Svět 2156

Píše se rok 2156. Země, jak ji znali naši předkové, už neexistuje. Svět prošel velkou změnou a z deseti miliard obyvatel během sto let zůstalo něco okolo jedné miliardy. Bylo to století, kdy operace srdce začali dělat roboti. Kdy se omezil chov živého dobytka na minimum kvůli metanu, co produkoval, jelikož maso se pěstovalo už v laboratořích. Století, kdy většina polí přestala generovat úrodu kvůli erozi a těch pár posledních zbytků půdy, co ještě byla úrodná, korporace obehnaly nanosklem, aby se k bio potravinám - jak tomu honosně říkali - nedostal nikdo z chudiny pojídající syntetickou mrkev, co při trošce fantazie chutnala stejně jako řepa nebo okurky. Bylo to století, kdy se válčilo o suroviny. A tou nejcennější byla voda. Kvůli vodíku. Když totiž zastaralá fosilní paliva nahradil vodík, bylo to jako by každý druhý na planetě vyhrál svůj milión v loterii. Vodík byl totiž všude a dal se získat snadno. Stačila vysokoteplotní elektrolýza. Nějaký chytrák si spočítal, že by mohla být vlastně vedlejším produktem vznikajícím při ochlazování jaderných reaktorů a najednou se malý reaktor objevil za každým městečkem nad dva tři tisíce obyvatel. Vláda na to dávala dotace. Účelem bylo vyrobit elektřinu do sítě a zároveň vodíkové palivo.

Vyřešilo to energetické krize trvající přes dvacet let. Nikdo ale netušil, že jen dočasně. Snaha několika hackerů ochromila kritickou infrastrukturu natolik, že jednotlivé vlády začaly padat jedna po druhé. Nefungovali roboti vyrábějící potraviny a léky. Nefungovali nanoboti operující na sálech. Nefungovala servisní střediska, kde se cokoliv s čipem umělo buď opravit, nebo zrecyklovat na novější verzi. Za několik týdnů chaosu se svět hroutil sám do sebe. Stačilo jen vyhodit pár serverů do vzduchu pomocí semtexu. Do softwaru jaderných bloků dát časovou smyčku s úkolem vytvářet kontrolní odstávky bloku. A pod vodou přestříhat pár vláken. Optických. Světové mocnosti začaly mezi sebou válčit a netrvalo dlouho, jaderné hlavice zasypaly velkou část všech kontinentů. Radiace byla ve všem. Zamořila půdu, podzemní zásoby pitné vody i veškeré živé organismy. Pomocí membránových věží se podařilo během několika let odstranit většinu spadu z atmosféry. V půdě se radiace ale držela desítky let. Ani veškeré snahy o dekontaminaci nebyly zrovna úspěšné. Sice rozpad urychlily, ale většina povrchu Země byla několik desítek let zamořená smrtící dávkou radiace už při pouhém průchodu po zasažené půdě. Navíc dekontaminační čety vzešlé ze zbytků armád postupovaly velice pomalu a nový životní prostor se rozšiřoval o pouhé desítky metrů čtverečných týdně. A s vodou to bylo ještě horší. Na patnáct pokusných vrtů spadal jeden s tolerovanou dávkou, který s pomocí obřích čističek vody mohl dodávat pitnou vodu lidem ve městech vznikajících na úpatích hor. Těm bohatším lidem.

Ovšem představa hor porostlých zelení je již minulostí. Ty výjevy už byly jen ve starých knihách. Satelity pro bohaté obklopovaly stromy tištěné na 3D tiskárnách, umístěné tak, aby mezi nimi byl prostor pro heliporty a domy z nich rovnou čerpaly energii pro pohánění všech vymožeností. Byly totiž vyrobeny ze speciálních materiálů pohlcující sluneční světlo. V podstatě se z nich staly estetičtější nástupci solárních panelů a i ony se otáčely dle spotřeby domu k načerpání energie ze slunce.

