Viktor - část 2.

Eleně začínala noční směna. Měla je nejraději. 23:07 dostala hlášení od letecké bezpečnostní hlídky, že u šachty výtahu v jižní části města, kde byly výškové budovy první vrstvy, se pohybuje mladý muž, který se očividně snaží dostat do šachty zásobovacího výtahu a že nejspíš s ním sjel dolů do přízemí města, kde se mísila střední vrstva a masa třetí třídy. Střední třída se směla pohybovat pouze po zemi do úrovně S2 - což odpovídalo cca deseti patrům nad zemí - a používat nadzemní a zemní dopravní prostředky. Tady se hlídce mladý muž ztratil u vchodu do metra. To hlídku zaujalo, protože metro byl zastaralý, věčně přecpaný dopravní prostředek pouze pro masu, který je odvážel na periferie do táborů, kde měli své stany a nuzné chatrče. Část metra se už nepoužívala. V těch prázdných tunelech měla masa provizorní špitály, knihovnu s ještě na papír tištěnými knížkami, sklady nebo tam měli kino, kde se pouštěly staré filmy. A taky tam byly malé kobky, které se daly pronajmout. Peníze z toho šly odporu. Ale byla to místa, kde se mohl kdokoliv schovat s kýmkoliv a dělat cokoliv. 

Elena tedy sedla do hydrojetu. Byla to mutace motorky a vírníku na vodíkový pohon. Měla oprávnění k letu používat všechny zóny od S-1 do S4, proto používala právě hydrojet, který se uměl pohybovat horizontálně i vertikálně. Eventuálně i v tunelech metra. Hlášení se souřadnicemi přenesla pomocí digitálního přenosu do počítače mezi řídítky. Hydrojet si sám našel nejrychlejší možnost přesunu, takže během pěti minut už byla u vstupu do metra, kde mladý muž z prominentní vrstvy zmizel z dohledu hlídky. 

Zastavila se u schodů a rozhlédla se. Našla několik soukromých bezpečnostních kamer. Kamera do metra samozřejmě mimo provoz. Dle hlášení v systému na ní bylo pět oprav za poslední měsíc. Zapnula na hodinkách dominátor. Byl to program, který uměl přepsat kódy softwaru zařízení v dosahu padesáti metrů tak, že si Elena mohla stáhnout jejich data k sobě a to jen pomocí dvou tlačítek na hodinkách. Pak stačilo na jakémkoliv zařízení  s obrazovkou spárovat čip z hodinek, otevřít dominátora a data si prohlédnout. Elena už měla i dokonce holografickou projekci v hodinkách, ale tu používala výjimečně. Poutalo to pozornost. Takže používala nenápadný slate. Displej tři palce velký, přidělaný na předloktí pod bundou. 

Než dominátor stáhl data ze všech kamer, tak si dala kávu u Henryho. Znala ho roky. Se svým mobilním stánkem obrážel několik stanovišť, takže oba věděli, která bije, když se pozdravili. Byl to staromilec hipsterské éry. Kdo by to byl kdy řekl, že flanelka a pletená čepice přežije do dnešní doby. 

Dominátor zahlásil úspěšné stažení nakonec z osmi kamer. To bylo dobrý. Elena si stoupla za roh krámku a dala si přehrát obsah od konce. Když našla shodu dle videa hlídky, povedlo se jí zjistit o koho jde. Vysoký, blond . . . a shoda s registrem osob byla na 98%. Viktor. Syn předsedy aliančního senátu. 

"Do háje." zkřivila nepatrně rty a prohnula obočí . Henry se vyklonil z okýnka se starostlivým výrazem. "V pohodě Henry. Jen  . . . víš jak." Věděl. A moc dobře. Zase to bude nějakej průser s prominentním synáčkem. 

"Chceš ještě jeden shot na cestu?" zeptal se jí. Ona jen zavrtěla hlavou. Kofein měla při posledních odběrech na hraně, takže musela jeho spotřebu omezit. Měl vliv na část mozku, kde byly připojené čipy ovládající bionické součástky jejího těla. Zpomalení stárnutí si neumělo poradit s rozdrceným ramenem, takže jí dali umělé pro jistotu s celou paží. A kofein způsoboval, že čipy měly vysoký příjem podnětů z mozku a občas byla důsledkem nepřesná jemná motorika. 

Sjela si čas, kdy zmizel z dohledu hlídky a následujících několik okamžiků. Na třech kamerách bylo vidět, že sice šel do metra, ale jedna kamera ukazovala, že zahnul na druhou stranu, než kudy se jde na schody dolů. Vešel do dveří, kde kdysi bylo snad nějaké pekařství nebo prodej cigaret. Dveře byly zevnitř polepené starými novinami a nebylo vidět víc. Nezbývalo, než se tam teda jít podívat. 

