Víly pohanských hvozdů - Královna lesních včel

Bylo časné předjaří. Stará Birgit se roznemohla od horkosti. Staří bohové ji dopřáli dlouhého života, ale věděla, že jarního slunce se už nedočká.

Byla to velmi moudrá, stará žena, která žila podle dávných tradic, jak ji učila její matka a babička. Stejně tak učila ona svou dceru. Jenže dcera už opouštěla staré tradice. Z hor se odstěhovala do vesnice, přijala křest nového boha a za manžela si vzala jednoho z nich. Narodilo se jí pět synů. Žádná dcera. Žádná dívka, kterou by Birgit mohla naučit vše, co znala. Ale jak čas běžel, našel si k ní cestu nejmladší z chlapců. Malý Hans. Blonďatý chlapec s nepoddajnou kšticí a modrýma očima. Chodil k babičce. Zprvu s mámou a bratry, později už sám.

Chodíval za babičkou rád. Mnoho ho naučila o lese, bylinách i koloběhu ročních období v přírodě. Čím víc rostl, tím víc jí pomáhal. Birgit z něj měla radost.

Když k ní přišel tentokrát, tak věděla, že už příště nebude. Posadil se vedle její postele a ona mu kladla na srdce co vše musí udělat. Hans si vše opakoval, aby na nic nezapomněl. Nebylo toho tolik. Ale bylo potřeba vše udělat správně a tak, jak po něm jeho babička chtěla. Příroda měla svůj řád a ten bylo třeba respektovat s úctou.

"A to nejdůležitější, co musíš, je zajít do starého hvozdu, kde jsme sbírali včelám med. Pamatuješ kudy?" kladla mu naléhavě na srdce. Hans kývl hlavou, že ví. A stará Birgit pokračovala:

"Musíš jít a povědět včelám, že už k nim nebudu víckrát chodit, že můj čas nadešel. Stačí si jen sednout pod ten starý strom, v jehož dutině visí jejich roj. Jen tiše zašeptej, oč tě žádám. Zbytečně je neruš. Včely jsou na mě zvyklé. Ať na mě nečekají. Slib mi to."

Hans se nad tímto přáním podivil, ale své babičce to slíbil. Chvíli si ještě povídali, než stará Birgit zavřela oči, potom i ústa a její duše odešla z posledním vydechnutím z jejího těla. Druhého dne vysvitlo první jarní slunce.

Pochovali ji pod starou lípou, která jí rostla za chaloupkou. Matka s otcem a bratry odešli. Hans zůstal, aby splnil to, co slíbil.  Odkopl mladý stromek mišpule, aby ji přesadil jinam, kde měla víc slunce, Odkryl chvojí z bylinek, co měla zazimované v zahrádce. Vyčistil studánku. A když měl vyčištěnou i strouhu, co odváděla kolem domu dešťovou vodu, aby nešla do chalupy, tak si sedl na zápraží a přemýšlel, jestli už nadešel čas jít do hvozdu ke včelám. Půjde ráno. Ať už to má vše hotové.

Opláchl se ve studánce vodou, svlékl si svršky a uložil se v chaloupce ke spánku. Usnul brzy. V chaloupce plné voňavých bylin se mu usínalo snadno. Nad ránem se mu zdál sen, jak ho obestoupilo několik krásných dívek, mluvily na něj, smály se a někam ho vedly. A za sebou slyšel hlas babičky, aby se nenechal zlákat. Že ho svedou ze správné cesty. Že musí jít dál a dojít až ke starému stromu, kde spí její lesní včely.

Probudil se zpocený a nejistý tím, jestli to byl jen sen. Když se rozkoukal, ulevilo se mu, že byl. Snad.  Posnídal, oblékl se a vyrazil do hvozdu. Cesta tam se kroutila pod spadanými starými stromy, rozbahněnou pěšinou po zimě i rozvodněnou říčkou. Chvíli ho obestoupila mlha. Hans už se bál, že ztratil směr, ale nakonec poznal popraskanou skálu, za kterou se pěšina stáčela kolem rašeliniště. Opatrně prošel, aby ho jezírko nepohltilo a pak pomalu kolem úbočí  kopce procházel špatně prostupným terénem dál.

Když konečně došel ke starému stromu, posadil se pod něj a tiše, velice jemně ťukl dvakrát do kmene stromu. Nadechl se a tichým, klidným hlasem odvyprávěl cože se to se starou Birgit stalo.