Ti chudší to měli těžší. Jízdenka ze slamu stála víc, než kolik většina vydělala za celý život, proto většina dál žila na území bývalých velkých měst. Teda alespoň těch, co z hlediska radiace byla únosná k životu. Zaniklo mnoho měst. Brno a Zlín zanikly jako první i s přilehlými obydlenými oblastmi. Ostrava na tom nebyla o moc líp. Zůstalo jen několik pracovních kolonií, ze kterých dojížděli dělníci několik kilometrů dál na východ do hutí, kde se vyrábělo nanosklo. Skvělej vynález. Tenká kovová, supervodivá vlákna, která se máčela ve speciálním liqvuidu a následně pokládala ještě horká do tenkých folií podobných okenním tabulím z mrakodrapu. Po zalisování vznikl abnormálně pružný materiál, který při kontaktu se živou tkání rovnou nešťastníka ugriloval. Zůstal jen Olomouc. Byla tam kapitula pro robotiku a soudní dvůr pro kyberzločiny. Odtud právě pracovní kolonie v Ostravě čerpaly své nájemníky. Východní hranice byla u Tater. Objevily tam termální prameny s minimem radiace, takže se tam vystavělo několik satelitů pro bohaté, vytápěných sice staromódní, ale vysoce efektivní technologií termálních rozvodů. S několika reverzními Francisovými turbínami byly tyto domy naprosto energeticky soběstačné. Unikátní území, které vyhledávaly často ty nejchytřejší mozky středního pásu Evropy pro své tvoření. Teda pokud na to měli dostatečně naditý účet. Východní hranice končila za skanzenem jménem Praha. Několik nadšenců tam amatérsky dekontaminovalo starou část města a sloužilo to jako skanzen života ve druhém tisíciletí. Děti tam jezdily na exkurze se školami. Zbývali jen Hradubice. Středostavovské cosi, co bylo někde mezi slamem na jihu a vilovou rezidenturou na severu spojenou blokem univerzitního pásu s kampusy a kapslovými ubytovnami pro studenty. To bylo z velkých měst vše. Nikdo moc nevěděl, co se děje mimo jeho povolenou oblast pohybu, natož aby znal život na západ od Prahy. Tvrdilo se ale, že Germáni už dekontaminovali většinu jejich území na hranici tolerance krátkodobého pobytu a víc jak třetina území už byla vhodná k bydlení. Dokonce že snad dekontaminovali i několik ostrovů na jihu, na které učinili nárok na základě nějakých starých listin z poloviny dvacátého století a tyto ostrovy nejen že mají dekontaminované, ale už je mají i osazené pravými stromy a pomocí hydrogenerátorů vytvořili umělé řeky z mořské vody. Sice se v nich nedá ještě koupat, ale i to prý bude v plánu. Jo Germáni byli akční a fakt neztráceli čas.

Čím ale byli Germáni profláknutí nejvíc a navíc takovou tou šeptandou, kterou "nesmí slyšet děti", byly bordely. Prý zrekonstruovali několik historických filmů natočených nějakou L.R. v první polovině dvacátého století a nadchl je ten historický koncept natolik, že udělali "kabarety s historickou tématikou" skládající se z několik budov. Nám lidem ze středního pásu popis tohoto "městečka" přijde bizarní, ale má to prý velký úspěch. Musíte se domluvit předem na termínu. Ne že by byli tak vytížení, ale musí Vám ušít kostým. A podle toho, koho si chcete "zahrát", tak čekáte. Našli prý dokonce i původní návrhy uniforem od nějakého Huga... Bosse. Takže šijí podle toho. Sice materiály už nejsou úplně autentické, ale strukturu nití upravili natolik, že při jejich oblečení si připadáte autenticky. Potíte se v tom. Je několik modelů, které si můžete vyzkoušet. Řadový vojáček, důstojník SS, nebo model gestapák. Poté, co si uniformu oblečete, jste odveden na služebnu. Vybavenou dle Vaší role v příběhu. Za zvláštní příplatek dokonce dostanete i sklenku synteticky vyrobeného dobového alkoholu nebo dobová povzbuzovadla z farmaceutického výzkumu.

Jeden ze scénářů je znám. Před časem unikl "tajně" na starou síť darknetu, odkud se šířil dál už jako šeptanda po jeho nástupci optidarknetu. Nejlepší reklama je totiž právě ta šeptaná... Dostanete rozkaz prohledat obydlí, ve kterém se mají zdržovat kolaboranti. Při vstupu zjistíte, že je zde přítomna jedna blond atraktivní žena. Ve skutečnosti se jedná o robotickou pannu s plně autentickým vizuálem. Tato žena Vás pustí dovnitř a bude se Vás snažit svést za účelem odvedení pozornosti. Váš úkol je dokončit ohledání obydlí, při kterém naleznete tajný úkryt. V něm jsou další dvě ženy. Opět robopanny. Bruneta a černovláska. Osoby bez oprávněného pobytu ukrývající se před deportací do jakéhosi táboru. Nález musíte ohlásit, ale po ohlášení máte přesně třicet minut na to si dělat co chcete až do příjezdu speciálního komanda, které ženy odveze. Jsou prý dvě možnosti – buď neohlásíte a necháte se uplatit jejich pozorností v podobě absolutně všech sexuálních fantazií, nebo je nahlásíte a pak jim ukážete to, kdo má kompletní moc nad jejich životem.