Na hydrojetu navolila vzdálený přístup, kdyby musela rychle opustit prostory metra. Sice měla status nedotknutelné, ale někteří z odporu takové statusy ochrany a kompetencí neřešili. A ani se jim nedivila. Kdy pro ně někdo z jejího nebo jakéhokoliv jiného institutu něco udělal?

 Otevřela dveře. Šero a nějaká překližka, co zakrývala díru ve zdi. Odkryla ji. Tma. Nasadila si starý dobrý noktovizor. Výbava z dob, kdy nebyla načipovaná a sloužila ještě u armády. Na hrubo vykopaná, krátká chodbička, která vedla do nějakých prostor sloužících pro technické zázemí metra. Slyšela jen svůj dech. Dveře. Těžké, utěsněné a zamčené. Na boku malá krabička. Čtečka čipových karet odněkud ze starého hotelu. Bylo na ní číslo 117. Zkusila dominátora, jestli se na to dokáže napojit. Ale nic. Komunikovala na hodně zastaralém principu, který dominátor sice rozeznal, ale neměl se kam připojit. Byl na krabičku příliš chytrý. 

Neměla moc možností, jak se dostat dovnitř. Ještě míň těch, jak to udělat nepozorovaně. Na slatu zkusila spustit lokaci a propojit to s nějakými stavebními plány. Podle zdigitalizovaných výkresů ty dveře tam byly dodatečně přidělané a za nimi měla být stěna. Podle prostorového 3D lokátoru, který fungoval na podobném principu jako sonar, ale uměl projít více vrstev různých materiálů a dát tak hrubé povědomí o změnách "za zdí", byla za dveřmi jakási vykopaná jeskyně.  Jediný vchod by měly být ty dveře. 

"Okey. Odtud nám nemá kam utéct. Tak si na tebe počkáme venku." a zdekovala se zpět ke schodům do metra. Měla chuť si dát ještě jednu kávu, ale odolala. Přivolala si rovnou eskortní hydrojet pro převoz zadržené osoby. Když přistával vedle jejího hydrojetu, pomalu se otevřely dveře olepené novinami. Vyšel prošedivělý muž s aktovkou a šel ven kolem Eleny. Musel ji poznat, protože jeho oči se vyděsily, když ji tam uviděl. Nezazmatkoval ale. Pokračoval dál doufajíc, že tam není kvůli němu. Pak vyšel Viktor. A sešel po schodech dolů do metra. Elena počkala až zajde muž s aktovkou a seběhla do metra za Viktorem. Dominátorem napíchla metro a zpozdila soupravu o maximum, co šlo, což bylo půl minuty. Víc nepotřebovala. Viktor akorát nastupoval do posledního vagónu. 

Naskočila akorát když se začaly zavírat dveře. Tou dobou už Viktor dostal zprávu od muže s aktovkou, že nejspíš o nich ví REX. Když ji dočetl a rozhlédl se kolem, všiml si jen dvou holek, co jely asi z práce na hydroponické farmě, muže o holi se psem a holky v mikině s nasazenou kapucí, co asi byla běhat ve starém parku u přehrady. . . Odepsal, že nevidí onu ženu dle popisu a dal odeslat. Zvedl oči a holka už bez kapuce stála před ním. 

"Viktore půjdete se mnou. Mám alianční oprávnění Vás zadržet a přemístit k výslechu za porušení práv k pohybu a styk s podzemním hnutím odporu" a prokázala se mu průkazem. Viktor zbledl. Tohle byl průser. Chtěl napsat zprávu otci, ale Elena mu už dominátorem blokovala software. Další zastávka. Vystoupili. Tou dobou už oba hydrojety byly přeparkované přímo u východu ze stanice. Elena chlapce zabezpečila v eskortním hydrojetu, napíchla mu jeho čip na datadisk, kam se zálohovala data za poslední měsíc o jeho poloze, biologická data a zároveň takto mohla korigovat jeho stav bdělosti. Vždy při zvýšené tepové frekvenci začal program na disku do čipu v mozku pouštět slabé rázové vlny na principu zvuku, které mozek jednoduše paralyzovaly. Pak sama nasedla na svůj hydrojet a synchronizovaně s eskortním přeletěli na centrálu REXU. 

Viktor byl po cestě jako beránek. Hlavu měl jak ve svěráku, takže neměl sílu se soustředit na nějaký odpor. V zářivě bílé, kulaté místnosti bez oken s dveřmi, které jediné dávaly nějaký orientační bod v místnosti, jeho stav nabral obrátky ještě o začínající paniku. Elena ho měla pořád připojeného na datadisk, takže nemusela ani být s ním v místnosti, aby viděla, jak začíná propadat panické atace. Výborně. Ještě chvíli ho nechá. Rázové vlny zeslabila, ale dala dvojnásobnou četnost a odešla do své kanceláře, kde se napojila na pracovní desce na datadisk. Srdce mělo tepovku jako by právě běžel o život. Holografické znázornění nad pracovní deskou začínalo mít červenou jasnou barvu. Měla ještě dobrých deset minut. 

