Světlonoš a čarodějka - druhá část

Několik dní byli jen spolu a pro sebe uprostřed lesa na jeho srubu. Klara hodně spala a nabírala síly. Přeměnění si po nocích užívali hory. Nesčetněkrát spolu měli sex v lidských schránkách nebo jako z části přeměnění. Klara dokončila regeneraci těla. Při průměrné době spánku šestnáct hodin za den to šlo rychleji.

Jurij každý den bedlivě sledoval její tělo stejně jako její vlčí podstatu. Všímal si, že její přeměny zpět do lidského těla jsou čím dál těžší, splynutí jejich těl je čím dál dravější. V jejích očích viděl odraz vlčí bytosti čím dal častěji. Rozhodl se. Když po jednom z jejich senzuálně silných spojeních usnula, vyšel ven a vytočil Igorovo číslo. Igor to zvedl po druhém zazvonění. Jurij mu nastínil co se s Klarou děje.

"Tušil jsem to. Vaien mluvila o tom, že její vlčí gen je až moc vysoký a že potřebuje odizolovat od všeho, co se týká toho posledního kontraktu."

"Její tělo hrozně pomalu regeneruje Igore. A její vůle se vracet je čím dál slabší."

"Je pořád v Lomnici?"

"Jo, jsme u mě, ale pořád tady."

"Udrž ji v lidským těle do zítra. Přijedu s Vaien. Letadlo do té vánice, co jde od severu, nevzlétne."

"Rozumím."

Položil telefon a otočil se, tam stála Klara. V očích neměla tekutý jantar. Tentokrát jí v nich doslova hořelo. Bylo vidět, že tělo drží sotva na uzdě v lidské podobě. Klouby pomalu lupaly. Jurij to cítil i bez jediného slova.

"Ty jsi zavolal Igora, protože máš pocit, že se neovládám?"

"Klaro klid."

"Nechci!" a další slova jí už Jurij nerozuměl. Byla spíš výhružné zavrčení.

"Klaro nenuť mě tě zastavit." řekl Jurij rozhodně, ale tiše.

Klara se svíjela v bolestech procesu přeměny a snahy se nepřeměnit. Nedokázala ten proces zvrátit a jak se snažila, tak se zacyklila v nekonečném lupaní kloubů z jednoho těla do druhého a zpět. Pořád dokola. Jurij nečekal. Pustil světlonoše ven, aby ji mohl vzít a odnést do bezpečí. Napadl ho jen jeden způsob, jak ji z toho bolestivého procesu osvobodit. Vhodit ji do ledové vody jezera.

Několik nekonečných minut vnímal její utrpení, než ji dostal k vodě. Doufal, že to pomůže. Hladina byla zamrzlá, musel prorazit led, takže Klaru na chvíli položil. Svíjela se doslova z posledních sil. Rukama prorazil krustu pokrývající průzračnou vodu. Bál se, že se utopí, takže pro jistotu do toho jezera vlítl s ní. On sám běžně chlad nevnímal, ale byl oslabený napojením na Klaru a její prožívající bolestí, takže ta ostrá bolest chladu se zakousla do jeho svalů jako hladová, poživačná bestie, co ho chce připravit o životní sílu. Naštěstí po pár vteřinách začal cítit, že ta poživačná bestie vstřebala Klařinu nedokončenou přeměnu. A naštěstí držel v náručí chvějící se zimou ženské tělo a ne tělo obřího vlka. Jenže nebyla při vědomí.

Vyletěl z vody. Sotva dvakrát mávl křídly, když mu mrazivý vzduch okamžitě obalil křídla námrazou, takže je nemohl použít.

"Zatraceně." tohle nedomyslel.

Bude muset vykřesat světlo. Zavřel oči, nadechl se a vyšla z něj zářící vlna energie, která utvořila ohnivý kruh okolo nich. Pár minut stačilo, aby je oheň usušil a Klara se přestala třást zimou. Vznesl se s ní a rychle proletěl nad stromy ke srubu. Položil ji pak ke krbovkám, zabalil do kožešin a vyčítal si, že se nechal slyšet a takto ji zbytečně vyprovokoval. Jak její tělo dostalo normální tělesnou teplotu, pomalu se ji snažil probrat. Reagovala sice pomalu, ale zvládla se vrátit. Vysílená, ale spojená do sebe. Ptala se, co se stalo. Jurij ji to vysvětlil. Mlčky se na něj dívala, až po chvilce řekla, že se to nesmí dozvědět její táta. Odstřihl by ji od vnějšího světa. A zavřela oči.

