Pohanské pohádky - Živa

Byl svátek Velké matky a Rohatého boha lesů. Svátek oslavy plodnosti a života. Dívky si obličej umývaly ranní rosou, aby byly krásné. Pletly si věnce z jarního bejlí, do kterých zaplétaly svá přání, aby je poté pustily po vodě nebo nechaly plout po jezeru. Žehnalo se vodě. V ohni se pálilo to, co lidem už nesloužilo a čeho se chtěli zbavit. Stavěly se májky, které se zdobily pentlemi. Hodovalo se, tančilo, radovalo a milovalo se. Ale proč tomu tak bylo? Koho svátek oslavoval?

Mnoho let uteklo, co Veles pochoval svou krásnou lidskou družku Lubavu a do života se mu přimotala Živa. Krásná sestra Morany. Bohyně léta a hojnosti. To ona byla tou, co lid naučila orbě a starala se o dobrou úrodu jejich polí.

Veles se zařekl, že už nikdy žádnou družku do svého nesmrtelného života nepřizve, neb celý život s Lubavou byl pro něj jako pro smrtelníka týden, nebo měsíc. Příliš krátký čas a o to delší čas ho trápila samota poté, co ho Lubava opustila na věčnost.

Měl stále svůj zvyk, kdy sháněl stáda pastevců, aby se dobytek nezatoulal tam, kam nemá. Stále dohlížel na pastevce, aby vždy došli domů živí. Ale jednoho letního večera, kdy bylo teplo a vzduch se těžce převaloval i na vršcích kopců, sestoupil k jezeru, kde býval klid od lidí i jejich stád. Kde voda byla průzračná a voněla jako sníh i když dole v údolích byly žně. Kde v borůvčí spávaly víly po nočních tanečcích. A kde čas utíkal úplně jinak i za líného letního večera. Málokdy k němu chodíval. Měl dost svých starostí se stády na pastvinách. Ale toho dne bylo horko a dusno. Zatoužil si ponořit své unavené nohy do studené vody. Seděl tam na jednom z větších kamenů do kulata obroušených vodou i ledem. Nohy po kolena ve vodě. Jen mlčky sledoval hladinu.

Smrákalo se a obzor potáhla těžká, černá mračna. Letní bouřka se blížila k němu. Jeho medvědí přítel odpočíval na břehu jezera pod starou, pokroucenou borovicí. Před deštěm se nebylo kde schovat, takže se rozhodl, že i on tam přečká ten nečas, jelikož by mu stejně neušel. Sotva dosedl, jeho zrak se zastavil o ženu, která pod těmi mračny šla. V náruči nesla překrásnou kytici květin a z dalších měla uvitý věnec ve vlasech barvy pole, ve kterém rostly klasy zlatavého obilí. Šla a Velesovi se zdálo, že mraky jako by šly za ní. Ne nad ní, ale za ní. Jako poslušná jehňata cupitající za svým pastýřem.

Ona se ani neohlédla. Jen bosá kráčela v suché trávě. Když došla k jezeru, tak jeden květ za druhým kladla na hladinu jezera, až jimi posela celé jezero. Veles ani nedutal. Byla překrásná. Síla bujného býka jako by se mu vrátila do jeho doposud mdlé, truchlící duše. Zatoužil zase ucítit touhu ženského klína. Až se sám zalekl tohoto uvědomění. Přece si slíbil, že už žádnou lidskou družku nechce. A tak se tiše odplížil od jezera do lesů a pastvin.

Dlouho se pak vyhýbal lidem. Sám se svými myšlenkami a medvědím přítelem bloumal hvozdy, lesy i po pastvinách horských luk. Stačil mu pohled na rozkvetlou bylinu a zase měl před očima její tvář. Snažil se vzepřít svým tužbám, přesto bylo pro něj čím dál těžší ovládnout svůj chtíč.

Přešlo léto, začal podzim. Ovce se sháněly z hor dolů do salaší a k chalupám, hory nejdřív pokryl mráz, potom sníh. Veles tyto krátké, zimní dny trávil ve své chalupě vysoko v horách, kde na něj ještě víc doléhala samota. Bránil se bujným myšlenkám na krásnou dívku u jezera, přesto dotíraly víc a víc.

Když přišlo jaro, byl jako v mrákotách. Zima byla dlouhá. Hodně sněhu napadlo a voda z něj zurčela v mnoha pramíncích po skalách i v roklích. Veles obcházel pastviny. Byly hodně podmáčené. Sluníčko si dávalo na čas. Když se vracel domů, na sotva znatelné pěšině, vedoucí od jezera, pomalu šla žena v šedivých šatech. Vypadala na první pohled staře pro své prošedivělé vlasy, ale její tvář byla krásná s rysy mladé ženy. Mátlo ho to. A tak se jí zeptal kdo že je a co tam pohledává.

Ona se mu představila jako Morana. Bohyně zimy a strážkyně odpočinku a že jde do hor, aby se uložila ke spánku, než zase nadejde její čas. Velesovi čímsi připomínala onu dívku u jezera a tak se ji na ni zeptal, jestli ji nezná. Ta se pousmála. Její temné oči protnula maličká jiskra přívětivosti.

"Znám ji. Je to moje sestra Živa. Je to bohyně léta a úrody. Chodívá k jezeru prosit o úrodu a dostatek vody pro pole každé jaro, když naše nejmladší sestřička vládne zběsilým tempem přírodě a občas zapomene rozdat déšť. Živa to pak napravuje, aby nebyl suchý rok a špatná hojnost půdy."

