Ten "wau" efekt

Poslední dobou se kolem mě motá pořád takové to "nebyl tam ten wau efekt, ze kterého bych si sedl na prdel" nebo "tím jak vypadá, na mě dojem neudělala" nebo "něco mi tam u ní chybí". 

Když by kapitola "jít do toho či nejít" byla tímto uzavřena, tak by to bylo lehčí přejít pro všechny zúčastněné. Tedy pro dotyčnou nedokonalou slečnu, pro jejího manžela, manželku baliče, kamarádku baliče, která to pak poslouchá u kafe, jak je mu to líto, že ta holka neudělala stoprocentní první dojem, ale . . . 

. . . ale ono to pokračuje. Balič se obětuje a jde do druhého rande, kde najednou prozře a vidí "duši" oné nedokonalé slečny. Jak je výjimečná, úžasná, jak mu umí naslouchat atd., takže vlastně si vypěstuje obdivující ho kamarádku, se kterou ale při trošce tmy může i mít sex. Jak výhodné, že? 

Kamarádka baliče to poslouchá, jaký byl sex, jak ta dotyčná "nedokonalá" je nedokonalá, protože má podlomené sebevědomí a on se rozhodl vypravit na záchranou misi, aby jí to sebevědomí zvedl. Jako kamarádce baliče se Vám chce zvracet a začínáte se obracet na pravou víru. 

Začínáte fandit oné slečně. Přejete jí, aby našla sebevědomí a tomu kreténovi urvala aspoň koule. Protože je Vám jasné, že kvůli nějakému takovému podobnému kreténovi o to sebevědomí dost možná přišla. 

Mise pokračuje. Vy se stáváte divákem videohovorů, kdy se cítíte nanejvýš trapně, jak tam tak stojíte a čekáte, až Vaše návštěva dohovoří půlhodinový hovor. V horším případě to pokračuje ještě přeš chat a půlhodinkou dalšího datlování se slečnou nedokonalou. Houby nedokonalá. Kretén je jen nafoukaný narcis, co si myslí, že je něco extra. Vyhodíte ho se slovy, že máte taky práci a na další kafe ho už ani pozvat nechcete. 

Jenže. . . čas ukáže každému co je mu třeba. A tak o pár týdnů nebo měsíců onen balič zase klepe na dveře své kamarádky se slovy, jestli mu udělá kafe, že si s někým potřebuje popovídat. A vy zase zapínáte ten kávovar a točíte to dvojitý černý bez cukru a zase posloucháte, jak to byl jeho poslední pokus a jak už na ženské sere, že má zlomené srdce a ona mu zdrhla s jiným. 

Je to ten moment, kdy mám chuť mu říct jedno: "Dobře ti tak vole. Bral jsi ji od začátku jako dvojku, až ona se stala (doufám) jedničkou pro někoho lepšího, než jsi ty." .

Je smutný, že si často výjimečnost lidí okolo nás uvědomíme až když je ztratíme. Zkusme tedy nebrat lidi jako ty jedničky a dvojky. Berme je jako ty výjimečné, protože každý z nás takový je. Problém je v těch, co tu výjimečnost nevidí.