Střep z oprýskaného kalichu

Jsou staré kapitoly v našich duších, které nás vrací v čase. Do mladí. Do doby, kdy jsme byli plní touhy a chtíče. Kdy jsme se líbali na zadní sedačce v autě obkročmo sedící na klíně našeho protějška. Kdy jsme hltali jeho polibky zatímco on nám vyhrnoval sukni. Bylo nám jedno, že je to nepohodlné. Bavilo nás to. Těla se toužila spojit, proplést. A bylo jedno kde jsme byli, pokud se dalo zastavit, zajet někam stranou. Chtěli jsme to tady a teď. Auto si kopírovalo zatáčky na cestě ven z města. Tvoje ruka kopírovala moje koleno. Pamatuji si, jak jsem tvou ruku vzala a kousek ji posunula výš. "Víš?"

Pamatuji si tvou vůni. Ten hluboký, lehce chraplavý hlas. Silné a přesto tak jemné ruce. Precizní doteky, pevná objetí, dlouhé polibky. Vybavuji si tvé prsty, jak se vtiskly do mého zadku, za který jsi mě tiskl na sebe, abych ti byla blíž . . . nejblíž.

Motor auta vrněl pod kapotou. Já vrněla do tvého polibku. Chtěla jsem tě. A bylo mi jedno, že kapučínová může být i metalíza. Zajímala mě jen ve chvíli, kdy by měla něco společného s pěnou na kapotě.

Uteklo mnoho let, ale říkáš mi pořád stejně jako tenkrát. Pořád jsem ta dívenka, kterou jsi miloval. I když o poznání starší. A ty? Jsi pro mě pořád ten dokonalý muž. Objekt mé sapiosexuality i chtíče. Objekt mých zvrhlých tužeb. Ten, kdo objímal mou nezkrotnost svou něhou. Ten, kdo fascinoval moje srdce. Můj ochránce. Muž, kterému navždy bude patřit střep z mého srdce.

Líbej mě. Prosím . . . Výš.

Střep z mého srdce držíš ve svých dlaních. Ten, který patří tobě a bude navždy tvůj. Snažíš se z něj vytavit sklo. Z něj a dalších střepů. Z písku staré pouště, který přidáváš. Na píšťale mistra skláře tvaruješ tu žhavost. Tvoříš nový kalich, ze kterého budeš pít.

Vracíš se ač neodcházíš. Líbáš i když jsi daleko. Zůstáváš. Navždy.