Recenze jednoho uživatele ovšem přilákala pozornost naší bezpečnostní služby. Popisoval, jak po vstupu do objektu narazil na onu blond robopannu. Obdivoval model jejích bot. Historický model na středně vysokém podpatku, z umělé červené kůže. Tenké pásky obtáčely její nárt i kotník. Rajcoval ho už jen pohled na její nohy. Dnes se v takových modelech vůbec nechodilo. Bylo to nepraktické a ženy v nich mohly přijít snadno k úrazům, což vzhledem k omezení zdravotní péče bylo zbytečné pokoušení limitů plnění poskytnuté péče. Ovšem to nebylo vše, co ho na první pohled fascinovalo. Měla na sobě něco, co neznal. Tenké, černé cosi natažené na kůži jejích nohou zakončené na stehnech jakýmsi ozdobným ornamentem, do kterého byla připnuta spona na pásku. Vše v černém provedení. Byl zvědavý, co víc ještě může objevit pod kratičkými šaty červené barvy s bílými puntíky, které dotyčná značně povyhrnula. Přesto věděl, že příběh je naprogramován tak, že musí udělat ohledání obydlí a pokud úkol dokončí, bude odměna stát za to. Udržel se a šel tedy postupně místnost po místnosti, až v podlaze našel pod kobercem jakási uvolněná prkna. Oddělal je a našel další dvě dívky. Víceméně jejich vzhled odpovídal objednávce, takže byl opravdu spokojený. Dívky byly poměrně střídměji oblečené, ale jejich půvaby a přednosti byly jednoznačné. Nařídil jim svléknout se, že proběhne prohlídka.

Prádlo, které na sobě ženy měly, si prohlížel jako muzejní vykopávky z Egypta. V životě neměl v rukách takové materiály. Hebké, jemné, lesklé. Cítil, že jeho reakce na neznámé novinky je tvrdší, než kdy bývala. Všechny tři ženy osahával, rukou důkladně zajížděl pod prádlo. Kochal se a užíval si ty nové podněty. Všechny měly boty na podpatcích. Chtěl jim ty boty postříkat. Lákalo ho to. Když blondýna nabídla muži orální sex, jen kývl, ona rozepla uniformu, vyndala jeho tvrdý penis a doslova ho začala polykat jako by neměla dávící reflex. Udělal se. Poprvé. Pak si ho blondýnka zeptala, jaké další přání má. Chtěl se na ně dívat, jak si to holky dělají navzájem. Ale jen v tom, co mají na sobě na nohách a ... v botách. Ostatní ať si sundají. Za pár vteřin už se děvčata střídavě prstila a lízala. Chtěl hlasitý mood, takže u toho slušně nahlas vzdychala. Doslova ho ten pohled vtahoval do děje a chtěl se celý utopit v těch mokrých klínech. Za pár minut zase stál tvrdý k prasknutí. Přerušil je a řekl jim, ať se rozkročené a na čtyřech nastaví vedle sebe na postel. Začal je střídavě šukat. Do každé díry. Fascinovala ho pružnost jejich umělých vagín. Navíc měl pocit silné interakce, jako by orgasmy nepředstíraly, ale opravdu reagovaly dle intenzity vzrušení. Když cítil, že už se blíží vrchol, nakázal blondýně lehnout si na záda. Dal jí nohy k sobě a dodělal se jí na boty.

Popsal to dost podrobně na to, aby bylo jasné, že se nejedná o falešnou recenzi, ale byl tu problém. Jednak byla v češtině, takže buď existuje kanál pro transfer tam i zpět, nebo… si Germáni otevřeli tenhle bordel i u nás. Až na nelegální pohyb osob, nic tak šokujícího, ovšem… podle toho, co popisoval, nešlo o robopanny, nýbrž o načipované lidské bytosti, které byly ovládány pomocí implantátů na míše a mozku. A pak tu byly ty mrtvý holky, co se začaly objevovat. Holky s divnýma dírama v těle. Od implantátů.