Velese její slova překvapila.

"Tak ˇŽiva povídáš . . . bohyně hojnosti a úrody." tiše si opakoval její slova.

Morana se ještě jednou na něj usmála a rozloučila se. Přece jen spěchala do studených štítů hor a měla před sebou kus cesty.

Veles si v hlavě rovnal to, co se právě dozvěděl. 

"Živa. Bohyně hojnosti a úrody. Léta. Jak ji ale najdu?"

Chodil tedy k jezeru a čekal, jestli dívku neuvidí. Přešel týden, druhý. Veles byl už neklidný, že snad ji musel promeškat. Když jednoho rána se přes horskou šíji převaloval těžký, černý mrak. Upínal svůj zrak do dáli, jestli ji neuvidí. 

Dočkal se. 

Chůzí připomínající vlnící se zralé obilí přišla k jezeru. Náruč plnou krásných květin, které začala jednu po druhé klást na hladinu vody. Když skončila. Přišla do míst, kde se ukrýval Veles.

"Vím, že tam jsi. Slyším tvou dychtivost." řekla tiše, jako by to šeptala větru. 

Veles vystoupil ze stínu stromu. Usmála se na něj. Znala ho od vidění, když procházela po malých políčkách pastýřů, aby jim popřála dobré úrody. Vždy se jí líbil, jen poslední roky býval zachmuřený a samotářský. 

Veles se jí optal kam má namířeno. Ona mu prozradila, že zpět do posvátného hvozdu, neb ještě není její čas. Nabídl, že jí doprovodí a dívka přijala. Zavolal na svého chlupatého společníka a dívku doprovodil nedbaje na hromy dunící opodál. V jeho srdci duněl úplně jiný hrom. Jeho tepající srdce se bouřilo pod touho se Živy dotknout, avšak nechtěl být hrubý a tak čekal, zda mu to ona sama dovolí, či jestli sama začne. 

Rozloučila se s ním jen pohlazením po jeho fousaté tváři a přislíbila, že přijde další večer k jezeru. Jak slíbila, tak se i stalo. 

Přišla v šatech, které jako by byly utkány z nejemnějších chomáčků ptačího peří. S každým krokem vypadala jako by se vznášela. Šaty mnoho zahalovaly, ale když zavanul vánek a rozdmýchal ono chmýří, poodkryl ten či onen kousek její zlatavé kůže. Tam kotníček, tam kousek lýtka. Toužil políbit každý ten odhalený kousek jejího těla. Velesova touha se drala z hlubiny jeho nitra na povrch. Vřelo to v něm, přesto se udržel a ke krásce si nic nedovolil. A ona zase přislíbila, že přijde další večer.

A tak se i stalo. Tentokrát přišla v šatech, které byly utkané snad z padáčků odkvetlých pampelišek. Čím hlubší noc byla, tím průsvitnější se šaty zdály. Dívka si sedla k vodě, povyhrnula je až do půli stehen, aby si nohy do vody ponořila. Co neviděl Velesův zrak, viděla jeho představivost. Dívčina pevná stehna už ve své mysli rozevíral, aby laskal její klín. Ale i tentokrát vydržel a Živy se ani nedotkl. A opět mu přislíbila, že další večer bude u jezera.

Veles byl celý den jako smyslů zbavený. Večera se nemohl dočkat. Přesto doufal, že ho Živa přestane trápit a skryje své půvaby, neb se bál, že za sebe nebude moci ručit. 

Živa ale večer přišla v šatech ze stříbřitých nití, na kterých se blýskaly kapičky rosy. Nebyly průhledné. Byly doslova průzračné. Veles viděl bradavky na jejích kulatých ňadrech, útlý pas i jemné chloupky v jejím klíně. Už nedokázal udělat ani krok. Ve slabinách mu tepalo a touha po ní se přelévala spíš v bolest, kdy krotil to zvíře v sobě. 

Živa k němu přišla, zatočila se před ním, kapky rosy stekly po její kůži dolů a nitě se snesly k zemi jako pavučiny. Stála před ním nahá.

"Po třikrát jsi mě mohl mít a přesto ani jednou jsi neklopýtl. Obstál jsi v mé zkoušce. Ukázal jsi mi ryzost svého charakteru a že jsi mě hoden." 

S těmito slovy se mu vtiskla do náruče. Veles už na nic nečekal. Chtěla ho. Položil si ji na svůj plášť a jen se chvíli díval. Na ni. Na krásnou Živu, kterou tolik chtěl a teď konečně mohl mít. Laskal každý kousek jejího těla tak, jako to mnohokrát chtěl udělat. Obkroužil rty její kotník a po lýtku se posouval do podkolení jamky. Když se dostal mezi její stehna, laskal její klín tak, že hromobití v horách by nepřehlušilo její hlasité sténání. Celou noc ji napínal, až prosila o to, aby mu mohla patřit. 

Splnil její přání, ale až nad ránem, kdy už noční háv rozrážely barvy rozednění. Tehdy si Živu posadil na svůj klín. Ona se prohnula jako luk a narážela se na něj pohupováním svých boků. 

Bylo to jejich první společné ráno, které bylo začátkem jejich společné věčnosti. A pokud ještě v horách stojí onen posvátný háj, v něm posvátný dub a opodál je posvátné jezero, tak určitě dodnes k němu Živa chodí s kyticí květů a Veles na ni čeká opodál, aby ji potom v trávě přivedl k slasti, která plodí život na tomto světě.