Vůně vzpomínek

Mnoho vzpomínek mám spojených s vůněmi. Moje dětství vonělo po lese, senu, louce plné bylinek, včelím medu, hořícím dřevě v kamnech, po koňské srsti, máminých buchtách, trhaných jabkách a pryskyřici borovice. 

Je tam ale pár vzpomínek, které voní maličko jinak. Po mletých oříšcích, kakau a vanilce. Jsou to vzpomínky s tetinkou. Maličkou dámou. Houževnatou. Usměvavou. S bystrým zrakem, kterému neuniklo nikdy nic. Se studenýma rukama s pevným stiskem. A velkým srdcem plným vanilkového cukru. Poctivou cukrářkou, která se snažila být celý život užitečná. Nebyla k zastavení. 

Dávala tomuto světu radost díky svému umění. Sladké momenty s olepenou pusou od jejích věnečků. I chvíle, kdy jste zapíraly, že "už není" aby ten poslední kousíček sladké laskominy nikdo neobjevil. Každý chtěl kousek toho nebe pro sebe. Pečeného v kachlákách, na starém plechu. Na dřevě. 

Vždycky si budu pamatovat tu její zdánlivou křehkost těla a nezdolnost ducha. Vždycky tady bude, když otevřu vanilkový cukr, nebo holandské kakao s tou paní v čepečku. 

Byla jsi tím, kdo tu byl, kdo nás opustil a už nikdy na tom světě nebude. Tím dobrým, ze starých časů, kdy svět byl ještě o hodnotách, pečlivosti, pracovitosti. Kdy lidé opravovali, ale nevyhazovali. Tím, kdo tvořil lepší svět pro nás.