Z pouště na sníh

"Jsou to už dlouhé roky zpět a přesto mi pořád občas chybíš." Tvoje reakce byla prakticky okamžitá a v podobném duchu. "Taky na tebe často myslím a chybíš mi."
Ale jak to bylo na začátku?
Holka kousek po dvacítce, co se nedávno rozešla se svou obr super velkou láskou - tím volem, kterému pracovně nikdo neřekl jinak, než blonďák a nebylo to jen tou barvou vlasů.
On? Byl chlap těsně před čtyřicítkou, výsadkář... Fakt dokonalý tělo. Ve výbavě z výstrojáku měl i mozek. Ženatý.
Kde? Morava a Lógar. Zelení vědí. Ostatní hledejte.

Půl roku utíkalo podle toho, jak rychle chodily maily a zprávy na ICQ - mladší najdou na Googlu. Kilometry písmenek intenzivně plnily můj čas a já čekala. Každý večer jsem usínala se vsugerovanou představou tvých paží, jak mě objímají. Každé ráno jsem doufala, že jsi pořád mezi živými. Tak to šlo celé léto, podzim... A začátek zimy. Advent, Vánoce i silvestrovské oslavy. Konečně jsi odrotoval zpět do republiky a já jen četla tvé "... vracím se domů a vracím se k rodině. Díky za ten půl rok, teď se ale budu snažit zapomenout." pořád dokola. Snažila jsem se to chápat, ale klela jsem, vztekala se a byla jsem naštvaná... A drželo mě to dobrej měsíc. Když jsem vydejchala povolený období truchlení (fakt jsem klela sprostě) a začala zase fungovat jako vyrovnaný budha na dovolený v Karibiku, tak mi přišel mail. "Jedu večer okolo na rehabku, můžu tě vidět?". Po přečtení budha odletěl do Las Vegas prosázet své tögö v ruletě.
Zmohla jsem se jen na trapný "Večer si jdu zalyžovat, budu na sjezdovce u nás, takže zkus zavolat." Neměla jsem popravdě chuť ho vidět. Ale mladá... Blbá... Slušná...

Po práci jsem pobrala věci a jela na večerní lyžovačku. Pořád jsem hlídala telefon. Byla jsem nervózní. A říkala si, že o nic nejde. Přece jsem o něm skoro dva měsíce neslyšela a kdo ví... Věc druhá, že jsem byla zvědavá na jeho chemii. Při třetím sjezdu jsem zaznamenala, že mi vibruje telefon. Hodila jsem oblouček bokem a ... Byl to on. Do háje. Tepovka mi vyletěla kamsi na oběžnou dráhu. "Jsi ještě na té sjezdovce? Nevidím tvoje auto." Jasně že nevidí. Parkuju za rolbou u kluků vlekařů, abych nemusela platit parking. Výhoda lásek ze školky. Domluvím se s ním za pět minut u turniketu. Jak dojíždím dolů, tak se mi klepou kolena a fakt to není tím posledním sjezdem. Je tam. Šedá mikina, džínsy... A já vím, že můj budha už jede sázku na dlužní úpis.

Nemusíš nic říkat. Žádný složitosti. Jen tiché "ahoj" zatímco vycvakávám lyže. Pár vteřin dlouhý pohled a pár zrychlených nádechů. První polibek. Hladový, dlouhý a hluboký. Nedokážu popadnout dech a přesto své rty pořád tisknu mezi tvé. Popravdě netuším, jak dlouho se líbáme. Prsty ti zajedu do vlasů a tisknu se do tvé náruče. Všechny mé mantry o tom, jak jen pokecáme, jsou v háji. Stejně jako moje odhodlání udržet si poker face. Tenkrát jsem s tebou prohrála své odhodlání, naštvanost i svoje kalhotky.

Jasně, že jsme skončili na zadní sedačce auta a bylo nám jedno, jestli nás přes rolbu někdo vidí. Hlad po tom druhém, ta silná chemie a až animální potřeba si spolu živočišně užít, bylo silnější. Nebyla jsem zrovna tichá a ty jsi mě taky nešetřil. Díky bohu za kožené sedačky, protože už tenkrát jsem tě málem utopila a čistit to z textilní sedačky by bylo za trest.

Během těch dvou týdnů, co jsi byl jen přes Sedlo, jsme se viděli skoro každý den. Tvrdý sex, mazlení, milování, povídání.... Dva úžasný týdny. Chtěli jsme, aby to pokračovalo a tak jsme hledali skuliny v čase. Nacházeli je. Šílela jsem z tebe, když jsi do mě přirážel svým fakt dokonalým penisem. Dobrá délka, ale ten průměr.... Božský dar. Jenže ještě víc jsem šílela bez tebe. Utekl rok, utekly další dva. Prvotní chemie se mírnila. Nějak jsme začali jeden druhého ztrácet. Já nostalgicky odmítala vyměnit auto, protože na stropním polstrování byla nepatrná rýha od jehlového podpatku, jedna z mála věcí, co mi tě připomínala... 

Čas šel dál. Já se zamilovala do jednoho historika a ty jsi začal mít poměr s jednou prsatou blond kolegyní. Psali jsme si k Vánocům a narozeninám. Sem tam kafe a pokec.... Další roky utekly. Tvoji malí kluci se postupně oženili a starší dokonce už měl na světě překrásnou dceru. Já se po letech rozešla s historikem a stěhovala se do Čech z Moravy. "To by chtělo rozlučku nemyslíš?" napsal jsi.

Domluvili jsme se na večeři v naší oblíbené restauraci. Povídali jsme, vzpomínali a spousta věcí byla řečena vůbec poprvé nahlas. U některých z těch věcí jsi mě držel za ruku a mě zase začalo brnět v podbřišku. Nostalgie? Ne. Bylo to tam zas. Chemie. O to silnější za ty poslední roky. Stejná a zároveň v čemsi jiná. Nebyla to jen nadrženost. Bylo v tom pokušení po tom intenzívním prožitku. Tentokrát mi ale poker face vydržel. Zaplatili jsme a šli se loučit k autu.

"Můžu tě políbit na rozloučenou?" a já jen kývla. Poznal jsi to. Nevím, jestli z mých horkých rtů, vůně kůže, ale poznal. Natlačil jsi mě mezi auto a tvůj klín a já cítila tu tvrdou siluetu ve tvém rozkroku na vnitřní straně mého stehna. Bože už ne. Už nemůžu znova. Prosila jsem v duchu celé své tělo, ať neselhává. Selhalo. Líbal jsi mě dokonale a já ztrácela kontrolu nad svou přítomností. Věděl jsi to. Znal jsi mě dokonale a s mou přicházející poddajností jsi mě ještě víc tlačil proti svému klínu.

"Chci tě." Tiše jsi zašeptal. Podala jsem mu z kapsy menší svazek klíčů "Klíče od mého bytu. Víš kde ještě pořád bydlím." a nadobro se zhroutila do jeho pevných paží s přáním, ať jen nepřestává s čímkoliv, s čím začal.