parfémem naneseným na několika pulzujících bodech její pokožky. 

Když už stál na rampě, která byla uzpůsobená jako terasa s umělým trávníkem a pár živými květinami v truhlících, tak na panelu stiskla tlačítko pro otevření a před Robem se odsunul jeden z prosklených panelů. Tyhle moderní domy prostě měly své kouzlo. Uprostřed jen schodiště, které používal tým údržby, ale vchod do bytu byl jen z venku přes onu rampu. Tudíž žádný zbytečný ruch ve společných prostorách chodeb. V případě, že by se na rampě něco stalo a osoba zde bydlící by potřebovala opustit byt jinudy, byl zde panel, který se dal zevnitř otevřít a člověk se ocitl na úzké chodbě, která vedla právě na schodiště. Díky tomu měla každá bytová jednotka o pár metrů plošné výměry navíc. 

Samotný Zuzanin byt byl zařízen typicky orientálně. Značně minimalisticky, laděný do bílé, černé a červené. Místo klasického gauče stála starožitná dřevěná lenoška, čalouněná červeným brokátem. Před ní byl nízký stolek se sendviči, konvičkou a miskami na čaj. Sedli si k němu. Čajový servis byl unikátní. Jednalo se o keramiku, která se přestala dělat asi před padesáti lety. Technologie vypalování už byla příliš náročná na moderní možnosti a vhodná hlína pro keramické zpracování byla často kontaminovaná radiací v půdě. Tudíž muselo jít o velmi starou sadu z doby před tím, než se svět zbláznil. Dotýkal se misky s čajem se značnou uchváceností a opatrností. Zuzanu to potěšilo, že někdo odtud sdílí její zálibu. 

Chvíli si povídali o noční akci. Snídali u toho, pili čaj. Zuzana měla jen podrážděnou oční sítnici a pár modřin. Nečekali problémy tohoto druhu, takže měli základní výstroj a k ní patří běžné, taktické brýle, které jsou sice přiléhající ke kůži obličeje, ale plyn se pod ně dostane. Naštěstí jejich kombinézy, kukly i rukavice už jsou z materiálu, který má téměř nulovou propustnost a většinu těla mají tedy chráněnou před běžnou kontaminací čímkoliv. Pokud nedojde k výbuchu, následnému poškození kombinézy a tím i k průsaku látky na tělo člověka v ní. Výbuch byl směrem od ní a tudíž schytala sice pár už odražených střepin, ale kombinéza zůstala celá. 

Rob s ní pak ještě prohodil pár vět k interiéru bytu a pomalu směřoval návštěvu ke konci. Když se zvedla Zuzana od stolečku, poodkryla nohu do půl stehna a on uviděl modřinu o velikosti asi patnácti centimetrů. 

"Já to vezmu." a začal opatrně sbírat nádobí na dřevěný tác. Odnesl to do kuchyňského prostoru, který byl z části propojen s obývací zónou bytu. Některé kousky vložil do mycího boxu, ale keramiku umyl opatrně sám. Pak se otočil a téměř se lekl. 

Zuzana klečela u stolečku, zády k němu, kimono povolené tak, že odkrývalo kůži jejích zad téměř do poloviny zad.

"Můžeš pro mě udělat ještě jednu věc Roberte?" přešla zvolna do tykání.

Rob jen mlčel. Netušil, co bude ona jedna věc a nechtěl se zavázat k něčemu, co by mohl být velký průser. 

"V chladicím sektoru v kuchyňském ostrůvku je bílá dóza. Je v ní gel na rozpuštění krevních sraženin v kůži. Potřebuji natřít tu modřinu pod levou lopatkou. Budeš tak hodný?"

Jasně že bude. Chtěl se její kůže dotknout už tolikrát. Ale poprvé viděl onoho pověstného draka letícího mezi jejíma lopatkama. Vytáhl dózu a klekl si za ni. Nabral na prsty lehce namodralý gel a vtíral ho do šupin dračí kůže. Mozek vypl. 

Nevěděl, jestli má pokračovat, nebo přestat a tak s doteky pokračoval. Roztíral gel po ploše modřiny, dokud se nevstřebal. Pak teprve přestal. Ona se ale ani nehnula. Mlčela. Vzal tedy dózu a chtěl ji vrátit tam, odkud ji vzal. 

"Podáš mi prosím ještě led?"

"Kdo dnes používá ještě led?" zasmál se lehce Rob. " V době chladících náplastí a  polštářků s chladící emulzí?"