Jurij si opět uvědomil, jak je křehká, zranitelná a jak ji chce chránit. Pohladil ji po vlasech, vnímal jak vláčnou se pod jeho doteky stává. Najednou to nebylo dravé zvíře, lovec a zabiják. Byla tu jen žena. Dotýkal se jejích vlasů, opálené kůže, pih na ramenou. Sedl si k ní a položil si ji do klína. Chtěl ji obklopit svým teplem. Jen se v polospánku k němu přivrtěla blíž. Zase do něj začala prostupovat energie její animální síly. Probouzelo to v něm chtíč ji vlastnit. Podmanit si ji a souložit s ní až do konce světa.

"Kdyby jsi jen tušila Klaro co se mnou děláš. . . " šeptem pronesl k její spící tváři.

Cítil to pnutí ve slabinách. Už zase. Zavrtěla se. Stačilo, aby se o něj otřela a jeho rozkrok už zase volal po jejím klínu. Pohladil ji ve vlasech. Pak vzal do ruky svůj penis a začal si po něm rukou přejíždět. Pomalu. Vnímal vůni jejího těla. Pořad voněla po sexu. Chtěl ji. Tak jak ji tam měl. Prostě ji tvrdě ojet. Klidně ve spánku. Začínal si uvědomovat, že je závislý na její vůni, hlasitém vzdychání, mokrých orgasmech. Že pocit, který prožívá, když do ní stříká svoje sperma, je omamný, jako nejsilnější droga.

Jen si tu myšlenku uvědomil, tak na prstech ruky ucítil mokro. Jeho touha se začínala drát ven. Musel přestat. Klara se opět zavrtěla. Lehl si s ní. Rty se dotkl pod jamkou na jejím krku a pomaličku se posouval níž mezi její prsa. Vzal si mezi zuby její bradavku. Stiskl ji mezi zuby. Což ji probudilo. Zavrněla a tiše zašeptala "Ještě.". Olízl ji druhou bradavku, aby se do ní zakousl. Druhou rukou Klaře zajel mezi stehna a dlaní mnul její klín. Užíval si její vrnění. Ona cítila jeho mokrý žalud otírající se o její nohu. Tolik ho chtěla cítit v sobě. Jurij ale nespěchal. Záměrně se v pomalém tempu polibků a kousnutí otíral o její kůži. Našli společné tempo ještě předtím, než se jejich těla spojila.

Jurij prodlužoval ten akt souhry co nejdéle. Každá vteřina byla jako kapka esence padajícího hříchu do propasti plné nevinnosti. Padal. V jeho slabinách ho to táhlo padat ještě rychleji a hlouběji. Ani si to neuvědomil, přirážel. Byl v ní. Jeho vjemy ho doslova pohltily. Najednou byly jen její vzdechy v jeho uších. Její prsa dotýkající se jeho hrudníku. Její mokrý klín, do kterého přirážel. Vyšlo to z něj. Každá kapka jeho mužné síly z jeho slabin se přesunula mezi její nohy. Zůstal v ní. Dýchal. Stejně jako ona. To pnutí ve slabinách sice povolilo, ale jeho erekce stále neopadala. Pomalu přirazil. A ona zase zavrněla.

Byla nenasytná. Teklo z ní jeho sperma smíchané s její touhou. Měl pocit, že se koupe v živé vodě. Vůně jejího pižma ho nutila přitvrdit. Chytil ji za vlasy a posunul se tak, aby jeho penis měla před obličejem.

"Kuř. Dělej!"

V očích se jí zablýsklo. Usmála se a už obepínala rty kolem mokrého žaludu. Sála ho a on jí přirážel do její pusy. Zbožňoval, když ho kouřila. Ale byl to moment, kdy málokdy udržel kontrolu a tentokrát se o to ani nesnažil. Pár minut . . . nebo vteřin? Ucítila, jak mu v něm cuká a vzápětí měla na jazyku několik dávek jeho spermatu. Olízla si prsty tak, aby si ho na ně nabrala a pak si do dlaní vzala prsa a promnula je. Díval se, jak se jeho sperma vpíjí do její kůže, jak jí tvrdnou mokré bradavky. Zavřel oči.

