Světlonoš a čarodějka - Igorův příběh

Igor po telefonátu s Jurijem zavolal Vaien.

"Vyzvednu tě za hodinku v laboratoři. Jedeme do Lomnice, Klara má problém. Vezmi sebou vybavení." a ona jen rezignovaně pronesla "Hmmm."

Vzal cestovní koženou tašku, do ni si sbalil věci na tři dny a náhradní zbraň se třemi zásobníky. Dal ji do kufru šedého defendera a vyjel. Cestou nad tím přemýšlel, až ho myšlenky vrátily ke kořenům. K těm jeho kořenům. Do Polska. Do Bělověžského pralesa. Igor byl totiž lešij - slovanský lesní démon a z vyšších kruhů. Jeho otec byl velký lešij, co bylo něco jako král lesních démonů na území Slovanů.

Igor byl ramenatý, vysoký muž. Měl už od dětství bílé vlasy, které nosil teď střižené na krátko, což ještě víc podtrhovalo jeho ostré rysy v obličeji. Díky kontaktním čočkám s modrým zabarvením byl už celkem nenápadný, ale pokud si je sundal, měl téměř bílé oči se světlým náznakem do zelené. Než se přeměnil. Pak z něj býval opravdu děsivě statný démon s parožím na hlavě a celé jeho tělo bylo porostlé srstí. A ty oči . . . zářily jasně zelenou barvou. Uměl svou převtělenou podobou vyděsit i mnohačetnou přesilu k smrti. Magie, kterou ovládal, uměla pracovat s lidskou myslí. Šálil ji i vymazával. Přesto sám měl nekonečnou paměť, jako stromy v lese, ve kterém se narodil. Jeho matka byla stejně jako otec lešij. Když Igor dorostl věku, že mohl opustit prales, poslali ho rodiče studovat do Minsku a později nastoupil na právnickou fakultu Jagellonské univerzity v Krakově, kam chodili jeho předci už od čtrnáctého století. Tam poznal Elzbietu. Obyčejnou smrtelnici, která měla rusé vlasy a oči zelené jako lesní mech.

Zamiloval se do ní. Myslel si, že může ošálit kým je on a kým ona. Nosil jí květiny, sedával s ní v parku na lavičce, učili se spolu na zkoušky a občas si spolu zašli na snídani do jednoho malého bistra kousek od fakulty. Lákalo ho svést její mysl na scestí a získat ji, ale odolával tomu pokušení dokud to jen šlo. Do vánočních prázdnin, kdy odjížděli na svátky domů. Jeli vlakem spolu až do Varšavy. Povídali si a tam se to stalo. Ona ho políbila. A pak znovu. Několikrát. Lešij v Igorově nitru se probouzel. Přece jen byl ještě tenkrát mladý a pudy se ovládaly hůř. Naštěstí se vlak zastavil a přistupovali další lidé. Potom už jeli mlčky. Ona se na něj usmívala a on na ni. Jeden drobný polibek na rozloučenou a Igor pokračoval na sever už sám.

Během vánočních svátků se v pralese neslavilo narození Krista, ale zimní slunovrat nebo-li Kračun. Navštěvovali se živí a občas živé navštěvovali i mrtví. Těšil se na strýce Lecha a tetu Jadvigu, co věštila s jeho matkou prastarým způsobem z havraních kostí. Jadviga nebyla lešij. Jen Lech. Jadviga byla za mlada divoženka. Dcera staré čarodějnice, která ale nechtěla pokračovat v rodinné tradici. Igor ji měl rád. Ale taky věděl, co se natrápili s Lechem kvůli potomkům. Kodex bytostí totiž zakazoval křížení druhů. A tento kodex platil stále. Až na výjimky. Jako byl světlonoš a jeho přidělená bytost. Měli totiž spojenou krev. A to bylo další, co mu dělalo starost. Jurij a Klara. Došlo mu, že Klara nechce ochranu od Jurije, aby ho neohrozila, protože ho milovala. Proto vzala tenkrát ten zatracený Izrael. Aby od něj byla co nejdál a pokusila se zapomenout. Jenže pak se stala ta věc . . . a Jurij musel přiletět.

"Všechno se to posralo." řekl už nahlas Igor. To už parkoval před vchodem do laboratoře. Vai tam stála s pěti kovovými bednami, kde měla vybavení z laboratoře. Na zádech batoh, jako by jela na jednodenní výlet.