"Já." a v jejím hlasu bylo slyšet pousmání. Vyndal z vedlejšího boxu tvořítko na led a vzpomněl si na dětství u babičky. Vysypal led do látkové utěrky a poté si uvědomil, že ten led si nemá jak sama podržet. 

"Nelekni se, přiložím ti to na tu modřinu a až to bude nepříjemné, řekni a já to  . . . "

"Děkuji." řekla do nedokončené věty. Klečeli tam asi dalších dvacet minut. Občas prohodili pár slov. On pak uklidil zbytek ledu a mokrou utěrku. Ona se zvedla. Neobtěžovala se stáhnout si kimono. Takže viděl větší část jejího plného dekoltu. Zatraceně moc chtěl, aby měla modřinu ještě ze předu. Teda . . . klidně by se obešel i bez modřiny, kdyby se jí mohl dotýkat i tady. 

Dívala se mu do očí. Sledovala jeho už nervózní pohled. Chtěl jít, ale opět ho zastavila. Přišla k němu, rozvázala kimono úplně a aniž by cokoliv řekla, vzala jeho ruku a položila si ji na své prso. Jeho tepovka vyletěla a v hlavě měl opičku, co mlátí dvěma činely o sebe. Zuzana se rty dotkla jeho rtů. Jen si ukradla špetku horkosti, která se mu sbírala v těle. Stál a nehýbal se. Netušil o co jde, ale zakázal si jakýmkoliv způsobem reagovat. 

Zuzana ho začala svlékat. Jeho dech zrychloval, ač se snažil dýchat klidně a pomalu. Nešlo to. Pak si sundala kimono a on uviděl všechny ty draky letící po jejím těle. Chtěl být jedním z nich. Vpít se jako ta barva do její kůže. Rozepla a do půl stehen mu sundala kalhoty. Pak si klekla před něj a začala ho kouřit. Jeho svět se v tu chvíli srazil do jakéhosi vnitřního vakua. Sála jeho penis, jazykem ho olizovala. Rty se přisála na jeho koule. Netušil, co má dělat. Neměl moc zkušeností se ženami. A jí se vyloženě bál. Nadechl se, zavřel oči a zeptal se jí, co má dělat, aby byla spokojená. 

Zuzana si olízla rty a polkla. V hlavě mu prolítlo, že něco tak erotického snad ještě nikdy na vlastní oči neviděl. Ten její výraz v očích byl podmanivý. Chtěl, aby si s ním dělala co chce. Chtěl jí dělat vše, co bude ona chtít. 

"Svlékni se." řekla mu ještě klečící mezi jeho nohama. Poodstoupil, svlékl se a mlčky čekal, co dál. 

Stoupla si před něj. Prsty přejížděla po jeho těle. Ucítil, jak se mu zarývají její nehty do kůže. Znovu si klekla. Tentokrát za něj. Jazykem zarejdila v jeho bedrech a po páteři nahoru. Stál tam bez hnutí.  Její ruka se protáhla mezi jeho nohama, sáhla po jeho penisu, pak stiskla lehce koule a nehtem přejela od jeho koulí k jeho zadku. Tam se ho začala dotýkat bříškem prstu, aby masírujícím prstem pak zase přejela dopředu k jeho koulím. Párkrát to zopakovala. Pak se zvedla. Poodešla ke skřínce, která ležela celou dobu na kuchyňském ostrůvku, otevřela ji a vyndala z ní kovovou věc, kterou znal z práce. Občas ji našli při některém ze zásahu. Klec na penis. Než si uvědomil, že to chce Zuzana použít na něj, tak vytáhla další led z mrazícího boxu, následně ho aplikovala na jeho rozkrok a než se vrátil na zem, měl ji nasazenou. 

"Dobrou noc . . . Roberte." usmála se na něj laškovně a odešla do ložnice. Oblékl se, otevřel si panel vstupních dveří, sedl do hydrojetu a zadal souřadnice jeho bytu. Až doma si všiml, že v kapse má další origami. Rozložil ho a na něm bylo úhledným písmem napsáno:

"Klíče od tvé klece vyměním za Irisy." 

Neměl tušení co to je, ale doufal že je koupí na černém trhu, ať už je to cokoliv. Spustil vyhledávání v prohlížeči. Jednalo se o druh kosatce. Zkusil napsat několika lidem, ale nikdo nevěděl jak je sehnat. Pak ho napadla Lutze.

"Vím kde je seženeš, ale bude tě to stát partii GO. Umíš ho hrát?"

Uměl. Naštěstí. 

Misaki totiž tuhle hru milovala. A byla jedinou, která měla skleník plný vzácných květin.