Tanec kdy odpouštíš

Ne každý konec je koncem. Ne každý krok je tím skutečně prvním a ne každé rozloučení je tím posledním, co si řekneme. Občas je naše srdce rychlejší, než naše nohy. Jindy zůstává déle, než naše mysl. Někdy tančíme v opojení, které zkresluje to, co opravdu toužíme žít. Je to jako dívat se na mléčnou dráhu a toužit po polární záři. Jako tančit bosý s mokrýma nohama po ledu.

Strach, který nás přimrzá k ledu, nám často brání říct tu jednu větu, která nám brání v tom být spolu. Odpouštíme druhým tichá zapomnění. Ztrácíme svou bělost i naivitu. Jsme tu kdykoliv píšou, volají, prosí nebo pláčou. Vnímáme jejich bolest jako tu svou. Slyšíme jejich slova. Jsme útočištěm, úkrytem, silou . . . ale nejsme hodni křídel, o která jsme přišli . . . kvůli nim. Už nejsme hodni letu.

A tak se učíme chodit. Bolestivě v každém došlápnutí. V každém počasí. Jdeme k nim. Stále jsme jim blízko. Díváme se, jak dávají křídla jiným, zatímco my rovnáme svá záda a hrubne kůže na našich nohách. Jdeme dál. Za nimi. Neviditelní. Nevidění. Dokud si nevzpomenou, že nás potřebují. Nás. Démony, kteří ovládly svůj hněv z prázdné lásky.