Žena pouště

Bývaly dny, kdy svou samotu nepociťovala tak intenzivně, jako jiné dny. Prázdnotu svých dnů vyplňovala prací. Žila jí. Bavila ji. Dávala jí smysl. Jenže i ona měla dny, kdy zůstala doma. Zima na její duši doléhala o to víc. Byly to dny, kdy sundávala svou platinově blond paruku dlouhých, dokonale rovných vlasů. Dny, kdy sundávala kostýmky nebo pouzdrové šaty, aby si prohlédla v zrcadle tetování na její kůži, která překrývala její jizvy. Jako by každá inkoustová linka vyrůstala z černého, krajkového prádla, které nosila.

Abstraktní motýl, který svá křídla rozepjal na jejím boku, aby přistál na květech květin kryjících její bok až na podbřišek. Sněhové vločky na předloktí. Odkvetlá pampeliška, ze které odlétají deštníčky v podobě jemného chmíří na horní části zad mezi lopatkama. Byl to její způsob jak jít dál. Jak už tu jizvu nikdy neotevírat.

Oblékla si černé krajkové kalhotky, saténový župan petrolejové barvy a bosá šla na balkón. Noční nebe plné hvězd milovala už jako dítě. Hvězdy byly pro ni způsob, jak být s někým ve stejném časoprostoru. S někým blízkým. Opřela se o zábradlí. Bylo sotva okolo pár stupňů nad nulou.

Přišel za ní. Ve svém županu. Stoupl si za ni. Své paže položil kolem jejího těla. Připadala si tak malá, křehká. V bezpečí. Znal ji. Dokonale. Věděli, že mají jen okamžik pro sebe. Po tmě. Jako by za dne byl větší hřích, co dělají. Líbal ji drobnými polibky na šíji a do vlasů. Zavřela oči a nechala se unést do pouště. . . Plné sluncem rozpáleného písku. Dun, které se pomalu přelévají v čase a přesto působí jako neměnné pilíře dějin. Pod indigové nebe plné třpytivých slz, zalévajících její duši nesmělou touhou, která klíčila. Přátelství, které vzešlo do důvěry přesahující intimitu slov "mám tě ráda - mám tě rád".

Bylo to vzácné. Čisté. Každý jeho polibek odemykal její stud. Každý dotek jako by rozbaloval nekonečné vrstvy strachu. Věděli, že možná se potkají příště. V tom dalším životě, pokud nějaký je. Věděli, že v tomto smí jen nahlédnout za oponu. Nikdy nemluvili o tom, jestli se sejdou znovu. Zda-li bude příště. Vždy bylo jen tady a teď. Jeho starostlivost, její opatrné otevírání očí. Jejich okamžik splynutí, kdy on ji držel tak, aby si byli co nejblíž. Kdy jí tekly slzy štěstí, protože odkryl to rudé kimono, kterým zakrývala krvácející rány jejího těla.

Nemusela se stydět za své jizvy. Nemusela říkat, jak jí bolí. Hladil ji, líbal ji. A často právě na nich. Jeho doteky byly jako průzračná, chladivá voda, která vymývá všechnu tu sůl a špínu z ran. Zavírala se rána po autonehodě, po které se nedokázala udržet na nohou. Hojila se rána po dítěti o které přišla. Mizely jizvy po tom, jak si ubližovala, aby skrze bolest těla mohla upustit aspoň trošku bolesti v duši.

Hladil ji dál. Držel její plná prsa. Vnímal, že se jí do kůže zahryzavá chlad. Ale stála opřená o zábradlí dál. Tiskl se na ni a ona cítila jeho teplo. Vnímala každý jemný chloupek na jeho předloktích. Vnímala vůni jeho kůže. Vpíjel se do ní svým pochopením, svou touhou ji chránit. Ona se poddávala jeho maskulinitě, která jí dávala sílu další den zase vstát a jít dál právě v ty dny, kdy už nikdy vstát nechtěla.

Otočil si ji a klekl si před ni. Rozhrnul už tak povolený župan, stáhl kalhotky za horní lem k jejím kolenům, aby jí mohl líbat na podbřišku a ve slabinách. Držel ji za boky. Ona se opírala o zábradlí. Zakloněná jen přijímala jeho pozornost. Sama pokrčila pravou nohu tak, aby se dostal mezi její stehna. Hýčkal její touhu. A ona chtěla víc. Tiše vrněla. Její pokrčená noha se začínala chvět. Chtěl ji.

Zvedl se. Povolil svůj župan tak, aby se na ni mohl natisknout tělo na tělo. Vnímal, jak se celá chvěje. Přitiskl si ji na sebe ještě víc. Tepla jejich těl se protnula stejně. Její bradavky pohltila srst na jeho hrudníku. Jeho penis se třel mezi jejími stehny. Nasměřoval ho do ní. Toužil ji zase mít. Vrněla tiše v rytmu jeho přirážení. Vnímal, jak jsou na stejné vlně. Naladění na sebe. Líbal ji do koutků rtů, na spodní ret, kousal do špičky brady. Byla jeho. Mohl vše. Mohl a chtěl. Bral si od ní každý výdech. Každé pokrčení čela při zavřených očích. Každé propnutí prstů. Bral si její orgasmus přelévající se ve vlnách jejím tělem jako ony duny v poušti. Byl jejím pískem a ona z něj tvořila poušť plnou dun, do kterých padaly slzy nebe.