Vzpomínky na ráno

Psal jí. Jak se má. Odpověděla, ale moc času neměla. Prohodila pár vět. Jako vždy v posledních letech, co se už nevídali. Chtěl jí být blíž. Chtěl být zase s ní. Jako dřív. Chtěl ji vnímat u sebe. Chtěl ji mít mokrou a nabodnutou na svůj ztopořený penis. Chtěl jí postříkat prsa, naplnit pusu spermatem . . .  chtěl ji šukat tvrdě, jak si pamatoval, že to s ní dokázal. 

Ale . . . odcizili se. 

Usínal s myšlenkou na ni i po letech. Viděl její úsměv. Její energii. Slyšel její smích, slova. Její vzdychání při šukaní. Byla tenkrát tak mladá a on jí dokázal dát všechno, co chtěla. Skoro.

To skoro bylo to, co ho kdesi vzadu v hlavě pronásledovalo. Mohl jí dát víc? Rozhodl se tenkrát dobře? Věděl, že ano. A taky věděl, že každý další kousek jejího času si potom už jen kradl. 

Dávala mu cosi neuchopitelného, co pro něj měla jen ona. Chybělo mu to. Ne ona ve své fyzické schránce. Ale to, co mu dávala v prožitcích. Pocit že je někým důležitým . . . pro ni. Že je výjimečný, že je jejím mužem, kterého si vybrala. Ano. Vybrala. A dlouho na něj čekala. Nikdy se jím ale nedokázal stát. Bezvýhradně ho milovala. Miloval někdy on ji, nebo jen miloval pocit, že je milován jí?

Přemítal nad tím vším. Zůstalo v něm prázdno po ohni, kterým ho kdysi tolik let hřála. Netušil, že mu bude tolik chybět její blízkost. Sliboval ji, že se staví, že přijede. Nestavil se. Zbaběle raději nekomunikoval, než aby musel napsat, že zase nemůže přijet. Jen mlčel. Občas jí znovu napsal, aby věděl, jak se má. Ona občas odpověděla. Byla přetažená z práce. Hodně starostí. Zahlcená světem, do kterého utekla. Proč? Před kým tam utekla?

Čas plynul. Někdy odepsala. Někdy ne. Občas nadhodila, že bude někde poblíž. Nikdy si nenašel čas ji vidět. Nebyla už dávno jeho priorita. Jen ji psal, protože i po letech ho žralo svědomí, že ji tolik let nechával čekat. 

Další rok pryč. Čím míň mu odepisovala, tím víc mu chyběla a tím víc potřeboval vědět, že je v pořádku. Hroutilo se jí zdraví. Bál se o ni. Chtěl za ní jet, ale zase mu do toho cosi vlezlo. Nedojel ani tentokrát. 

A čas běžel neúprosně dál.

"Měl bys vědět, že je na tom blbě. Selhává jí srdce." mu jednou řekl kolega, který se s ní znal a byl s ní v kontaktu. Byl to sapiosexuál a ji vždy platonicky obdivoval. Její řinčivý humor, způsob myšlení, přemýšlení nad vizí budoucnosti i její idealismus prolínající se s pragmatičností. A i teď jí byl lepším přítelem, než on. Očividně. Když věděl, že je v nemocnici. 

Netušil, že je tak nemocná. Už to nebylo o tom, jestli chce za ní jet. Věděl, že musí. Jel.

Projížděl po dálnici, po které za ní jezdíval, když ještě žila na své dřívější adrese. Vzpomínal na chvíle, které s ní strávil. Viděl ji před sebou. Provokovala ho tím svým sexy způsobem. Oči jí jiskřily od škádlivých myšlenek, které se nebála vyřknout nahlas. Držel ji zase za ruku, měl ji v náruči. Smála se. Byla šťastná. Bývala taková snad pokaždé, když byla s ním. 

Viděl zase její pevný zadek, dlouhé nohy. Její krok vždy přitahoval jeho pohled. Spěchal za ní. Zbývalo mu něco přes 120 kilometrů. Blinkr, sjezd na rychlostní silnici. 

Vzpomněl si na ni, jak seděla v trávě. Její opálená tvář plná pih. Na její tmavé vlasy, které se pod slunečními paprsky leskly až do rezava. Blinkr. Předjíždí další a další auta.

Pamatoval si, jak mu spala na rameni. Ráno se na ni díval. Usmívala se ve spánku. Byla tak křehká a zranitelná v tu chvíli. Chtěl ji chránit. Tenkrát i teď. Vlastně ji chtěl chránit pořád. Ale mohl?

