Zrození vodníka
Vysoko v horách jí společnost dělalo už jen pár houževnatých tvorů jako kamzíci, svišti či orlové stoupající z údolí ke štítům v teplých dnech. Pstruzi v jezerech či bystřinách. A sem tam medvěd hledající klid. Byla tu jinak sama. Až příliš sama. Osamělost provázela podstatu její existence podobnou mlze snoubící se s mraky. Byla viditelná, ale neuchopitelná. Byla krásná, ale působila svou přítomností tak, že se v ní každý ztratil. Proto se ukryla sem. Do hor, kam nikdo sám dobrovolně nešel. Mnoho bytostí se tu ukrývalo před lidmi. Ale společnost Hejkala či Noční můry jí nebyla tou nejpříjemnější.
Jeden letní večer ležela na břehu svého jezera. Sledovala padající slzy svatého Vavřince. Mlčky. Nehybně. V odrazu hladiny vypadaly jako by padaly do vln čeřících nitro vody. Vnímala tiché zvuky přicházející zpoza kamenného moře. Lehké škobrtnutí, došlap těžké nohy, další krok, hluboký nádech. Zaposlouchala se do těchto zvuků. Slyšela je naposledy tak dávno. Zavřela oči. Dala prostor dalším smyslům. Otevřela dlaně, aby usměrnila vítr. Nechala si přinést vůni onoho narušitele. Mužná vůně, která se jí vrátila, zarezonovala až v jejím podbřišku. Poslouchala jeho dech. Byl od ní pár kroků. Ale neodvažoval se k ní přijít blíž.
Vnímala, jak se mění vůně jeho kůže. Do té maskulinní vůně se přimíchal podtón nadrženosti a touhy. Váhala. Mohla ho mít kouzlem, stačilo jen otevřít oči a podívat se na něj. Nechtěla ho ale vlákat do svých osidel. Chtěla, aby první krok udělal sám. Chtěla si být jistá, že je dost odvážný na to, aby ten krok udělal. Pak totiž byl i tím pravým, aby mohl zůstat.
Noční nebe uronilo několik dalších svých slz. Až se dočkala. Odhodlal se a ona si ho přitáhla svým kouzlem blíž. Pustila ho k sobě. Oddala se mu. Její prsa se dmula s každým nádechem. A každý nádech přicházel rychleji, než ten předešlý. Ona pohltila ho chtíčem po ní, on zase naplnil její touhu. Vnořila se do hlubin rozkoše, kterou on nepřestával rozlévat v celé její bytosti. Když na nebi svítila poslední jitřní kráska, nadešel čas dojít k vrcholu. Nenechal se dlouho pobízet. V jejím lůně se rozlilo jeho sémě a naplnilo její tělo teplem, které nepoznala dlouhé roky. Byl to snad opravdu on? Chtěla doufat.
Jeho nahou duši vzala do svých dlaní a vábivě ho vedla do průzračných vod. Ponořili se do chladivého světa ticha. Byl klidný. Díval se na ní. Věřil jí tolik? Políbila jeho rty. Něžný dotek jejich rtů byl jak dotek jejich duší. Konečně se nadechl. Dokázal to. Znovu ho políbila. Naléhavěji. Hladověji. Vpíjela se jeho těla stejně jako první sluneční paprsky procházely vodou k jejich tvářím. Konečně si ho mohla prohlédnout.
Byl urostlý, ramenatý, měl modré oči a světlé vlasy. Hrudník porostlý chloupky a celé jeho tělo působilo mužně a silně. Pomaličku uvolňovala sevření jeho mysli. S jeho probouzejícím vědomím se měnily i jeho polibky. Na okamžik přestal, aby se na ni podíval, pak jeho paže obtočily její tělo. Byl to takový kontrast. . . studená voda a hřejivé obejmutí. Přitiskl ji na sebe. Její bradavky čechraly jeho porost na hrudi. Její stehna obemkla jeho pas. Rty se dotýkaly v tichu vody až dokud se ona nenarazila na jeho tvrdé mužství. Jeho vzdech nerezonoval jen v její hlavě, ale byl slyšet, ač tlumený vodou, i v jejích uších. Narážela se jako vlny na břeh. Se sílícím sevřením jejích stehen ty vlny připomínaly odraz bouře nad štíty oněch hor.
Nebyla minulost. Nebyl čas. Nebyl svět nad vodou. Byla jen jejich vodní kapsle prosycená chtíčem jejich duší.