"Máš všechno?"

" Z laborky jo. Pro sebe taky a pokud se zdržíme, na hotelu seženu vše potřebné, takže . . . jo. Mám."

Naložili to a vyjeli. Igor Vaien předal informace, které měl. Netvářila se zrovna klidně.

"Do prdele měla jsme jí už dávno mít v laborce. Si tady hrajete na kovboje a co když se mezitím přemění a už ji nedostaneme zpět?"

Vaien si naštvaně pustila do sluchátek audioknihu a zavřela oči. Igor se věnoval řízení a vlastním myšlenkám. Moc dobře věděl co se může stát. Sám si tím prošel, když ho oddělili od Elzbiety.

Bylo to na další Kračun. To už rok s Elzbietou chodil. A nejen to. Požádal ji o ruku. Což byl i čas, kdy považoval za důležité informovat svou rodinu. Neměl to dělat. Jeho otec s ním počítal jako s nástupníkem a tímto by musel být z linie nástupnictví vyškrtnut pro nemožnost zplodit pokračovatele rodu.

"Není možno Igore. Rozejdeš se s ní, nebo tu situaci vyřešíme po staru!" byla reakce jeho otce.

Igor tenkrát odešel. Od rodiny i rodinných tradic. Věřil, že dokáže potlačit to, kým je. A to definitivně. S Elzbiet strávil noc. A pak další. On mezitím dokončil studia. Vzali se. Ona přišla s tím, že je těhotná. A tenkrát se to stalo. On se vracel z práce, když mu šla naproti. Srazilo ji auto. Dva muži v oblecích. Ani nezpomalili, nezastavili. Umřela i s dítětem.

Bylo to už třicet let, ale pořád to bolelo, jako by to bylo včera. Stačilo jen pustit mysl a vzpomínky. Zase ji držel v náruči. Zdravou, krásnou a šťastnou. Zase ji líbal na její sladké rty. Její bělostná kůže posetá pihami. Viděl ji. Oblečenou jen do jejích vlasů volně splývajících z ramenou až nad zadek. Plná prsa s tmavými bradavkami. Kulatý pupík, oblé boky, pevná stehna. Vnímal vůni jejich vlasů. Viděl před sebou její ladný, v bocích houpavý krok.

Tenkrát se převtělil a několik let žil jako lešij v horách u Jelení hory. Nedokázal to potlačit ani zastavit. Prostě byl tím, kým byl.

Oblíbil si starou štolu, která byla z části zaplavená, tudíž do ní nikdo nelezl. Když začal konečně mít světlé chvilky, kdy se občas vracel do lidského těla, připadal si ještě víc jako zvíře. Jako stvůra. Měl co dělat se ovládat, když někdo zabloudil do lesa a překlopýtal přes všechny propletené kořeny stromů až ke starým štolám, aby toho člověka nerozsápal. Ale pomaličku se vracel k lidské podobě.

Bylo akorát jaro. Jezírka mezi skalami pomalu roztála a rozzářila barvou ponurý les plný tmavých jehličnanů. Seděl nahý před štolu v lidské podobě a třásl se zimou. Byl vysílený a hladový, jak se snažil vyhladovět zvíře v něm. Tenkrát ucítil vůni mechu a borovicové pryskyřice. Jinou, než jaká kolem něj bývala. Pak sotva slyšitelné našlapování. Lehoučké jako letní vánek čechrající klasy obilí. Otočil se za nimi. Uviděl tam ženu. Starší než on. Ale těžko říct o kolik. O deset, o sto? Vlasy šedozelené, jako čerstvě usušené seno. Vysoká skoro jako on, ale štíhlá a útlá. Jako kmen topolu. Vycítila jeho pohled a otočila se jeho směrem. Viděla ho tam, přikrčeného v chabaščí mezi břízkami. Jako by tančila po vzdušných vírech. Došlo mu to. Byla to horská víla. A její kroky směřovaly k němu.

