Zajíček objektem mého zájmu

Sedí a dívá se. I když je na viditelném místě, je neviditelná. Pro něj. Pro koho?

Pro chlapce na štaflích, co je zábran do polepů výlohy. Neví, že deset metrů za ním sedí ona na křesílku, pod slunečníkem a přes skla slunečních brýlí mlčky upíra svůj zájem k jeho zadku.

Dává si nohu přes nohu a mezi prsty bere ouško šálku s kávou. Jako vždy před napitím vstřebá do sebe i nádech prosycený vůní. Napije se, aniž by opustila pohledem zorné pole jejího zájmu.

Jen v džínových šortkách, bez trika. Přemýšlí nad jeho věkem. Vypadá tak... Na dvacet pět nanejvýš. V hlavě jí blikne asociace "zajíček". Má velmi pěkné tělo. Lehce opálené. Ani štíhlé, ani nabušené. Zajímal by ji i jeho předek. Pořád se neotočil. Nanejvýš viděla jeho tvář z boku. Ale co ten hrudník? Ten chtěla vidět... A sjet pohledem níž. O něco... Víc... Níž.

Šortky obtahují jeho zadek. Tuší přesně ten pěkný tvar, který mají holky rády v kalendářích s koťátkama. Je zvědavá. Přistihla se, jak má chuť zavolat, ať se otočí.

Další doušek kávy se rozlévá na jejím jazyku a dorazí asociace "jak asi voní... zajíček?". Ta představa rozvibrovala její podbřišek. Ne pro představu té vůně. Ale jak by se k té vůní dostala blíž.

Otáčí se. Uff. Bože. Dokonalý zajíček. Nádherný úsměv i v očích. Hrudník... Vybízel doslova k oblíznutí a... Podbřišek vykukující ze šortek? Jen polkla. Bez kávy. Na prázdno. Chtěla ho ojet. Chtěla ho pod sebou. Nahého. Chtěla jeho tvrdý péro v sobě. Zajíčka...

Pak jí to došlo. Usmíval se na ní. Uvědomila se, že koutky rtů má nepatrně zvednuté a to ona se usmívá na něj. Mlsně jako kočka. Mrkl na ni, vzal štafle a odcházel s nimi po chodníku.

Zvoní telefon. Práce. Bere si diář a píše si potřebné věci do řádku pod příští datum. Vycvakla pero, dává diář do kabelky a periferně zachytí holou ruku se šálkem kávy.

"Môžem si sadnúť slečna?" ozve se chlapec bez trička v šortkách vedle ní.

Dopr... Slovenčina. V tu chvíli by měla mokré kalhotky. Kdyby nějaké na sobě měla.