Víly pohanských hvozdů - Les světlušek

Seděl na koni, k sedlu přidělaný meč. Kříž na jeho plášti byl odpovědí kým že byl a odkud se vrací. Jeho cesta byla dlouhá. Přesto se už blížil k domovu. Proti proudu řeky k horám, za nimiž se rozprostírala jeho rodná zem. Ještě chvíli. Den, možná dva, než bude doma. Jeho druhové jeden po druhém mizeli po cestách stáčejících se k jejich domovům, až na cestě zůstal sám.

Těšil se domů. Na svou tvrz nad řekou obklopenou lesy. Těšil se na vodu ze studny, která byla chladná a průzračná. Nabrat ji do dlaní a napít se. Kolikrát si ten pocit vybavoval v té zemi uprostřed vyprahlé pouště. Cítil, že ho dohání únava. Ubývalo mu sil. Už mu chyběl ale jen kousek. Jen pár . . .

Probral se pod obloukovou klenbou na lůžku. Rozhlížel se.

"Du bist endlich aufgewacht." začala na něj mluvit žena v hábitu řeholnice. Něco pak ještě říkala. Moc ji nerozuměl. A hodně ho bolela hlava. Znovu usnul. Když se probudil, pořád ležel na tom lůžku pod klenutým stropem.

"Vítejte mezi živými." pronesl k němu klidný hlas jeho jazykem. Slyšel v něm snad dokonce úsměv. Neviděl ji. Jen vnímal její blízkost.

"Váš kůň. Byl na stezce před naší branou. Tam jsme Vás našli. Jste ve špitálu na Hellerwaldu."

Její poslední slova vnímal už z dálky. Padal do tmy. Točil se s ním svět. Pak to ale všechno zpomalilo. Ten příjemný hlas ho vzal za ruku. Zastavil se v pádu. Nešlo mu otevřít oči.

"Co můj kůň a . . ." tiše, ale naléhavě se ptal hlasu vedle něj.

"Nemusíte se o nic z toho bát. O koně je postaráno a Vaše věci jsou u matky představené v úschově."

Přestal vzdorovat. Prostě jen usnul a spal. Den. Možná dva. Možná i víc. Probudil se do rána, kdy sluneční paprsky pronikaly okenními tabulkami do velké místnosti, ve které leželo několik dalších mužů na lůžkách stejných, na kterém ležel i on. Bilé stěny. U dveří velký kříž ze dřeva. U něj stolek, za kterým seděla řeholnice. Díval se na trojúhelníkové klenby táhnoucí se od oken ke středu stropu. Přemýšlel. Snažil se vzpomenout. Možná jen únava z cesty? Snažil se pomalu si sednout. Ale motala se mu hlava. Přišla k němu řeholnice. Mluvila na něj německy. Téměř ji nerozuměl, takže to po chvíli vzdala a odešla z místnosti, aby se za chvíli vrátila s jinou řeholnicí. Ten hlas poznal. Byl to ten klidný hlas, co ho držel za ruku.

Ptala se ho jak se cítí. Starostlivě. Pak jen řekla, že musí odpočívat a dobře jíst. Že má kurděje, ale že měl štěstí, že ho nemoc ještě nestihla plně zachvátit a že bude určitě brzy v pořádku. Položila mu dlaň na čelo. Ten dotyk byl vřelý, něžný. Dotýkal se ho hlouběji, než by čekal. Pak se na něj usmála. Její modré oči byly vlídné, laskavé. Ve tváři se jí odrážel klid.

"Odpočívejte ještě. Za chvíli bude oběd. Přinesu Vám ho."

Sledoval ji jako zjevení anděla. Možná to bylo tím světlem. Nebo jím opravdu byla? Projel mnoho zemí a míst. Bojoval proti nevěřícím u hrobu božího syna, ale anděla potkal až tady. Skoro doma. Protože jestli ho paměť neklamala, tak Hellerwald byl jen pár hodin jízdy na koni od jeho tvrze . . . Za řekou.

Myšlenkami se toulal už na své tvrzi. Přemýšlel jestli je všeho dostatek na blížící se zimu. Dost zásob. Dost vyschlého dřeva. Jestli je dostatek píce pro dobytek. Vyrušily ho kroky. Nesla mu oběd. Polévku, kousek masa s chlebem a zavařené mišpule.

"Zvládnete se najíst, nebo budete chtít pomoc?" zeptala se ho s úsměvem.

"Staráte se o mě už tak víc, než je třeba, zvládnu to." dovolil si najít špetku ve zbytku hrdosti. Už tak se cítil na obtíž. Potřeboval se jen vyspat. A byl hodně zesláblý a najíst se pro něj byl nelehký úkol.

"Snězte prosím vše. I ty mišpule. Potřebujete teď dobře jíst. Hodně ovoce." kladla mu na srdce opět s úsměvem na rtech. Nevěděl, jestli proto, že ji nechtěl zklamat, nebo proto, že se bál druhé sestry, která v němčině hubovala jiného muže, že nejí, ale snědl vše, co mu přinesla.