Případ pro Key. Patnáct let u výsadkového komanda, než ji nepěknej úraz na bojové jedné akci na potlačení rebelů okupujících vrty na vodu, urval půlku nohy. Stal se z ní žoldák pracující pro kluky z "pitevny", kde jí taky vyrobili fakt povedenou robotickou nohu, takže mohla ty mrtvý holky hledat na své mašině Triumph Evo Oxy sedmé generace.

***

Východní hranice. Každou chvíli tam někdo starou raketou odpálil generátory napájející nanosklo a při trošce štěstí ho dokázali rozstříhat dřív, než přiletěly drony. Když to stihli, měli šanci na lepší život. Východ byl prostě oblast, která na tom v Evropě byla nejhůř. Radiace je tam i ve vrtech půl kiláku hlubokých. Bohužel přes drony se dostal fakt málokdo. A pak tu byly tunely. Bylo to peklo je kopat, ale byla to relativně bezpečná cesta, jak něco dostat ven nebo dovnitř. Tam se člověk bál maximálně závalu. Dřív. Jenže obranné složky území přišly se speciálními vrtoboty. Byly to děsný parchanti, co uměli najít i žížalu, kdyby ještě nějaký existovaly. Jenže byli slyšet. Takže pokud někdo začal kopat, znal jejich frekvence a intervaly, tak dokázal s troškou snahy vykopat podlez hranice. Jenže když někdo tohle vše uměl, nechal si za to platit nehorázné sumy v digiměně nebo pravými potravinami jako tabák, kakao a káva. Nemodifikované samozřejmě.

A s oblibou těchto cest využívali pašeráci lidí. No lidí . . . zejména holek pro nelegální bordely. Byly to holky většinou z vidlákova, který prodal jejich brácha nebo fotr za pár stovek digitálních jednotek, za které mohl zbytek rodiny pár měsíců vyžít. Tihle týpci holky koupili, protáhli je mrtvou zónou před a za hraniční zdí jen proto, aby je prodali na "pitevny" asijských digikuchařů. Říkalo se, že jejich dědečci tady začínali jako prodejci teplákovek. Mazec kam to ti kluci dotáhli. Měli svůj nelegální cech na modifikaci holek. Pracovali v ilegalitě, proto se jejich laborkám říkalo pitevny. Uměli totiž vylepšit totiž cokoliv, co aspoň ještě dýchalo. Využívali i nanoboty. Ale žádný starý typy. Měli svou černou fabriku kdesi u Ostravy, kde skládali fakt ty nejlepší kousky. Ostatně tenhle byznys se jim vždycky zaplatil. Občas nějakou tu hračku od nich kupovali i pracháči z horských satelitů. Někteří je chtěli modifikovat jako strážný dron, jiní si žádali výbavu podobnou té, co používali na "pitevnách", jen měli spálit jiné buňky s výsledkem poněkud odlišným a trvalým poškozením. Ti nanoboti, co se používali na "pitevnách", uměli holkám udělat v hlavě slušný marast. Paprskem laseru tenčím než vlas spálili pár mozkových buněk a holka přišla o dávící reflex, což byla paráda, když se to povedlo a taková děvka Vás kouřila. Když se to nepovedlo, slintala jako francouzský buldoček. Ale i takové kousky se pořád daly poslat do oběhu, jen do jiné destinace.

Když tihle kuchaři začínali, jejich boti fakt nebyli tak šikovní a odpadu měli fakt hodně. Takové holky se pak prodávaly různým týpkům, co hledali "poslušný holky" a co se na nic neptali. Velkoměsta toho byla plná a vcelku dost často se k nim volaly uklízecí čety, když to některý ze zákazníků poněkud přehnal. Stačilo si jen zaplatit tučnější obnos a holka byla Vaše. Nikdo se neptal. Měla cenu čipů narvaných do ní. Čip, co stimuloval její libido v hlavě, že byla pořád mokrá. Další uměl pozměnit tvar či velikost prsních implantátů. Rozdíl mohl být dvě tři velikosti. Další čip se dal přes appku v hodinkách naprogramovat na rychlost a intenzitu přirážení holky, sotva se narazila na váš ocas. Joo tihle kluci uměli fakt holky vylepšit a s každou evoluční řadou to byl větší mazec. Jak jim začali dávat ale implantáty do mozku, začal to být fakt fičák. V appce si klient objednal co chce, kluci vybrali vizuální typ a do holky přes čip nalili cokoliv, co si klient načudlil v hodinkách. Pokud se změnili jeho potřeby během výkonu, v hodinkách zadal změnu a kluci přes vzdálený přístup k implantátu do holky nalili nová data a z poslušné subiny mohla být neposlušná teenka nebo naopak ostrá domina. V případě takové změny do pár minut dorazil dron s balíčkem potřebného vybavení. Holka jen odkroutila program a vůbec nevěděla o světě. Těm oblíbeným dopřávali genovou regeneraci v plazmových kádích. Holky tak v padesáti pořád mohly vypadat max na třicet. Když už ale o ně přestal být zájem, tak je prodali někomu na hraní. Občas se tak našly ve fakt ošklivém stavu.