Do hajzlu . . . Zase ji chtěl šukat.

***

Klara, i přes rychlé tempo narážení se na Jurijův penis, periferním viděním zahlédla pohyb. Ve zlomku sekundy se překulila z Jurije a už ze svého vaku vytahovala lovecký nůž. Podél páteře se jí ježily jemné chloupky. Jurij se otočil směrem, kterým se Klara dívala. Otevřela opatrně dveře, když ji najednou zarazilo trapné odkašlání.

"Ahoj Klaro." zaznělo téměř dívčím hlasem. Přikrčená Vaien za Igorem na ni mávla rukou. Klaře v tu chvíli vše došlo.

"Jasně. Co jsem mohla čekat. Jdete dovnitř?"

"Nechceš se . . . prvně . . . eeehm oblíct?" řekla Vaien.

Klara se na ni otočila z pozvednutým obočím. "To jako vážně? zrovna ty, která jsi do mě řezala po celým těle?"

"No víš . . . pod narkózou to je trošku . . . odosobněné."

Klara pokrčila ramenem a šla dovnitř. Igor vešel za ní a Vaien za nimi zavřela.

"Tak nějak můžeme přeskočit proč jsme tady." řekl Igor. Vai si mezitím chystala odběrovou sadu.

Klara neměla dobrý pocit. Věděla, že tohle nemůže dopadnout dobře. Věděla, že výsledky vlčího genu budou výrazně nad normu. A věděla i to, že ona, jako bytost stvořená k zabíjení a lovu, bude muset do izolace. Dnes už to sice nebývalo nic tak drastického, jako ještě před sto lety, ale i ten komfortní pokoj, na hotelu pro tyto účely zařízený, byl pořád pokojem v podzemí. Na uzavřené části hotelu, za dveřmi, co přežijí i atomovou bombu. Jedna zkumavka doslova zářila chemicky zelenou barvou a druhá se začala z červené měnit na fialovou.

"Musíme ji dostat do Prahy. Napojit ji na bázi a . . . No . . . Snad to bude stačit."

"Počkej jak do Prahy?"

"Nebude stačit tě dát do izolace a naředit tě kmenovýma buňkama. Musím se dostat do míchy. Vlčí gen je jedna věc, ale začíná se ti měnit i hladina alfa buněk."

"Co to znamená Vai?" vstoupil do toho Jurij.

"To znamená, že se jí mění chemie mozku. Pokud se mi ji podaří na bázi připojit včas, snad zachráníme aspoň část paměti, ale . . . dost často se stává, že pokud dojde do určité pokročilé fáze . . . zvlčení, tak i když báze zabere, tak se spálí krom už přeměněných buněk i paměť. Protože v části mozku, kde jsou vzpomínky, je právě onen spouštěč, který potřebujeme potlačit."

Zavládlo ticho. Klara už o léčbě bází slyšela. Ale vždycky to brala tak, že jí se to týkat nebude.

"Dá se predikovat jak moc zlé to bude?" zeptal se Jurij.

"Tady určitě ne. A vlastně málokdy předem jde odhadnout jak to dopadne. Záleží jak hluboko je ten spouštěč.

Vaien mezitím sbalila vzorky a odběrovou sadu.

"Domluvím letadlo a napíšu ti v kolik poletíme. Každá hodina teď hraje roli. Teď ti píchnu něco na zpomalení metabolismu. V podstatě tě to uspí, aby jsi nedostala mozkový zápal. Nemusela by jsi pak ovládnout přeměnu a mohlo by to pro ty okolo dopadnout blbě. Ty ji Juriji dovezeš na letiště. Napíšu ti kdy a na které. Snad seženu někoho, kdo v tomhle počasí zvládne přistát tady. Přinejhorším ji dostaneš do Košic."

Jeden vpich a za pár minut Klara už jen mžourala a sotva vnímala svět. Jurij je šel doprovodit k autu a cestou jim řekl, co se stalo před jejich příjezdem. Vai jen dodala, že to čekala. Dala do kufru defendera věci a Igor nastartoval.

"Juriji je důležitější, aby Klara přežila. Vzpomínky si udělá nové, ale je pokračovatelkou starého rodu a její otec je . . . víš kdo."

