Vůně jako vzpomínky

Taky to tak máte, že když si vybavíte vzpomínku, automaticky Vám naběhne i vůně? Já mám takhle hodně vzpomínek.

Jak vonělo moje dětství třeba. Vybavím si spoustu vůní. Vůně dřeva, mechu v lese, vůně zimního potoka z větší části potáhlého ledovou krustou, přes vůni jablek, mámin borůvkový koláč s drobenkou, vůni koňské srsti. Až třeba po vanilkový cukr. Vůně pečení mojí tetinky. Její věnečky byly jako by Vám bylo dopřáno na okamžik ochutnat kousek nebe.

Vybavuji si vůni kolínské vody, co používal táta. Nebo vody po holení, kterou používal můj bráška

Do dneška si pamatuji jak voněl můj první kluk, když mi dal první pusu.

Pamatuji si vůni kytek, které mi dovezl na motorce Jakub. Natrhal je na zahrádce u sousedky. Hádám, že ta stará paní z toho neměla radost.

Nebo jak voněl ten, který si ukradl moje srdce, to ráno po naší první společné noci, kdy jsme se nedokázali od sebe odtrhnout. Kdy jsem mu spala na rameni a cítila se tak, že tam patřím. Tenkrát jsem tomu věřila.

Pamatuji si štiplavost toaletní vody Honzy, který mi v životě hodně pomohl. Bez postranních úmyslů. Jen tak. Protože mohl. Protože chtěl. Protože byl uvnitř lepším, než chtěl, aby si lidi mysleli.

Vůně ve své jedinečnosti. Nenahraditelný vjem. Spojený často jen s jednou osobou. A pak se to stane. Jdete po ulici a kolem Vás někdo projde. Ta vůně se Vám vrátí. A sebou přinese vzpomínky. Jako by jste zase byli malé dítě a s buchtou v ruce se dívali, jak se táta holí.