Key se starala o to, aby tyhle holky nikomu nekazily den tím, že na jejich rozšvihaná těla narazí. Většinou. Nebo je hledala, když "nebyly vráceny včas" a limit na kartě klienta byl vyčerpán. Měla zkrátka na starost jak bezpečnost "investičního masa", tak úklid jejich zůstatků.

Jenže se tu objevila ona recenze na německý kabaret. Takže Key měla vyřešit co to je, kde to je a kde a jak přichází k investičnímu masu.

Ale vraťme se na začátek.

Bylo pondělí. Den jako každý jiný, protože jsem dělala 24/7. Ale pondělky bývaly většinou poněkud plnější na "objednávky". Došla jsem do svého kanclu nad bistrem Juraje. Z hlediska staré geografie to byl původem Litevec. Sem přitáhl s karavanou levné pracovní síly. V minulosti pracoval u armádních hackerů a když se blížil důchod, tak si zařídil digitální imunitu. Byl asi dobrej, takže se mu nejen povedlo včas zmizet, ale ještě někde odklonit tok nějaké transakce a díky tomu měl dost na začátek v jiné lokalitě. Tady dělal nejlepší kibinaie na jih od Vilniusu. Ten byl mimochodem digitálním mozkem severní části našeho pásma.

Zapnu stahování ranní svodky od obranných složek, zároveň mi nabíhala data z "piteven" o chybějících holkách. Ty zelené mě nezajímaly, byly podle implantátů živé, ale nejspíš je jen zákazníci "nevrátili včas" nebo jim jen vypršelo předplatné pro užívání a holky měly ještě v parádě. Na ty si digikuchaři najímali jiné gorily. Dokud jim svítila na mapě lokace, nebyla to práce pro mě. Ale byla tam i "červená" data. Byly tam rovnou tři složky. Ale spojené stejným číslem objednávky, což bylo dost neobvyklé. Znamenalo to, že všechny tři se vážou ke stejnému uživatelskému účtu. Čas vytvoření složek korespondující s rozdílem několika vteřin s časem "úmrtí" se lišil jen několik desítek minut, ale lokace byla dost rozlišná. Satelit severně od Hradubic, vesnička ochranářů přírody u Prahy a Ostrava pracovní kolonie? Zaujalo mě to. Obsah složek jsem rozhodila na digitální tabuli na zdi a zapnula třídění dle shody. Objednávka na "horší zacházení" byla vystavená nezvykle už tři týdny dopředu na konkrétní holky, které si uživatel vyzkoušel už dřív. A u všech třech nefungoval jediný čip, ani implantát vzdáleně - odesílání dat do sítě. Nebyly online, ale hlásily nouzový stav. U všech holek bylo zaplaceno ze stejného účtu, který byl následně deaktivován. Bylo to zajímavé. Že by sériový magor?

Natáhla jsem si data do minitabletu na zápěstí spojeného s navigací, sedla na mašinu a jela objet poslední lokace výskytu čipů. Našla jsem čipy. Nenašla jsem těla. Nezvyklé. Bývalo to na opak. Lidi si najímaly investiční maso, aby se dostali k jejich kvalitním čipům nové generace. Vlastně se tím nahradil černý trh s orgány. Nikdo už nechtěl novou ledvinu, stačil jen čip simulující správně funkce, které odumřely. Holky takových čipů měly hodně, jen je stačilo přeprogramovat na jinou funkci. Takže místo hyperaktivity na vagíně s následkem nadměrného zvlhčení stimulovali např. zpomalenou štítnou žlázu. V nemocnicích takové čipy měli jen pro ty opravdu hodně bohaté. Normální lidi se k nim neměli šanci dostat. Proto bylo divné, že čipy sice rozmlácené, ale téměř všechny zůstaly na místě a maso bylo pryč. Čím víc jsem se tím probírala, tím víc stop mě přivedlo k německému kabaretu. Teď jen zjistit kde je a jak se tam dostat. Makalo nás na tom víc. Takže každej přispěl svou troškou. Postupně se to celé povedlo poskládat. Až na to kde to je. Takže ...