"Jo vím. Despotický člen rady bytostí."

"A Klara měla převzít už loni jeho místo, jen byla v Izraeli."

"Klara hlavně to místo nechce."

"Nemusí chtít, musí ho vykonávat." a s tím Igor rozjel auto směr hotel.

Jurij se vrátil zpět. Klara tam ležela schoulená a začínala jí horečka. Přiložil dřevo do krbovek a přitiskl ji k sobě. Za půl hodiny přišla textovka od Vai: LZTT 7:15. což znamenalo, že letí z Popradu a hned ráno naštěstí.

Noc strávil tím, že se jí snažil srazit horečku, ale ta nemilosrdně šla nahoru s tepovou frekvencí. Ráno ji dostal do auta, dovezl na letiště a doufal, že Vai ví, co dělá. Věděla. Píchla Klaře infuzi s namodralým roztokem a napojila jí na přenosný přístroj zaznamenávající její základní životní funkce. Za půl hodiny už byla Klara celkem v normálních hodnotách, ale v umělém spánku. Pak se Vai rozloučila s Jurijem a letadlo se odlepilo do vzduchu. Jurij stál na letištní dráze vedle Igora, který kouřil. Výraz Igorova obličeje prozrazoval velké napětí.

"Chceš jet se mnou?" zeptal se Jurije.

"Vezmu si věci a za hoďku můžu jet."

Cesta nebyla nic moc. Sněžilo a mnoho úseků bylo namrzlých. Dojeli do Prahy až pozdě večer. Jeli rovnou do laboratoře. Vai už měla Klaru napojenou na bázi v hermeticky uzavřené komoře. Sledovala mnoho ukazatelů na displejích před ní.

"Jak to jde?" zeptal se Igor místo pozdravu.

"Kostní dřeň má zdravou, mícha taky naštěstí nemá žádné anomálie, takže jsme mohli rovnou začít s mozkem a podle skenu nemusíme moc do hloubky. Trvalé poškození mozku by být nemělo, krátkodobá paměť bude určitě v pořádku, dlouhodobá paměť . . . no pracujeme asi v pěti procentech oblasti, kde jsou nedávné vzpomínky. Když vše půjde dobře, spálíme možná poslední dva tři roky vzpomínek. Nanejvýš pět. Ale povedl se mi udělat takový . . . bypass, takže možná to bude míň, třeba jen pár měsíců. nebo budou chybět vzpomínky z některých období těch posledních let, ale nebudou vymazány všechny."

Jurij se zeptal, jestli může zůstat. Ta to kvitovala. Protože byl zároveň Klařin "záložní zdroj náhradní krve" a občas se po odpojení z báze stávalo, že pacient začal silně krvácet. Zkontrolovala přístroje a pak kývla na Igora, že s ním chce mluvit venku o něčem soukromém. Šel s ní ven. Na terase si oba zapálili.

"Je tu Lania."

"Cože? Jako kde? Tady v Praze?"

"Tady Igore. Potřebovala ošetřit. Jako víla."

Byl to moment, kdy se Igorův svět roztočil a rozhoupal do všech stran.

"Do háje Igore, sedni si!" zavolala na něj Vai jako by z dálky. Opřel se o stěnu a sesunul se po ní na zem. Bylo toho nějak moc.

"Proč jako víla?" přiškrceným hlasem se zeptal.

"Pokousal jí bazilišek, kterého léčí v Kremenczi."

"Kde?"

"Je to v Polsku. Sanatorium pro . . . přeměněné bytosti. Proto jsi o tom asi nikdy neslyšel. Lania tam byla poslaná výborem. Je to utajovaný projekt."

"Proč byla tady?"

"Protože ten bazilišek byl Marek. Náš speciál. Byl tady. Taky napojený na bázi. A měl tady svoje buňky na protilátky. Běžná vakcína Lanii nezabírala. Musela jsem odebrat vzorky a udělat jí vakcínu přímo z buněčné zálohy Marka. Měl bys vědět, že. . . že je na mínus jedničce. Zatím v izolaci, ale jestli jí první dávka zabere, dám ji zítra na běžný pokoj."