Ve kmeni se to prvně rozhučelo, ale pak jako by včely utichly. Mlčky poslouchaly tichý Hansův hlas. Ani si neuvědomil, že se rozvyprávěl. Rozpomínal se na Birgit po svém, jako na tu laskavou, hodnou babičku. A včely ho poslouchaly dál. Vyprávěl dlouho. Ani si neuvědomil, že  se blíží soumrak. Až už bylo opravdu pozdě, z dutiny stromu se vyšplhala včelí královna. Krásná, hnědo-zlatá včelka.

"Tvá ztráta je i naše ztráta. Birgit nás lesní včely sdružila do jednoho roje. Byly jsme včely samotářky. To ona nás naučila být pospolu a lépe se tak bránit před nepřízní osudu. A my jí za to dávaly plástve našeho medu. Byla naší přítelkyní."

Hans byl po dlouhé cestě unavený, takže v tom tichu lesa při naslouchání bzučivému šepotu včelky usnul. Noční chlad se mu táhl pod svršky až na kůži, když se probudil. Ale nebylo to jen zimou. Kolem něj byl hlouček krásných žínek. V průsvitném hávu kolem něj tančily. Hans věděl, že je zle, že jsou to divoženky z temného nitra starého hvozdu. Babička mu o nich vyprávěla, aby se jim vyhnul obloukem a kdyby už pozdě bylo, aby se vyvaroval tomu s nimi do kola se dát. Přivřel oči. A i když mu zuby drkotaly zimou, dělal, že spí a není k probuzení. 

Dívky tančily okolo něj, občas se ta či ona dotkla jeho těla. Nic. Dělal, že usnul tím nejhlubším spánkem. Svádělo ho to oči otevřít a dívky si prohlédnout, ale věděl, že jak by to udělal, ztratil by vůli vzdorovat jejich vábení a nejspíš by se utopil ve vřesovišti. 

"Chlapec je to krásný. Statný. Ramenatý. Oskeruško běž a posaď se mu na klín. Uvidíme, jestli ani tentokrát se neprobudí." zavelela nejstarší z nich. Krásná divoženka s bílými vlasy. 

V tu chvíli se k němu rozeběhla křehká divoženka s vlasy připomínající paprsky jarního slunce. Nazlátlé, jemné a třpytivé. Hans zavřel oči úplně. Jen ucítil, jak dívčino drobné tělo dosedlo na jeho klín. Její pevná stehna ho sevřela. Věděl, že je lapen. A cítil, že jeho vlastní tělo ho začíná zrazovat. Na své tváři vnímal pálivé cestičky zůstávající po jejích prstech. Vnímal vůni jejích vlasů. Jak ho překvapilo, že voněly po medu a jehličí. Myslel na babičku Birgit. Že se nesmí nechat zlákat z cesty. ale  . . . nešlo to.

Dívka se otírala tváří o jeho tvář. Její studené rty se dotýkaly kůže na jeho šíji. Její ruce kasaly košili z jeho kalhot. Vytřeštil oči. To její obnažená prsa se dotkla jeho obnaženého hrudníku. 

"Už nespí." pronesla nejstarší z divoženek. Ty ho poté obestoupily, aby si ho prohlédly. 

"Líbí se mi." pronesla jedna. "I mě." souhlasila druhá. 

Celou tu dobu mu na klíně seděla nahá Oskeruše. Její pohupující se tvrdé bradavky měl doslova před očima. Hypnotizovaly jeho oči. Nebyl schopen se od nich odpoutat. Ruky dívek se mezitím sápaly po jeho těle. Svlékaly ho, až zůstal nahý. V tu chvíli už nevnímal vtíravý chlad prostupující do jeho těla. Tlačil svůj penis mezi stehna divoženky. Třel se o její klín. Vnímal vlhkost stékající po kořeni jeho penisu. Chtěl víc, ale ona se nepoddajně vlnila proti jeho touze. Byla nedostižná. Jako by před ním utíkala. Chytil její ňadra. Sevřel její útlý pas. Snažil se ji udržet v sevření. Ona se ale vždy vysmekla. A on se snažil dál a dál. Hnal se za svým chtíčem, kterému propadal. Dívka vábila svým lůnem jeho kompas. Vedl ho stále víc a víc do ní. Občas se mu podařilo aspoň špičkou porozhrnout tu brázdu, ale své sémě do ní ne a ne zasadit. Toužil ji otočit pod sebe, ale byla jako dravá ryba v proudu řeky. Nepoddajná a neuchopitelná. 