Chtěla s ním tančit. Věděl, že to může být jeho smrt, ale nic víc si nepřál. Tančili spolu dlouho na tichou melodii, kterou zpívala, jeho svět se točil, až upadl do prázdnoty. Zavřela se nad ním tma. Doufal, že už definitivní. Jenže nebyla. Ještě dnes si pamatoval ten houpavý pocit, jak se nad ním vlnila voda, když otevřel oči. Myslel si, že ho víla chtěla utopit. Nebránil se. Jen se na ni díval a ona na něj, než mu došlo, že voda, ve které je, do něj prostupuje a jeho tělo tak nějak . . . dorůstá. Zelená tůň plná jakýchsi podivných řas, obtáčejících jeho údy, jako by rozpíjela jeho bolest těla, otupovala bolest duše a voda, která se mu dostala do plic jako by ho nutila plavat na břeh. Mráz i oheň prostupoval jeho tělem.

Později se na to ptal Lanii - tak se ta víla jmenovala.

"To se v tobě pral člověk a bytost ve tvém nitru. Nebyl jsi ještě ztracen. Tenkrát ti Dračí oko dalo na vybranou. Vynořil jsi se jako člověk a tvůj lešij poznal, že je čas jít spát."

Lania ho fascinovala svou moudrostí. I ona měla paměť stromů, jako on. Ale v lidském světě byla navíc lékařka. Igor tenkrát odešel z lesa k ní a několik let u ní žil, než Lania zmizela, tak jako to víly dělají. Stárnou jinak a nikde nemůžou zůstat moc dlouho, lidé by si všimli, že vypadá pořád stejně. Tenkrát jí bylo přes dvě stě let. Za druhé války pracovala v polní nemocnici na východě. Tam se naučila léčit bytosti jinak, než jak se píše v knihách, po svém. Tenkrát mu zachránila život.

Lania byla Rubikonem, který rozděloval jeho dva světy. Vážil si jí, měl ji svým způsobem i rád. Ale pokud na ní něco bylo nepřekonatelného, tak sex s ní. Když se na něj posadila, dokázala se třeba hodinu narážet na jeho penis v různých tempech. Občas v podřepu, občas obkročmo klečící, jindy dosedla na něj a jen vrtěla boky. Jazykem kreslila cestičky na jeho krku od ramene pod ucho, rty se jen letmo dotkla jeho rtů, otřela se tváří o jeho tvář, aby ve dlani sevřela jeho penis a nasměřovala ho do sebe. Kolikrát se ani neobtěžovala se sundáváním kalhotek, jenom je dala na stranu a ta průhledná látka dráždila jeho penis s každým pohybem směrem dovnitř a ven z ní.

Někdy se pár dní neviděli. Bylo to v době, kdy Igor založil agenturu pro kontraktory. Sám jezdil vyjednávat každý kontrakt a někdy ho i zaštítit. Když se vrátil, bývala tak nadržená, že do ní jen párkrát rychle zajel prsty a ona stříkala. To byl ten moment, kdy do ní pak vrazil svůj penis a přirážel. Kolikrát se udělala i na něm a on byl od ní mokrý až na břiše. Ještě druhý den cítil vůni jejího orgasmu ve své kůži. A pak zmizela. Beze slova. Jen mu nechala klíče od vily vedle listiny o převodu majetku. A tak v té vile zůstal. Čekal, jestli se jednou třeba . . . vrátí. Nevrátila se.

Igor sjel z hlavní a sníh na zapadané lesní cestě ho vytrhl z myšlenek. Vai se probudila a jak se rozkoukala, pochopila, kde jsou. Po dalších dvaceti minutách Igor zatavil defendera vedle černého forestera. Matně si pamatoval, kdy si ho Jurij koupil.

"Tak pojď princezno. Dál musíme po svých." řekl asi jako otec dceři.

Vaien vyskočila do sněhu. Igor ji dal sněžnice a hůlky a sám si nandal druhý pár. Potichoučku se posouvali krok za krokem zasněženým lesem. Věděl kudy má jít, takže světlo ze srubu ho ve tmavém lese nepřekvapilo. Zaposlouchal se do zvuků okolo zatímco sundával sněžnice prvně sobě a pak pomáhal i Vai. Mnoho běžných zvuků. Zvěř, sníh, zvuky stromů . . . a hrdelní výkřik Klary. Rozběhl se po schůdkách, aby se vzápětí zastavil. Přes prosklenou čelní stěnu srubu uviděl nahou Klaru obkročmo sedící na Jurijovi. Rukama zapřená za sebe se narážela na jeho mužství.

Igorovi zacukalo ve slabinách. Zatoužil po Lanii. Víc, než když dřív.