Otevřela databázi osob a zadala do ní fotku muže s aktovkou. Pak nahrála k fotce souřadnice z GPS, kde ho potkala a nechala pracovat systém. Zvedla se a šla do bubliny za Viktorem. Na ruce měla aktivovaný slate, kde běžela všechna data na pozadí. Zatím žádná shoda. Mlčky si sedla do tureckého sedu naproti chlapci. Jen se na něj dívala, zatímco do jeho čipu v mozku proudily další rázové vlny. Seděla tak pět minut bez hnutí. Za ty desítky let už měla svou techniku dokonale vypilovanou. Viktor už nedokázal udržet otevřené oči bolestí. A pak to najednou přestalo. Stačilo stisknout jedno tlačítko na Eleniných hodinkách. 

Viktor uvolnil křečovitě zavřená oční víčka. Otevřel oči. Elena se na něj dívala naprosto nic neříkajícím výrazem. Mlčela. Viktor se na ni díval a nevěděl, co po něm chce. Ptal se jí. Pronesla jen totéž, co při jeho zadržení. S rozdílem, že byla informována jeho rodina s tím, že bylo rozhodnuto, že na něj bude uvalen opatrovnický dohled pracovníka REXu. A zase mlčela. Ptal se on. Žádné odpovědi se mu nedostávalo. Jen se mu dívala do očí. Po pár minutách se přestal ptát. Mlčela dál. 

Seděla tam další půlhodinu. On se cítil jak lapené zvíře do pasti. Pak se zvedla. Něco zkontrolovala na slatu na předloktí a pronesla jen jednu větu.

"Čip ve tvém mozku nahrává obraz i zvuk ve tvém okolí se zálohou týden zpět a celou tvou zálohu mám teď u sebe v počítači." a odešla jako by právě skončila její pracovní doba a pokračovat se bude až někdy. Viktor pochopil, že tohle je zlý. O tom, co čipy umí, se mluvilo dlouho. Ale nenapadlo ho, že jeho generace je upgradovaná do tohoto levlu. Ve vteřině mu v hlavě proběhly tváře všech lidí, které v posledních dnech potkal. Nebyl to jen muž s aktovkou. Teď Viktor propadl opravdovému zoufalství. 

Elena se mezitím usadila do anatomicky tvarované lenošky pod pracovní deskou, kterou nad sebe nasunula a začala zpracovávat všechna data. Viktor měl podle dat z čipu příšernou migrénu, vysoký adrenalin a frekvence dechu by mohla brzy spustit záchvat. Pustila do bubliny s kyslíkem i nenápadný aerosol, který po několika vdechnutích dotyčného uspal. Získala tím deset až dvanáct hodin klidu na práci. 

Krom setkání s mužem s aktovkou . . . Několik setkání s kurýrem z černého trhu, večeře s přáteli v přízemí, výměna balíčku skutečného, sušeného ovoce za čip do oka, který nahrazoval čočky a střední třídě a mase byl takřka nedostupným. Nic zajímavého pro ni. Jen běžné rebelské prohřešky proti řádu, ve kterém otec měl vliv. Až na poslední den záznamu. Obraz ji zavedl do temné chodby osvětlené starými lampami. Několik kobek. Očíslovaných. Viktor měl průvodce, který mu otevřel dveře se symbolem runy. Zaujalo jí to. Zvedla hlasitost. že by přece jenom něco pro ni? 

Na obrazovce se objevila blonďatá žena. Ve starém světě by jí bylo něco okolo 40ti let. Její vizáž asociovala postavy ze starých seriálů o Vikinzích. Copánky, kresby na obličeji, přes ramena nějaká chlupatá kožešina asi z vlka. "Do háje to mají kontakt na někoho v zoologické?" napadlo ji jako první. Pak ale odzoomovala záběr z obličeje. Zaujalo jí oblečení dotyčné ženy. Pod kožešinou měla od pasu dolů jen postroj z mnoha širokých řemínků zapnutých tak, aby dokonale obtáčely její siluetu. Končil v půlce stehen. Nad postrojem se houpala její plná prsa a na nohách měla kožené boty až pod kolena na vysokém masivním podpatku. Byla to dost bizardní podívaná, ale musela uznat, že animální vulgárnost dotyčné dámy působila natolik jinak, že pro hledače "reálných prožitků" tohle musel být hodně intenzivní zážitek. Dvě stěny kobky byly obložené navíc zrcadly, takže to působilo opravdu jako místo, kde se může dít cokoliv.

