Týpek z fronty u pokladny

... s kartáčem v ruce.
Ten moment, kdy stojíte v obchodě u pokladny, fakt se nudíte... Čekáte a ono se krom občasného pípnutí kasy nic neděje. Díváte se okolo. Přemýšlíte o lidech ve vedlejší frontě a tak nějak pohledem mimoděk se zadrhnete o týpka na pokladně šest.

Nezaujme Vás v první chvíli jeho zadek, výška, oči nebo ruce. Ale to, co v té ruce drží. A aniž si ho stihnete prohlídnout, tak se s ním chcete jít sdílet do čehokoliv s tekoucí horkou vodou. Ano. Kartáč. Takový ten s dlouhou rukojetí. Ten, který dokonale drbe kůži přesně tam, kde se jako správná negymnastka fakt nepoškrábu. Bože... Jo.

Hned následuje myšlenka, kde že ten kartáč vzal a přemýšlím, do které uličky to jako že vezmu střemhlav útokem. Než si uvědomím, že dle štítku na kartáči dotyčný kartáč nepobral zde.
Okey. Plán číslo dvě. Okradu ho. Buď o jeho kartáč nebo pozornost. Sakra. Má pěkný ruce. A ten zadek? Jako jo. Asi ho ukradnu i s tím kartáčem. Možná si od něj nechám ty záda i umýt. Určitě nechám. "Píp" a "Dobrý den, kartičku." spustí hubené neidentifikovatelné blond pískle za pokladnou.

 Dotyčný na okamžik mizí z mého perimetru zájmu. "Nemám."odpovím. A pískle má potřebu mě přesvědčit, jestli si onu kartičku nechci zařídit. Zdržuje. Můj náskok zaterasit objektu mého zájmu cestu se povážlivě zmenšuje. Už platí. Já ostentativně začnu mluvit rusky. Přemýšlela jsem ještě o znakovce, ale pískle je i tak zmateno a rezignuje. Konečně platím. Chci svůj kartáč i s kartáčmistrem. Vybíhám. Spěchám. Hodlám uchopit...

A sakra. Hroch. O dobře dvacet let starší ... I než já. Čeká na můj kartáč. Určitě to bude maminka. "Kde jsi? Čekám tady, bolí mě nohy a chci jít už domů. Kdyžtak vezmi ještě tuhle tašku. A nestavíme se do Mekáče?". Muck... "Miláčku ještě musíme vyzvednout ten balík, ale cestou." Ne, nebyla to maminka. A kartáč byl očividně na hrocha.