Vai se ujistila, že je Igor okey a nechala ho, ať to prodýchá. Dýchal. Snažil se pomalu, ale nešlo to. Před očima měl zase každý moment s Lanií. Viděl její boky, její pas. Vnímal její vůni. V zubech cítil hrot její ztvrdlé bradavky, kterou zkousl. Slyšel její hlas, jak mu říká, že potřebuje cítit jeho mužnou sílu explodující v jejím klíně. Zase byl tvrdý. Tělo reagovalo neomylně jako tělo samce, který větří svou samici. Ale byla jeho samice? Byly to roky, co se neviděli. Lania byla vždy mrdavá víla, co s chutí pokoušela kolik toho vydrží, než odpadne vysílením. A stejně pak ještě kolikrát vysála poslední kapky spermatu, které vždy nějak vydolovala snad až z jeho nejhlubšího podbřišku. Přeplo mu. Jeho rozum Laniu uznával za její schopnosti, dovednosti, za její práci a přístup k životu svému i druhých. To teď ale bylo pryč. Byla tam jen jeho pravá ruka, kterou rozepínal poklopec na svých kapsáčích v pouštní barvě.

Ve spáncích mu tepalo, když se mu krev přesouvala do rozkroku. Párkrát po něm přejel rukou. Bylo mu jedno, že jeho tvrdé a žilnaté péro trčící z jeho kalhot snímá bezpečnostní kamera. Potřeboval už upustit ten tlak. Teď a tady. A dokončil to. Vystříkal se na malé oblázky, které pokrývaly podlahu terasy. Konečně se mu vrátila krev do mozku a on mohl normálně myslet. Bez toho tlaku na spáncích. Pak se zvedl a šel dovnitř.

Na recepci se na něj culila mladá blondýnka. Lehce baculatá. Igor si vybavil, když jí dělal prověrky. Byla to nymfa. Stejně jako Vaien.

"Do prd... " uvědomil si to pozdě. Ta holka mezitím vystoupila zpoza pultíku recepce.

"Nechceš pomoc . . . Igore? Ráda ti to udělám pusou ještě jednou."

"Ne dík" snažil se ji vrátit do reality. Nepovedlo se. Byla docela mrštná a rychlá. Podle toho, jak jí zářily narůžověle oči, tak na ni přešel stav podobný rauši, co mívaly právě jen nymfy. Snažil se dostat ke dveřím z chodby do laboratoří, ale už po pár krocích ji měl obmotanou mezi nohama a rukama mu vyprošťovala jeho penis znovu ven. Igor o kuřbu od nymfy nestál. Z bordelu sice věděl, že líp už mu to málokdo udělá, ale neměl chuť to mít od holky, co de facto spadala pod něj a co ani nebyla jeho typ. Jenže pozdě.

Ta mrcha se doslova přisála na jeho penis a polkla ho až ke kořenu. Což při jeho průměru a délce zvládla málokterá. Lehký podtlak uvnitř způsobil, že myslel, že mu praskne žalud. Chytil ji za vlasy a narazil si její hlavu na sebe. A jak tam tak klečela, tak si jednou rukou vykasala svršky, vyndala z černé, hladké podprsenky prso a tvrdě si mnula bradavku. Ta čubka ještě vrněla blahem. Líbilo se jí to. A Igor musel uznat, že byla fakt dobrá. Po pár minutách jí nakropil na mandle. Spolkla to všechno. Pak ho jazykem olízala, zvedla se a vrátila se na své místo. Igor si zapnul poklopec a odešel do laborky. Nemyslelo mu to.

Výtahem sjel do mínus jedničky, kde byla sekce mimo jiné s menším samoobslužným bistrem uzpůsobeným pro bytosti všeho druhu. Dal si sendvič, kávu a když dojedl, usnul v křesle. Kde ho ráno uviděla Lania.

***

Čas utíkal jako vlny tančící po hladině jezera . . . Igor ho strávil v malé knihovně, kterou u laboratoře měli uzpůsobenou jako klidovou zónu. Jurij seděl za skleněnou stěnou sledující Klaru připojenou na bázi. Vaien se šla na dvě hodinky vyspat na jejich "lékařák". I tady platilo ráno moudřejší večera. Čekali všichni.

První, kdo se probral, byla Lania. První várka vakcíny zabrala natolik, aby ji Vai mohla nechat odvézt z karantény na obyčejný pokoj. Stavila se za Igorem mu o tom říct. Ten po jejím odchodu stál u okna a mlčky se díval jako by ven. Jeho pohled byl ale nepřítomný. Myšlenky bloumaly mezi vzpomínkami a tím, co dělat.