Viktor byl v submisivní roli, takže dotyčná mu nařídila, ať se svlékne. Poslechl. Oblečení si poskládané položil na křeslo a klekl si před ni. Ona se mezitím napila z jakéhosi poháru a aniž by polkla, začala z úst tekutinu čůrkem pouštět z pusy na tvář Viktora. Ten se ji snažil chytit, napít se jí. Pak mu olízla obličej a nakázala, ať jde na čtyři. Poslechl ji. 

Postup se opakoval. S rozdílem, že tentokrát čůrek tekutiny začala pouštět mezi jeho půlky. Viktor nereagoval, jen držel, ale podle údajů z čipu, vzrůstalo jeho vzrušení. A podle odrazu v zrcadle stoupal i jeho penis. 

Žena začala prsty masírovat jeho brázdu. Pomalu přejížděla přes jeho dírku, až prst sám do poloviny zajel dovnitř. Viktor se v tu chvíli projevil silným a hlasitým vzdechem. Žena druhou rukou zajela do svého rozkroku a začala se prstit. Elena jen konstatovala, že multitasking dotyčná zvládá dokonale.

Pak začala prstem šukat jeho dírku. Viktor se narážel jako by chtěl víc. Takže logické pokračování bylo, když žena vytáhla dildo, které usadila do oněch kožených řemínků a nasadila jeho špičku mezi jeho půlky. Chvíli tam jen tak přejížděla, až se Viktor začal dožadovat a prosit. Zajela pak do něj. Pomalu, ale s naprostou secvičeností pohybu do něj přirážela. Viktor se jí snažil nastavit, aby docílil ještě většího požitku z přírazu. A ona postupně přidávala. Na tempu i síle. Celou dobu se ani nedotkla jeho penisu. A ani on nemohl. Elena jen sledovala, jak je nalitý k prasknutí, jak z něj teče průzračná, hustá tekutina. Viktor prosil o to, jestli se smí udělat, ale ona mu to pokaždé zakázala a téměř zastavila, aby zase pomalu zrychlovala a od začátku. Celé to trvalo asi půl hodiny. Viktor se už svíjel způsobem, ze kterého bylo jasné, že už nemůže. To byl moment, kdy mu dovolila si ho vzít do ruky a dodělat se. Do pár vteřin stříkal. Mimo jiné i na její dlaň. Ona si pak jeho sperma rozetřela na prsa a olízla prst po prstu. Pak paličkou udeřila do kusu jakéhosi železa pověšeného na stropě, otevřely se dveře a vešel Viktorův průvodce. Vzal jeho oblečení, pak Viktora a téměř ho vytáhl ven z kobky.  Pár lidí procházejících chodbou na něj koukalo napůl vyděšeně. Byl jako sjetý. Tam mu jeho průvodce hodil oblečení a když se oblékl, vyprovodil ho labyrintem starých chodeb metra ven. Tím končila pro ni zajímavá pasáž.

Vypsala digitální hlášení o zadržení, kde uvedla, že byla prokázána vina v bodě nezodpovědného zacházení se spermatem, které mohlo být zneužito ke genové či genetické manipulaci. Dále zakázané techniky pohlavního styku. A jako třetí bod uvedla nepovolený pohyb ve spodních patrech města. Další digitální dokument byl rozsudek. Dala mu půl roku domácího vězení bez možnosti přerušení trestu na více než jeden a to nanejvýš jedenkrát za celou dobu trvání trestu. Oba dokumenty nahrála do digitálního pouzdra a poslala originál na archiv REXu, kopii kanceláři opatrovníků, s doložkou jaký typ opatrovníka a dohled mu byl udělen a poslední kopii poslala jako předvoj jeho rodičům. Pak zavolala hlídku, aby ho eskortovali domů. Stále spal, takže s ním měli dost práce. 

Poté si sedla do lenošky, vytřídila data, která vytěžila z jeho uloženého záznamu, k dalšímu zpracování. Odeslala část na analýzu do AI. Něco si vypíchla na poznámkovou stěnu s mapou a pak s vědomím, že na Viktora byla shovívavá navzdory své chladné pověsti. . .  pustila si Vivaldiho a otevřela doručenou složku muže s aktovkou. 

Cítila nával adrenalinu, který potřebovala rozptýlit. V hlavě jí totiž šla představa, že to ona je tou, která Viktorovi dopřává naplnění jeho tužeb. Tohle z Vás udělal svět moderních technologií, díky kterému jste všude byli jako přímí účastníci a ne jen jako pozorovatelé. Každý prožitek Váš mozek zpracovával jako by tam byl, navzdory tomu, že Vaše tělo se nehnulo z kanceláře.