Svítání se prodralo nad tmavý příkrov těžké tmy. Dívce se slunce zhouplo do vln bujných kadeří. Zvedla k východu svou tvář a s úlekem vykřikla: "Už je pozdě. Musíme sestřičky jít." a seskočila z jeho klína. Divoženky zasyčely jako vzteklí hadi a rozutekly se do hlubokého hvozdu. 

Hans zůstal ležet. Vysílený. Už nevládl tělu a duši mu pohltila horkost. Ležel lapený v chtíči. Jeho víčka klesala a dech byl mělký a tichý. Pak ucítil hebké dotek teplé dlaně na své tváři. Z dálky k němu promlouval ženský hlas. Tichý, měkký jako samet. Nevěděl co přesně mu říká, jen vnímal teplo, které jej obklopilo.  

Když pak odpoledne procitl, cítil se dobře. Rozhlížel se, ale nikde nikdo nebyl. Oblékl se. Přemítal nad tím, co se mu to mělo stát a netušil, jestli to nebyl jen zlý sen. Nechtěl riskovat, že by to ale sen nebyl. A tak se rychlým krokem vydal ven z hvozdu. K chaloupce staré Birgit došel za slunce západu. Rozdělal oheň, ve studánce nabral vodu, kterou ohřál. Umyl se. Pojedl. Vypil čaj, který si udělal a uložil se ke spánku. I tu noc měl prazvláštní sen. Zase v něm byly ony divoženky, ale jejich hlouček se rozestoupil před krásnou ženou oděnou do závojů v barvách jantarů. Její vlasy byly jako tekutý med a oči byly téměř černé. Divoženky se jí klaněly a se strachem či bázní ustupovaly jejím krokům. Ona šla k němu. Byla blíž a blíž. Dlouhým, ladným krokem. Díval se na ni. Její útlý pas, dlouhé nohy i ušlechtilá tvář byly jako zjevení. A pak jako by vše zmizelo v mlze. Rozednívalo se. Sen zmizel.

Hans se rozhodl, že na chaloupce ještě nějaký čas zůstane. A tak se dal do oprav střechy po zimě, naštípal nějaké to dřevo a dělal vše, co bylo třeba. Dny plynuly v potu tváře a po nocích se snažil dostat do snu za onou krásnou ženou. Vždy to bylo stejné. Přibližovali se k sobě, ale nikdy se nedostali dost blízko, aby se dotkli. A ač byli blíž a blíž každou noc. Nestačilo to. 

Jednoho rána se Hans rozpomenul na lesní včelky. Vydal se tedy za nimi. Když došel, posadil se ke starému stromu a vyprávěl včelkám, co na chaloupce udělal, co rozkvetlo za kvítí a o srnčeti, které přivedla srna k zápraží. Ani si nevšiml, že mu na rameni sedí včelí královna. Když se zvedl, že půjde domů, vnímal jen jak strom tiše zabzučel a pak zase utichl. To včely loučily se se svou královnou. 

Do chaloupky došel už za tmy. Opláchl se, pojedl a uložil se ke spánku. Těšil se do snu. Zavřel oči a jen se ponořil do zvuku, který obklopil jeho usínající mysl. Připomnělo mu to šepotání včelích křídel uvnitř starého stromu. 

"Neusínej. Dnes už nemusíš spěchat do snu. Jsem tu."

Hans pomalu otevřel oči. Vedle něj klečela ona krásná žena z jeho snu. Nahá. Byla starší než on. A přesto nikdy neviděl krásnější ženu, než byla právě ona. Natáhl k ní ruku, aby se jí dotkl. Ona svou rukou mu šla naproti. Propletli prsty. Přitáhl ji k sobě do lůžka. Konečně se jí mohl dotýkat. Zase ten pocit tepla. Pohlcoval ho. Její tělo bylo jako plástev medu. Voňavé a sladké. Měkké. Poddajné. Toužil se do ní zakousnout, ochutnat její sladkost. 

Když to udělal, z jejího hrdla vyšlo zavrnění blahem. Vzrušovalo ho to. Ten zvuk jako by rezonoval jeho tělem až do nitra jeho mužnosti. Zabořil tedy svou tvář mezi její stehna a krmil se jejím sladkým nektarem. Jeho tělo pohlcovalo teplo. Planul touhou. Ne po svém ukojení. Toužil ukojit ji. Každý jeho projev pozornosti přijímala s vrněním, které ještě víc stupňovalo jeho chtíč. Rozhodl se. Věděl, že chce zůstat. Tady a teď.  V ní.