Z deníku pekařky

pondělí:

Po celým dni v práci jsem utahaná jak tažný vůl. Hlava v rozstřelu. Jdu péct. Bábovku. Psychohygiena se tomu prý říká. Já že mě honí chuť na něco dobrého.

Odměřuji suroviny už tak nějak od oka. Prosévání mouky uklidňuje mou roztěkanou mysl. Vůně vanilky mě vrací do dětství, kdy jsme pekly s mámou. Vůně rumu mi zase evokuje splouvání Vltavy. Nic romantického.

Vymazávám formu tukem. Beru misku s namletými ořechy a poctivě kousek po kousky jimi vysypávám. Těsto liju do formy. Přidávám kakaovou vrstvu těsta. Bude mramorová.

Přes sklo trouby sleduji jak krásně nabíhá. Taková pěkně naběhlá . . . buchtička.

Mňam. Co dodat. Lepší než špatný sex.

středa:

Den nic moc. Mám chuť na něco lehkého. Dívám se na půlku bábovky na stole pod utěrkou. Nevadí. Jde znovu péct. Bublanina s jahodami.

Těsto je krásně táhlé a líně se převaluje v míse pod metličkou robota. Vystříkám plech . . . tukem. Abych ho mohla vysypat. Říkám si, že bych brala, kdyby mě takhle někdo udělal, vystříkal, postříkal, rozmazal to po mně a posypal jahodami.

Bublanina vypečená do zlatova. A ta barva těsta. . . Domácí vajíčka dělají divy. Mňam.

pátek:

Jsem nasraná. Den byl nekonečný. Samej průser. Zapomněla jsem koupit chleba, takže jdu píct, abych měla něco na jídlo na ráno. Odhrnkuju suroviny. Jsem nadržená jak stepní koza. Vzrušují mě dokonce i pohyby mého kuchyňského robota.

Vystříkám pekáč. Ne svůj. Naleju to tam. Pohážu malinama a ostružinama. Ty čubky vypadají jako nadržený bradavky. Hodím to do trouby. Jdu si to udělat.

Stihla jsem to třikrát. Buchta se akorát dopekla. Vyndávám plech na stůl vedle oschlé bábovky a podobně oschlé bublaniny. Nikdo to už nežere. Asi je čas pozvat sousedy.