Kluci z pitevny přišli s tím, že se udělá volavka. Měli jsme už určitý model i typy holek, co si vybírají. Asi za týden bylo hotovo. Ta holka byla boží. Vzali nás na zkušební "zácvik" a to, co tam bylo vidět, z toho jsme byli tvrdí a mokří v týmu všichni. Kozy měla s magnetickým čipem, takže držely a houpaly se jako by popíraly existenci gravitace. Zadek při předklonu měl tvar madle přecházející do dlouhých noh. Hodně dlouhých. Prý ji kluci pomocí štěpů prodloužili kosti celkem o patnáct centimetrů. Duhovky jí pomocí implantátů zabarvily do ostré, studené modré a do vlasových folikulů nalili jakousi speciální chemii, která vyresetovala barvu vlasů na nejsvětlejší blond a strukturu vlasů narovnala na dokonale rovnou. Ta holka na zkušební provozní zkoušku přišla v bílé, lesklé kombinéze s podélným zipem. Zkoušející byl sice jen jeden, ale očividně něčím nadopovaný. Nechal se od ní asi deset minut kouřit, pak ji rozepl kombinézu a postříkal prsa a aniž by vůbec klesl, tak ji začal šukat ve všech polohách. Když se chtěl udělat znovu, tak si lehl na záda a řekl jí, ať si na něj dosedne tak, že nohy dá nohy nikoliv podél jeho těla, ale aby je vytočila absolutně na stranu. V podstatě kdyby jeho hlava byla na ciferníku hodin dvanáctá hodina a jeho nohy šestá hodina, tak její kolena by ukazovala na devítku a trojku. Všichni jsme byli překvapení, pak nám bylo vysvětleno, že Shinee (jak se figurantka jmenovala) má zabudovaný jóga mód. Takže holka rozbočila kolena a dosedla si na tvrdý penis zkoušejícího. Ten do ní takřka hned stříkal s poznámkou, že ta funkce pro maximálně staženou vagínu je opravdu funkční. Pak z něj slezla, olízala mu penis a začala ho dělat nohama. Předváděla doslova cirkus v té jeho tvrdé manéži a za chvíli stříkal znovu. Celá zkouška trvala asi dvě hodiny. Chlap na konci vypadal, že potřebuje připojit na fýzák nitrožilně, jak byl doslova vycucaný. Shinee se jen zapla a odešla do dezinfekční komory. Náš tým sice viděl hodně, ale z tohohle porna na živo jsme byli hotoví všichni. Některým z nás docházel i fakt, že máme dokonalou volavku, teď ji jen použít a neztratit.

***

Shinee byla připravená volavka. Poslali jsme ji do oběhu s patřičnou reklamou, aby se o ní dozvěděla cílová osoba. Objednávky se hrnuly. Prsa s magnetickými čipy byla skvělé lákadlo. Navíc jí kluci z pitevny nastavili čip na modulaci hlasu. Uměla z té své pusinky vypouštět melodii hlasu jako malá asiatka nebo naopak zvládala hlubší hlas s velmi podmanivým zabarvením. K tomu dali novinku přízvuku. Mluvila česky, ale dal se nastavit přízvuk jako z východu, Germán nebo cosi krásně melodického, co znělo jak ze starých alb šansonů. Mazec. A tak Shinee kroutila objednávky jednu za druhou. Žádný podezřelý účet ani neobvyklá objednávka. Všechno absolutně korektní jak na černém trhu s erotickými potřebami může být. A pak to cinklo. Objednávka z nového účtu bez historie v darkbankingu. Zaujalo nás to. Očividně nová technologie lákala i ty osoby, které doposud naše služby nevyužívali, ale tenhle účet měl nulové pozadí. Žádné digioperace typu "káva z nemodifikovaných kávových bobů" nebo "léky na rakovinu". Nic. Dali jsme sledku na digistopu platby k účtu, ale žádná digiměna z účtu neproudila ani po objednávce na Shinee.