Den za dnem se mu vracely síly a s nimi v něm klíčilo cosi, čeho se bál. Těšil se na okamžiky s ní. Až přijde. Vyhlížel ji. Otáčel se vždy, když někdo vešel. Poznal ji už podle kroků. Ty její byly tiché, ale rázné. Pevné.

Některé dny s ním vyšla do vnitřní zahrady. Stěny byly porostlé břečťanem. Záhony plné bylinek. Uprostřed studna. Bylo tam pár laviček, na kterých sedávali. Většinou vyprávěla ona. O bylinách, které tam rostly. O tom, jak se z té či oné používá která část. Jak se připravují hojivé masti nebo odvary na rozličné neduhy. Někdy se zapomněla. Tehdy její vyprávění poslouchal nejraději. A to když se rozpomínala na lesní louky, kde chodívala s otcem. Ten ji o bylinách naučil vše, co znal. Její oči měly v těch chvílích jiskru, jako by zase trhala třezalku nebo lipový květ u rodné chalupy.

Večer před jeho odjezdem domů seděl ve špitální zahradě. Dny už se krátily. Ptáci švitořili čím dál méně. Odkvétaly jedny z posledních bylin. Nadešel čas jít. Věděl to už několik dní. Věděl i to, že musí jít, že ho potřebuje jeho panství. Přesto se mu domů odjet nechtělo. Sebral odvahu a zeptal se. Jestli by dokázala opustit řeholní život a odejít s ním jako jeho žena. Chvíli mlčky seděla, pak vzala do dlaní jeho ruku a pohled v jejích očích řekl vše. Zůstane. Ne proto, že by s ním nechtěla odejít. Ale proto, že slíbila, že na tomto místě bude sloužit a pomáhat potřebným. Nemusela. Chtěla. Cítila se být povolána, aby touto cestou šla.

Druhého dne se s ním sestry rozloučily. Oblíbily si ho všechny. Sotva se zmátořil, snažil se být ku prospěchu. Občas něco opravil. Občas s něčím poradil. Nechtěl být na obtíž. A tak si ho sestry předcházely. Nejedna doufala, že by zrovna s ním mohla opustit brány špitálu a vystoupit z řeholního života, který si často samy ani nevybraly. Byly jen další hladový krk a tak je nechat v klášteře bylo to nejsnadnější řešení.

On ale odjel sám. Posledních pár mil cesty uteklo rychle. Zadumaný do svých myšlenek si uvědomil, že už je doma až když byl pod tvrzí. Po příjezdu se dal hned do práce. Byl spokojený s tím, jak jsou připravení na zimu. Co se urodilo, se uskladnilo. Přebytky se prodaly a co chybělo se koupilo. Stáj byla plná dobře živených koní k tahu i k jízdě. V chlívě si spokojeně přežvykoval dobytek. Dokonce i zvěř v lese byla zdravá a početná. Přesto pořád neměl klidného stání. Nejednou se přistihl, jak z hradeb kouká po proudu řeky směrem, kde tušil Hellerwald.

Jednou za ním právě tam přišel jeho stájník. Slovo dalo slovo a přišla řeč právě na hellerwaldský špitál.

"Sestra Klára. Znám ji dobře. Žila támhle v kopcích. Její táta byl dřevorubec. A taky uměl něco té řezbařiny. Mámu neměli. Ta umřela jednou v zimě. Než se stala řeholnicí, tak se jmenovala Markéta. Moc hodná holka. To jste měl štěstí můj pane. Nikdo by se o Vás líp nepostaral."

Za chvíli se o ní dozvěděl víc, jak za všechny ty dny na Hellerwaldu.

"A že Vás dovedli na Hellerwald, to jste vlastně měl taky štěstí. On totiž ten les je docela divnej. Říká se, že v něm žijí světlušky. Ale né ty, co znáte můj pane. Ale takový malý víly, co tam ty naše světlušky vyčarujou a pak od tama lítají dál, až sem třeba, jako tam ta, vidíte ji? To se nevidí, touhle dobou aby ještě lítaly. A ty víly, že prej každýho, kdo se jim připlete do cesty, tak svedou hluboko do lesa a utopěj ho v močále. Jojo, velký štěstí jste měl pane."

Ta pověst ho zaujala. Sice tvrdili, že ho našli a přivedli vesničani, ale nikdo nebyl schopen říct kteří nebo odkud. Co si ale matně pamatoval, byly dívčí hlasy, které si jakoby šeptaly. Měl ten zvuk pořád v uších.

Přešel podzim, pak první sníh. Krajinou se šířily zprávy, že za řekou, v Německu někdo zapálil kostel a že z něj zůstaly jen zdi.

On si vzpomněl na sestru Kláru. Říkal si, že to byl přece ale kostel. A že ona je přece ve špitále. A že to určitě není jejich kostel, co shořel.