U Klary v noci naběhl proces regenerace po zákroku. Jurij počítal údery srdce do jejího probuzení, které nepřicházelo. Vai naměřila hodnoty. Udělala sken mozku a podle všeho žádný pozákrokový zápal nenastal. Prostě jen spala. Čekal dál. Báze mezitím suplovala její krevní oběh, aby zrychlila a zvýšila okysličení krve na trojnásobek, což bylo nutné ke správné regeneraci, aby se znovu nereaktivoval vlčí gen příliš brzy.

Ve dveřích se objevil Igor. Pozdravili se. Chtěl ho vystřídat, ale Jurij chtěl zůstat. Tak mu Igor ukázal, ať jde na chvíli ven. Když stáli oba na chodbě, Igor ho obeznámil s novinkami.

"Klařin otec a strýc sem letí. Hádám, že tu budou do pár hodin. Nejspíš ji odvezou a . . . Řeknu ti to takhle. Jestli s ní chceš být, musíte zmizet oba a rychle někam, kde Vás Hans nenajde. Jak dorazí, odletí s ní na to jejich rodinné sídlo u Ženevy. A tam se postará, aby na tebe zapomněla."

"Nemůžu ji odpojit od báze. Do háje. Kolik máme času?"

"Myslím si, že tak tři čtyři hodiny nanejvýš. O bázi se s Vai postaráme. Máš ji kam odvézt?"

"Nevím. Hans má kopii mých prověrek a . . . zálohu, co mám, tak tam nemůžu Klaru vzít v tomhle stavu."

"Dám ti souřadnice, za hodinu ti sem dám auto s vybavením a klíče. Odvezeš ji do Bělověže k mé sestře. Má tam rehabilitační kliniku. Sice pro lidi, ale potřebné dostaneš sebou a ona už ostatní zvládne. Máš hodinu, aby jsi zařídil vše potřebné. Pak musíš odpojit všechny známé možnosti komunikace s tebou. Dostaneš nové vybavení pro komunikaci, ale . . . Pravidla znáš."

Znal. Věděl, že musí zmizet do šedé zóny. Když nakoukl do pokoje, kde byla Klara, tak Vai přidávala nějakou směs do báze. Ta začala zeleně prosvítat.

"Neptej se, co to je. Nelíbilo by se ti to, kdyby bylo na výběr, ale není. Probudí ji to, asi tak za 40-50 minut. Bude fyzicky funkční. Její vlčí gen to potlačí na dva tři týdny. Musíš s tím počítat. Nebude schopná přeměny. A k tomu ta poškozená paměť v neznámém rozsahu. Pamatovat si tě bude z dřív, ale těžko říct jak na tebe bude reagovat. Nicméně. . . Pokud ji Hans odveze, budou ji léčit postaru. Všichni víme, že mají v Ženevě ještě staré cely ve sklepě a že naopak budou její gen vybuzovat a krotit po staru, až ji zlomí. Ale nemusí to přežít. Takže se sakra snaž ji odvézt dost daleko."

Klara se probudila dle očekávání. Zmatená. Vai ji podala její věci, kde měla svoji paměťovou pojistku. Kožený notes, který byl její zápisník myšlenek už delší čas. Psala ho už třetím rokem. Vai ji vysvětlila situaci a pomohla obléknout. Jemná motorika Klaře dělala menší problém. Když si zapínala taktické kalhoty, vešel dovnitř Jurij. Klara měla divný pocit, že ho vidí, ale neptala se. Šla s ním na zadní parkoviště pro personál, kde stál nenápadný černý hilux. V boxu na korbě nabalené potřebné věci od Igora. Vyjeli.

Klara cestou četla ve svém notesu. Nebylo tam vše, ale bylo tam toho dost, aby si srovnala myšlenky. Na klinice už byli očekáváni. Jurij čekal nějakou běžnou budovu, ale Helen (Igorova sestra) vedla kliniku vypadající spíše jako horský resort. Místo běžných pokojů v jedné velké budově bylo asi dvacet srubů rozesetých v nenápadném areálu na okraji lesa. Většina srubů měla čtyři ubytovací jednotky, ale jejich byl maličký srub u řeky, kde byli sami.