Dva týdny jsme hlídali každý kousek digitální stopy onoho účtu a zároveň prověřovali další objednávky. Shinee se mezitím stala novou ikonou. Žádanou a TOP holkou. Bylo in se fotit nebo točit při aktu s ní a tyto vizuální materiály sdílet. Digikuchaři z piteven to pár dní nechali, aby se udělala dobrá reklama, ale pak dali do optidarknetu klíč, který mazal veškerý obsah, co se s ní objevil. Poptávka byla obrovská, takže když měla být doručena na onu podezřelou objednávku, tak už si zaplatila veškeré vstupy a úpravy na svém těle, tudíž kluci z pitevny byli aspoň klidní, že pokud se něco podělá, neprodělali. Sledovali jsme její čipy. Především jeden schovaný do slinivky. Posílal základní biomechanické údaje z celého těla. A byl odstíněný tak, aby se dal vystopovat jen sofistikovanějším zařízením na hledání těchto věcí. Doufali jsme, že ho naše kořist nevlastní.

Tablet na zápěstí pravidelně co 30 vteřin stahoval kompletní data ze Shinee. Vše běželo, jak má. Její lokace se jen nepatrně posouvala od studentského kampusu v Hradubicích, takže to vypadalo na běžné taxivznášedlo. Jeli jsme na mašinách v dosahu okolo půl míle od Shinee. Pak se poloha zastavila a neaktualizovala. Čip posílal zmatená data. Rušička. Po dvou minutách nám konečně vyšlo nové párování. To byli 15 mil daleko. Do pr…Nakopli jsme mašiny a z eco rychlosti přešli do manuálu. Nasolili tam 130 mil a jeli do pustiny směrem k Brnu. Do háje kam jede? Přehledná, takřka rovná pláň. Viděli jsme sportovní vznášedlo. Hodně upravené, aby klouzalo aerodynamikou jako nůž v másle. Blbé bylo, že tak, jak jsme my viděli ho deset mil před námi, tak on viděl naši jednotku za sebou. S rozdílem, že pět motorek dělalo větší oblak prachu, než on s jedním sporťákem. Museli jsme zvednout výšku. Přešli jsme na mód vírníku. Kola se otočila o 45 stupňů a po několika dalších úpravách se mašiny protáhly a snížily. Tím docílily menšího odporu vzduchu, takže jsme frčeli sice o trošku pomaleji než po zemi, ale vzhledem ke vzdušné trajektorii jsme i tak dotahovali objekt zájmu. Elektropulsem jsme vyzkratovali jeho stroj a pak i řidiče. Bylo jasné, že je to jen převozník. Netrvalo to víc než deset minut, tři uštípnuté prsty a odklon prostředků z jeho digiúčtu, než řekl vše a odemkl navigaci, kde byly nahrané veškeré souřadnice. Nebylo nic lehčího, než si sednout a pokračovat v cestě.

Sedla jsem si k Shinee já. Po půl hodince jsme přistáli u jakési divné stavby. Tvářilo se to jako vstupy kamsi pod zem s velkou kupolí. Z betonu. Identifikátor to rozeznal podle nějakých obecných vzorců. Jednalo se o stavbu z první poloviny dvacátého století. Označení B-S 4 identifikátor zařadil jako pevnostní opevnění poblíž čehosi, co se jmenovalo kdysi Bratislava. Kluci přistávali poblíž, když z toho betonového bunkru začali vycházet nějací divní týpci v kostýmech. "Maskáčový vzor lámaná skála používaný Wehrmachtu za druhé světové. . . " Do hajzlu. Kabaret. Máme ho. Ale pánové si všimli aktivity a vznášedla. Obestoupili ho a vytáhly nás obě ven. Co následovalo je jasné. Než dorazili kluci, tak se zavřely dveře bunkru. A fakt to nebyly dveře, které by se daly otevřít střelbou, šperhákem nebo páčidlem. Tou dobou já už byla dvě patra pod zemí a věděla jsem, že tohle není "kabaret", ale něco horšího. Horšího i než naše pitevny. Shinee vzali bokem na zkoumání čipů. Jak je má uložené, propojené a jak jsou postavené. Moje robotická noha je úplně nezajímala a další čipy taky ne. Naštěstí jejich fascinace Shinee mi získala čas. Pomocí pár vychytávek v protéze se mi povedlo dostat ze zajištění. Problém bylo, že tím to končilo. Moje moderní technologie uložené v noze uměly resetovat nebo likvidovat věci z naší doby. Jenže tohle byla stará technologie, kterou jsem úplně neznala. Takže nakonec zůstal jen váleček poslední pomoci. Semtex. Vylepšenej. Kluci mu říkali wasabi oříšek. Když nálož bouchla, tak krom díry do zdi se do vzduchu dostal plyn, co zasahoval nervová vlákna. My z piteven jsme tu látku znali a měli jsme proti ní kapsle. Ale účinnost byla tak 70%, takže jsme se mohli sice hýbat celkem okey, ale každá rána bolela násobně víc. Měla jsem třicet minut.