Šedivé dny se táhly jeden za druhým, až se postupně zase začal prodlužovat den. Pomalu odtával sníh a s ním přicházeli i první lidé, co se vydávali na cestu na sever přes jeho panství. Nikdo z nich ale nevěděl nic o shořelém kostele. A ani nešel kolem Hellerwaldu.

Přišlo jaro a začal zase koloběh na polích a pastvinách. Jednoho rána vyjel se svým stájníkem obhlédnout pastviny a zkontrolovat dobytek. Když se blížil na louky u chalupy, kde snad ještě žil otec sestry Kláry, nedalo mu to a stočil koně k jejich chalupě s tím, že tam napojí koně. Stájník se neptal. Jen ho doprovázel.

Když u chalupy seskočil z koně, ve dveřích chalupy se objevil starý muž. Sice už byl jen stínem toho, jak vypadal kdysi, ale pořád budil respekt.

"Co pro tebe můžu udělat pane?" řekl pomalým, rozvážným hlasem.

"Rád bych napojil koně." odpověděl mu.

"Studánka je támhle." a ukázal dlouhou holí směrem za ně do míst, kde rostlo husté kapradí. Poděkoval mu a vedl koně k vodě. Sotva vykročil, uslyšel to. Ten rázný, ale tichý krok. Otočil se. Vrzly dveře od chalupy a vedle starého muže stála sestra Klára. Neměla na sobě ale řeholní šat. Jen obyčejnou halenu a suknici převázanou zástěrou. Vlasy sčesané pod šátek. Ale ty její oči poznal hned. Překvapený zůstal stát.

"Jak se Vám daří pane?" zeptala se s úsměvem, který tak dobře znal. Až teď si všiml, že na krku a šíji má škaredou jizvu. Koně nechal stát a šel k ní. Chtěl ji obejmout, vzít do náruče. Nevěřil totiž, že je skutečná. Jeho srdce se rozbušilo.

"Jak jste se . . . co se stalo?"

"Špitál zapálili. Nějací opilí žoldáci, co se potulovali krajinou. Matka představená je nepustila dovnitř. A tak v noci zasypali špitál zapálenými šípy. Zůstaly jen zdi špitálu. Mnoho nemocných se nám povedlo dostat z ohně, ale několik se udusilo kouřem. Byla to hrozná noc."

"A jste . . . v pořádku?" řekl se směsicí zloby a bezmoci v hlase.

"Jen několik šrámů. Špitál chtějí znovu opravit, ale pro mě to bylo znamení."

"Znamení čeho?"

Neodpověděla mu. Jen se mlčky usmála. Smutně. "Nechtěl jste napojit koně?"

Jezdil pak za ní kdykoliv měl chvíli čas. Jaro se přehouplo do léta. Dny byly dlouhé, noci teplé a voněly po pryskyřici stromů, kvetoucích bylinách a pokosené trávě.

"Vidíš je? Světlušky." ukázal na hejno světýlek v trávě.

"Lítaly kolem tebe, když jsem otevřela bránu. Všichni sice říkali, že tě dovedli vesničané, ale já žádné neviděla. Jen světlušky."

Zadíval se na ni. "Světlušky, co mě dovedly za světlem."

Tu noc s ní poprvé zůstal až do rána. Dlouhé polibky byly plné dychtivosti. Každý další si bral s ještě větší touhou, než ten předešlý. Nevěděl co vše mu dovolí. Ale cítil, že začíná hořet. Už nedusil ten plamen. Naopak. Rozdmýchával ho. Každou jiskru proměnil na dotek, co se vpálil do její kůže.

Rozvázala si živůtek a kousek po kousku se svlékala. Stejně tak i on. Nebránila mu. Její pootevřené rty ho sváděly na scestí. Už nedokázal přestat. Líbal ji. Na zápěstí, po předloktí do loketního důlku. Díval se přitom do její tváře. Sledovala ho. V očích chtíč pro ni dosud neznámý.

Její prsty se zaryly do jeho hrudníku. Prvně si myslel, že ho chce zastavit. Ona se ale přitáhla k němu tak, aby si vzala jeho rty. Hladově. Pak nohama obtočila jeho tělo a sedla si na něj. Cítila moc dobře jeho penis, po kterém se jen otřela. Ta horkost jejího chtíče ho přiváděla k šílenství. Ňadry se tlačila proti jeho hrudníku. Nadzvedávala se v bocích, ale vždy jen tak, aby se o něj otřela. Až pak, kdy už si ji sevřel v náruči, se snad slitovala, nebo převážila touha po splynutí . . . Ucítil, jak do ní proniká. Jak protíná její chtíč tím svým. Její tělo se napjalo jako tětiva pevného luku. On byl ale tím šípem, který vystřelila.

Kousek opodál v hejnu světlušek tančila malá víla. Měla radost. Konečně k sobě našli cestu ti, co měli osamělá srdce. Viděla je. Ta srdce. Přetékala povinností, ale chyběla jim láska. Ta láska, kterou právě našli.