Den za dnem plynul. Jurij a Klara spolu téměř nemluvili. On se o ni staral a mlčky čekal. Ona rehabilitovala a četla ve svých zápiskách. V Praze mezitím Hans s Igorem měl velmi ostrou výměnu, ale nijak mu to nepomohlo zjistit, kde ti dva jsou.

Čas utíkal. Klařina paměť byla poškozená způsobem, že některé věci si pamatovala naprosto přesně a jiné jí úplně chyběly. Postupně to skládala. Rehabilitace taky pomáhala, aby se dostávala do staré dobré formy. Kontrolní vyšetření prokazovaly dobré hodnoty. Snažila si rozpomenout na vše. Něco se objevilo sem tam náhodně. Něco se musela snažit si vybavit, jiné vzpomínky byly nenávratně pryč. Vrátily se jí i poslední dny před Prahou. Střípky.

Vybavila si jejich . . . páření. Nalistovala si poslední stránky notesu. Začetla se do pár odstavců, ve kterých bylo dost a dohromady nic. Když je dočetla, byla už skoro půlnoc. Vše zapadlo do sebe. Jen se jí ještě v hlavě motaly nějaké vzpomínky, které měla spíš pocit, že vůbec nejsou její. Zraněná v Izraeli a měl tam být Jurij, ale to musel být nějaký omyl. Nedalo jí to. Zvedla se z postele a šla za ním. Zeptala se ho na tu zvláštní vzpomínku. Zaskočilo ho to viditelně. Ale pak jí pověděl vše. Úplně vše. Jen ho mlčky poslouchala.

"Jak to, že tohle se ti vybavilo?"

"Vybavilo se mi toho mnohem víc."

"A to sice?"

Klara chvíli váhala. "Třeba sex a mazlení s tebou."

Jurij jen polkl a mlčel.

"Chceš si to . . . zopakovat?" řekl po chvíli. Ona se na něj podívala s pohledem, který znal. Tekutý jantar v jejích očích. Zase tam byl. Dotkl se jí na předloktí tím jí příjemným způsobem, kdy konečky jeho prstů přejely po kůži od zápěstí směrem k loketní jamce. Zavrněla. Slyšitelně. Sledovala ho. Její pohled byl upřený na něj. Nebyl si jistý, jestli má pokračovat. Chvíli jen sledovali jeden druhého. Až se ona k němu natáhla, otřela se tváří o jeho tvář a nabrala do nosu vůni jeho kůže. Cítila vůni chtíče. Otřela se znovu a zavrněla u toho tiše. Neovládl se.

Chytil ji za vlasy a otočil si ji tak, aby si mohl vzít její rty. Zajiskřilo jí v očích. Jeho ret lehce secvakly její zuby a následoval její prudký výdech a nádech. Vzal si žádostivě její rty v dlouhém polibku. Doslova jí kradl kyslík z plic. Svlékal ji a ona jeho. Netrvalo to víc než pár vteřin, kdy spojení do hladového polibku zůstali nazí. Lačnila po něm a on po ní. Nasedla si na něj. Nepřemýšlela jestli už, věděla že je na ni připraven.

V nepřestávajícím polibku dychtivě nasedala na jeho mužství. Chvíli obkročmo klečela, chvíli v podřepu . . . narážela se na něj a zbavovala ho zemské tíže. Oba se propojili jako jedno tělo. Jejich srdce se slila do sebe vášní. Jejich těla se spojila touhou. Pak už to bylo jen o tom, kdo byl nahoře. Líbal ji na krku, rtech, bradavkách, klíční kosti . . . ona mu prsty zarývala do kůže na zádech. . . Otočil si ji pod sebe, aby po chvilce ona přetočila pod sebe ho. Občas se její zuby otiskly do jeho kůže. Občas zase on byl tím, kdo na ní nechal svůj podpis.

Po pár hodinách je dohnal hlad. Jerky a ovoce muselo stačit. Pak usnuli spolu na podlaze pod dekou. ona na jeho rameni. Držel ji v náruči. Uvědomoval si, že už ji nechce pustit, když ho probudilo zavibrování telefonu.

Zpráva od Igora:

"Za dvacet minut na recepci."

Došel tam. Klara s ním. U stolečku seděl Igor a vedle něj Lania. Igor je představil.

"Lania tebe a Klaru dostane ven. Pokud o to stojíte."

Neváhali.