Vinnetou

"Apačský náčelník Vinnetou je společně se svým přítelem a pokrevním bratrem, Old Shatterhandem, nejznámější literární postava, kterou vytvořil německý spisovatel Karel May. "

Víc asi není třeba představovat.  Každý ho zná. Čestný muž, který zanechal stopy v duších těch, kteří ho se zatajeným dechem sledovali. 

Pamatuju si na jeden deštivý, trochu větrný večer na zahradě, která patří ke stolárně mého strýčka. Natáhli jsme na stěnu bílé prostěradlo a na daťáku pustili Poklad na stříbrném jezeře. Seděli jsme pod plechovou střechou stohu fošen, které jsme pár dní na to vyklízeli, abychom tam vylili beton míchaný růčo v kolečkách, položili dlažbu a postavili tam udírnu. Otevřela se láhev dobrého rumu a mlčky jsme koukali na film. Jak tak foukal vítr, lehce vlnil prostěradlem a člověk měl pocit, že z plátna na nás doslova cákala atmosféra Plitvických jezer.

S postupujícím časem se ze stolárny a přilehlé zahrady spíš stalo místo  grilovaček, smíchu, radosti ze setkávání, které nám byly vzácné . . . místem, kde jsme si byli blíž. Kde jsme uměli zastavit na chvíli čas a být tady a teď. Bez telefonů, internetu. Mluvit spolu a tvořit si vzpomínky, které . . . zůstanou.

Strejdo byl jsi pro mě druhým tátou. A je pro mě těžké tě nechat odejít, protože jsi se rozhodl moc brzo. 

Jako malá jsem na vaší chalupě, co bývala kousek od našeho domu, trávila hodně času. Všechny děti z naší větve rodu jsme byli jako sourozenci a v tobě a tetě jsme měli druhé rodiče. Věčně jsme se poflakovali buď u nás, nebo u vás . . . Do dneška si pamatuju chuť  segedínu, co teta vařila. A německej magneťák na okně v kuchyni, ze kterého hrály písničky. Tebe, jak vytahuješ z půdy starý lyže po dědovi a pak s tátou, jen  v beranicích, na nich svištíte z toho našeho kopce s větrem o závod a bez hůlek. Takový jsi byl vždycky. Nic nebylo nepřekonatelná překážka. 

Když jsem byla větší, tak jsem k tobě chodívala trucovat, jako správná puberťačka . . .  a ty jsi ten truc přeměnil v něco užitečného. Naučil jsi mě pracovat se dřevem a umět ho vidět, stejně jako táta mě naučil ho slyšet. Do dneška si pamatuju, když jsem u tebe na pásové brusce nechala kousíček masa z pravého prsteníčku při dělaní lišt. Přinesl jsi dětskou náplast s hrošíkem, prst jsi mi zalepil a aby to drželo, přelepil jsi to pro jistotu ještě izolačkou. Byla červená.

Když jsem zase o kousek povyrostla, tak jsi mi vysvětloval jak se tancuje polka, která mi nešla. Do dneška ji neumím, ale tebou a tvým výkladem jak na to . . . to nebude. 

Jako "už dospělá" jsem k tobě chodila, abych s tátou a tebou probrala co mě trápí, čeho se bojím a nebo co se mi povedlo. Většinou jsem Vás našla spolu, jak sedíte mezi všemi těmi spícími mašinami, které daly život tolika krásným kusům nábytku. Vždycky jste mě vyslechli, probrali to se mnou a zakončili to nějakou tou vtipnou hláškou. Často s hodně černým humorem. Člověk prostě přišel s brekem, nebo mu do breku bylo a i kdyby nechtěl . . . odcházel aspoň klidnější a často s širším pohledem na věc. To jste mě s tátou naučili. Širší úhel pohledu. 

Někdy jsem spolu šli na houby, kde jste se mi pravidelně někde ztratili, abychom se našli někde úplně jinde. Jindy jsme jeli na výlet, kdy jsme jen do auta hodili ledničku s pivem a řízkama a jeli kam se nám chtělo. Jsem vděčná za ty chvíle, za ty vzpomínky, že jsme jich stihli aspoň pár. Vlastně  . . . zas tak málo jich nebylo. Jen jich mohlo být víc. 

Byl jsi mi druhým tátou a já vždy říkala, že mám velké štěstí, že mám dva skvělé tatínky, kteří mi předali odkaz svého tatínka, mého dědečka. Že My . . . se nevzdáváme.  

A taky se mi líbil jeden tvůj zvyk. Nechával jsi otevřené dveře. A tak každý, kdo šel kolem, hned věděl, že jsi na stolárně a mohl se za tebou zastavit. Ty otevřené dveře už tam nikdy bohužel nebudou.