Vánoční vaječňák

Tak je to tady . . . Na zimní slunovrat vždycky vařím vánoční báječňák - tedy vaječňák. Letošek nebyl výjimkou. Ve velkém hrnci už se mi vaří základ . . . robot rozmíchává žloutky s cukrem. Přepočítávám v hlavě poměr rumu na patnáct žloutků. Dojdu k tomu, že to bude láhev a trochu další. Střelím to od oka říkám si.

Základ pomaličku leju pod metličky robota a zamíchávám do našlehaných žloutků s cukrem . . . a honem zpět do hrnce. Rozehřívám. Teploměr mi ukazuje něco okolo 78 stupňů. Ten v hrnci. V podpaží 38,5. Potím se jak kretén. Míchám metličkou. Pomaličku, neuspěchat, aby se nesrazil. Houstne. Pomalu.

V hlavě mi jdou děsný představy hraničící s halucinacemi. Vidím tam Santu Clause. Takovýho solidního padesátníka. Má na sobě tu svou červenou čepici s bílou bambulí, kožený slipy a jinak nic. Prdel mu olizuje sob. Začnu se tlemit a říkám si "takovej vánoční rimming".

Hustota je fajn, tak se jde chladit do ledové lázně a přilívat láhev a kousek rumu . . . od oka. Vůně rumu probudí moje rýmou přepadené čichové buňky A já stále míchám a chladím. A zas ten Sanťák se sobem. Drží pytel. Ne svůj v těch kožených slipech, ale takovej ten velkej červenej a vyndává mi dárek. Krabička. Přemýšlím co v ní je. Otevírám a tam je krásnej obojek a bičík. Dívám se na Sanťáka a ten jen dodá "Dělej, zapni si ho ty čubko, dostaneš vánoční anál i s výpraskem."

Uff zarosím se. Asi horečkou nebo co. Ochutnávám vaječňák. Mám pocit, že je na mě nějaký moc . . . silný, hrubý, dlouhý ocas. . . málo vanilky. . . zkrátka žádné pití pro malé holky.