Paralýza pak odeznívala. Všem. Kluci venku už očividně zkoušeli sundat dveře soudě podle zvuků. Bunkr sám o sobě nebyl problém. Věděla jsem, že Shinee je v pořádku a bude to tak ještě chvíli. Problém byla ta chodba v podzemí. Na jejím konci mi doslova spadla čelist. Kabaret. Ale jiný, než jsem čekala. Zamřížované klece, ve kterých byly zavřené holky. Po plastikách implantátů. S novými . . . prvky. V oblečcích z umělé kůže a čehosi, co vypadalo jako černá, lesklá fólie. V botách s rozličně vysokými podpatky. V síťovaných oblečcích a . . . sjeté. Stejně jako uživatelé venku. Někteří byli v klecích a buď se nechávali kouřit, nebo je mrskali pravými koženými bičíky, co se kdysi používaly na koně. Nikdo neřešil, že kolem nich chodím. Kousek dál byla jakási další štola. Vypadalo to jako nemocnice, ale s rozdílem, že doktoři byli zákazníci. Děvčata byla zajištěná ve svěracích kazajkách, co se už minimálně dvě a půl století nepoužívaly. Bez spodního prádla. Jiné zase ležely přikurtované na lůžkách, obklopených různě početnými hloučky různě svlečených mužů. Někteří měli i bílé pláště, roušky, gumové rukavice a jiné pomůcky z dob lékařského pravěku. I zde si nikdo nevšímal osoby, která kolem prochází. Nechápala jsem. Chodba se stáčela vpravo, kde se rozbočovala a napojovala se na další, širší chodbu. Tady se konal prazvláštní raut. Potraviny už na první pohled nebyly z laboratoří. Voněly. Na tácku byly jakési želatinové kapsle. Prvně jsem si myslela, že by to mohl být kaviár, ale nezdálo se mi to. Vzala jsem jich pár do pouzdra do laborky. Fontánka s perlivou vodou zjevně obohacenou o výtažek z kávy. A další dveře. Zvukotěsné. Posuvné na stranu, nikoliv otevírací. S okýnkem uprostřed. Otevírám ho. I já zvyklá na ledacos si musím přiznat, že tohle je mazec. Pět holek na kulatém pódiu. Kolem nich okolo třiceti chlapů. Podsvícená podlaha, jinak tma. Objekty v kobce pomalovaní fluorescentní barvou. Ženy zde leží přivázané, roztažené a jen drží mužům, kteří se na nich střídají. Ovšem rozhodně ne po jednom. Dva tři muži natlačení do vagíny či análu. Další v puse. Jiný zase s penisem otírajícím se o chodidlo nebo nechávající si od dívky lízat svůj anál dřepíc nad jejím obličejem. Z fascinace mě vytrhne poklepání na rameno.

Lámaná čeština se silným přízvukem mě doslova paralyzuje. "Dámě se toto líbit?" a než si uvědomím, co se děje, tak hromotluk tlačí mou osobu za dveře. Muži se otočí mým směrem. Najednou si povšimnu, že je mezi nimi i několik nepřivázaných žen. Postupně se sunou k mé osobě. Jejich ruce mě svlékají. Chci se bránit, ale ten řízek mě fakt drží dost pevně. Do háje. . . Tohle není dobrý. Proč jsem nebyla opatrnější? O minutu později mě hromotluk kurtuje za zápěstí do středu pódia na čtyři. Nahou. Několik mužů se shlukne okolo mého zadku a šeptem se domlouvají. Pocit bezradnosti a vzteku, že tak lehce jsem se nechala nachytat vlastní blbostí. Sakra! Kde jej zbytek týmu? Než to dořeknu, tak pár záblesků. Jasně osvětlující granát. Moji kluci dorazili. Asi za pět minut dostali situaci pod kontrolu a celkem efektivně zpacifikovali místní osazenstvo. Jenže cestou sežrali ty kuličky, co vypadaly jako kaviár. Když došli, byli stejně sjetí, jako ti parchanti předtím a my s holkama tam pořád ležely přivázaný, roztažený, nastavený . . . Fakt to nebyl kaviár, ale upravený výtažek z houbiček. . . psilocybin.