Tunel, měření rychlosti. Sotva dobrzdil. Za tunelem dopravka. Do háje. Zadupl ještě víc brzdu. Nechali ho projet. Přemýšlel kdy za ní takhle spěchal. Vlastně tak trochu vždy. Těšil se na chvíle s ní. Nabíjela ho energií, ze které žil. Která krmila jeho mužské ego i lidskou duši. Stačilo být chvíli v ní a připadal si zase neporazitelný, nesmrtelný. Stačilo cítit její mokrý orgasmus na jeho penisu a věděl, že dokáže vše, co bude chtít. Dokázal? Byl s ní, když ho potřebovala tenkrát? Chtěl s ní být aspoň teď. 

Vzpomínal na její rozkoš. Jak ji prožívala. Zakláněla hlavu. Odkrývala svůj krk a její dlouhé vlasy se ho dotýkaly na stehnech. Její tvrdé bradavky se napínaly k jeho rtům. Kolikrát se do nich zakousl. Její hlasitý vzdech ho vždy ještě víc vyrajcoval. Sakra. Projel značení objížďky. Blinkr, otočka na vedlejší. Oranžová šipka ukazuje správný směr. 

Kolikrát se s ní udělal by nespočítal. Kolikrát udělal ji . . . spočítat bylo nemožné. Možná ani ona sama by to nedokázala, i kdyby chtěla. Byli pro sebe stvoření. Tělem, chtíčem i tím, co je bavilo a jak. Věřil tomu, že patřili do sebe. 

Parkoval auto před budovou nemocnice. Spěchal za ní. 

"Musíte do té velké modré budovy, druhé patro. Tam zazvoňte."

Rychle vyšel schody. Nechtělo se mu čekat na výtah. Pustili ho k ní. Spala. 

"Je po operaci." říkala sestra, která ho nechtěla na pokoj ani pustit. Uprosil ji. 

Sedl si k její posteli. Za ty roky, co ji neviděl, se změnila. Ne moc. Její vlasy protkalo stříbro. Pár vrásek u očí. Uvědomil si, jak dlouho na ni neměl čas. Byla bledá. Neusmívala se ve spánku, jako když se probouzela u něj. A poprvé v životě vypadala křehce. Ona. Jeho bojovnice, která se rvala se životem a každému byla oporou. Vlastně i jemu. Dělala ho silnějším. Proč jí to nedokázal oplatit? 

Mlčky tam seděl. Zapomenutý hartusící sestrou. Tiše. Poslouchal její dech. Bál se o ni. Nebylo to poprvé, ale tentokrát se bál jinak. Už se nebál, že přijde o její bezvýhradnou lásku a podporu. Že přijde o někoho, kdo tu pro něj vždy byl. Bál se, že už ji nikdy neobejme. Že se mu ona už nikdy nevchoulí do náruče. Bál se, že mu ona nikdy neodpustí, že tu nebyl. I když věděl, že mu vždy vše odpustila. I to, co neměla. Milovala ho. Bez podmínek. Bez výhrad. O to víc provinile se cítil, že on to věděl a nepostaral se o ni. 

"Ještě jednou . . . " šeptal "bych tě chtěl mít v náruči. Vidět jak se probouzíš s úsměvem. Jak se nahá proplétáš do mě.". 

Propadal se do prázdna. Jako by mu vzali tu jistotu, kterou u sebe vždy cítil, když ji měl na blízku. 

Držel ji za ruku a čekal, že se třeba probudí, než ho sestra najde. Nestalo se. 

Snažil se ji psát, ale zprávy zůstávali nepřečtené. Kolega taky nic nového nevěděl. Jel znovu za ní. Už ji tam nenašel. 

"Propustili jsme ji domů." dozvěděl se od jiné, docela milé sestry. 

Přemýšlel, jestli ví, kde teď vlastně bydlí. Jistý si nebyl. Jel na slepo podle těch pár drobností, co si pamatoval. Našel adresu, na zvonku její jméno. Bál se zazvonit. Co když mu neotevře? 

Otevřela. 

"Chceš kávu?" řekla mile s náznakem úsměvu, který pro něj měla vždy. 

Chtěl. Nejen kávu. Chtěl zůstat. Do rána. Nevyhodila ho. Nachystala mu ručník, zubní kartáček a povlékla deku. 

Ráno svítalo. Slunce jí svítilo do postele na její vlasy. Neusmívala se tolik, jako dřív. Ale ležela mu na rameni. Nahá. S bolestnou jizvou procházející jejím krásným hrudníkem. Čerstvá se šklebila. Připomínala mu její bolest. Připustil si, že i on tu bolest cítí. Poprvé si to přiznal. Bolest, kdyby ji ztratil. Přivinul si ji blíž. Zavrněla v rozespalosti a spala dál. Zase ji chránil. Jeho paměť si vzpomněla na každé to ráno, kdy viděl další malý kousek vize toho, že to má všechno smysl. Ona byla tou vizí. Jeho čas se kdysi odměřoval na to kdy bude s ní a jak dlouho bude s ní. Zapomněl, aby si mohl vzpomenout. 

Tentokrát už nechtěl zapomenout. Chtěl čas s ní.