Zavařené vzpomínky

Seděl v křesle a díval se na ni. Na její siluetu. Křivky, které nesly krásu ženskosti. Chodila po jeho obýváku, kuchyni, ložnici. Jen tak. V krajkových kalhotkách tělové barvy a šedé mikině s kapucí, která se přetahovala přes hlavu. S rukama v klokaní kapse. S hrnkem černého čaje, do kterého dával koření jako skořici a hřebíček. Oblíbila si ten čaj pro jeho hřejivou chuť. A on si oblíbil ji.

Sedávala s nohama položenýma do jeho klína, když spolu sledovali filmy. Občas, když byl moc vážný děj, do něj vložila nějakou satirickou glosu, nebo "předabovala" vážný dialog na naprostou hovadinu. Nesnažila se, byla taková. Nechtěla být už vážná, když její celý svět vážný byl. Občas chtěla být někým, koho nikdo nezná. Někým, kdo nemusí být vážný, protože všichni okolo ní jsou.

Byly to chvíle, které chtěla zavřít do sklenice a zavařit. Zakonzervovat. Ty nejlepší vzpomínky, které časem sice vyblednou, ale chuť zůstává. Jenže jak je otevřít a ochutnat, přesto zachovat jejich obsah? Jak je nechat nadechnout aniž by se obsah zakalil?

Nadechnout . . . jak rád ji nechával nadechnout. V té chvíli, kdy do ní pronikal. Poprvé. Vždy se rychle nadechla. Jako by lapala po dechu. Její dech. Byl dokonalým indikátorem jejího vypětí v těle. Běžela poháněná touhou. Běžela dokud jí dokázalo nést její tělo. Propnuté. Hladové. Sálající horkem a vůní chtíče. Vždy chtěla víc. Každý vrchol osvobozoval její duši. Ona mu ale chtěla patřit. Jen tak se cítila svobodná.

Nakonec zůstanou jen prázdné sklenice. A tak nadejde čas, kdy přijde nová úroda. Sklenice se vymyjí a zavaří se další vzpomínky. Ke konzumaci? Ne. K tichému obcházení okolo nich. Sledování, jak blednou barvy. Ale s pocitem, že tento poklad si zachováme. Blednoucí, ale připomínající chvíli, kdy ona jen v kalhotkách a mikině trhala na zahradě ovoce do košíku.

Taky zavařujete?