Vůně večera

Ležím jen tak položená do lenošky na terase, ve tvé košili a čekám na tebe. Vím, že už jsi na cestě. Zbývá ti už snad jen pár ulic, zaparkovat a odemknout. Mám přes sebe přehozený přehoz. Vnímám, jak mě obklopuje ten příjemný chlad proudící z hor. Přináší vůni podzimu. Vůni dolů snášejícího se listí do deštěm skrápěné půdy, s tóny zaschlé pryskyřice na popraskané kůře stromů, usínajících pozvolna s každým dalším dnem do zimního spánku.

Zavírám oči. Každou nitku té podzimní atmosféry zachytávám svými rozechvělými smysly. Nechávám se nést za tebou. Minuta, možná dvě. Slyším přijíždět tvé auto. Motor ztichne, zabouchneš dveře, cvakne centrál a tvůj krok čeří kamínky na chodníčku. Odemykáš. Vnímám, jak se kdesi za mnou rozsvítilo. Několik dalších zvuků, které dobře znám. Které mě uklidňují svou rutinou. Odkládáš klíče, sundáváš si boty. . . Vzpomínám, kdy jsem tyhle zvuky uslyšela poprvé. Pořád vidím ten tvůj nesmělý úsměv, který máš dodnes. Který mě dostává do kolen pořád zas a znovu. Byl jsi nesmělý zajíček.

Nový zvuk. Něco šustí. Neotevírám oči. Jen vnímám tvé blížící se kroky. Procházíš otevřenými dveřmi na terasu. Podzimní symfonii tetelící se na dřevěných prknech terasy protne nový element. Tvoje jemná toaletka, vůně tvé kůže a květiny. Líbáš mě letmým polibkem místo slov. Jen tiše zavrním. Mám tato naše shledání ráda. Podáváš mi kytici z jícnovek, gerber a frézií. Pozvedám obočí. Ty jsi tím, kdo slaví. A já mám být obdarovaná?

Na tvém zápěstí vidím hodinky, co jsem ti nechala jako dárek poslat kurýrem do práce. Mechanický strojek, kožený řemínek. Líbily se mi na první pohled. Usmíváš se. Jsou to tvé páté narozeniny, co spolu slavíme. A každé další jsou pro mě jako zázrak času. Tvé první narozeniny jsme slavili daleko od sebe. Nevěřila jsem, že se spolu ještě znovu setkáme. A čas šel dál. Nemožné se stávalo skutečností, kterou jsem se neodvážila si přát. A teď? Přes pět let se ptám sama sebe kolik si za ten čas s tebou jednoho dne samotný ďábel naúčtuje. Každou vteřinu z těch let jsem prožívala naplno. Snad tisíckrát jsem chtěla nahlas říct, ať zůstaneš. A ty jsi pokaždé zůstal, aniž bych ta slova skutečně vyřkla. Do rána. Do druhého dne. Do dalších narozenin. Protkal jsi můj život svou přítomností, která mi dala naději a touhu chtít od života víc.

Beru tě za ruku. Uvědomuju si, jak mám tvé ruce ráda. Každý článek prstů, zápěstí, předloktí, paže. Prohodíme téměř mlčky pár slov o tom, jaký jsme měli den, zatímco si leháš za mnou. Chvíli jen tak spolu jsme. Mlčky. Vnímám tě, jak hřeješ. Mám pokušení tě svléknout, ale už nejsou tak teplé noci, abych to udělala.

Pokušení ale vyhrává. Dlaní zajíždím pod košili. Tvá kůže se rozprostírá pod konečky mých prstů jako rozpálená poušť. Jemná, horká. . . Toužím se nechat zasypat tím pískem. Být jím obklopena celá.

Bereš si do ruky moje prso. Cítím tvůj pevný stisk. Příjemný, silný. Zakloním hlavu. Tvoje intuice to bere jako výzvu. Tvé rty začnou obkreslovat něžné cestičky od ucha až na rameno. Uvolňuji se do melodičnosti pohybů tvého těla. Kopíruji tě v bocích a propnutím páteře jdu naproti tvým pohybům. Tvoje rty se rozpouští do mých. Tvá dlaň mezitím proplouvá přes obliny mých boků do přístavu mého klína. Následující doteky jsou jako prudký příboj narážející do mého těla. Každá vlna dopadá na můj břeh s ohromnou energičností, aby se roztříštila na perlící se rozkoš.

Ztrácím pojem o čase. Jen ležím opojená silou oněch vln zaplavujících mé tělo. Vůně touhy prosycená solí z pár kapiček potu perlících se ti na kůži. Stupňuješ intenzitu příboje své dlaně narážející na můj mokrý klín. Víš, že jak tě začne pohlcovat vláčnost mého těla, je čas mě vynést do oblak. Tam nahoru. Kde končí vrcholky majestátních hor. Je to jen okamžik, než rozepneš kalhoty. A další, než ucítím tvá stehna dotýkající se těch mých.

Dokonale vyplníš mou niternou touhu po tobě. Splýváš do mého těla. A já padám v čase někam hodně dlouho. Volný pád, ve kterém mě držíš. Voní jako nový sníh, do kterého se opírá ranní slunce. Jistíš mé tělo, zatímco pocit radosti ze mě vyletí jako dravec chytající proud vzduchu. Osvobozující pocit, kdy ti patřím. Závazek, který nesvazuje ruce, ale dává křídla. Jsem tvoje. Ten pocit voní jako stará kniha vázaná v kůži. Uložená v dřevěné knihovně u krbu, ve kterém hoří oheň a praskají smolná polena. Voní jako starý příběh, který chceme žít ještě dnes.