Pohanské pohádky - Veles

Vysoký, ramenatý muž s plnovousem se procházel ve vlněném plášti na pastvině pod lesem v horách, které se dotýkaly svými vrcholky mraků. V ruce měl dlouhou, sukovitou hůl a jeho kroky byly takřka neslyšné v mechem prorostlé půdě. Obcházel svá stáda dobytka tak, jako to dělával každý den. Společnost mu dělal statný medvěd, který ho doprovázel už mnohá staletí. Veles byl mocným bohem. Staral se o veškerou zvěř. Ať už to byla stáda pasoucího se skotu, či zvěř obývající hluboké hvozdy. A také se staral o pastvinu pasoucích se duší v podsvětí. Byl samotářský, ale občas zavítal mezi pastevce a chvíli s nimi poseděl u ohně, povykládal. 

Jednou, když bylo studené jaro, procházel se podmáčenou pastvinou. Dobytek byl schovaný v lese pod stromy, kde nebylo tak mokro a nefoukal tak silný vítr. Narazil na krásnou dívku, která se po stádu sháněla. Světlá pleť  rámovaná do copu zapletenými vlasy v barvě slámy. Oči měla zelené, jako bukové listí a rty měly barvu šípkové růže. 

Veles si myslel, že je to snad divoženka, jak krásná byla. Sledoval ji mlčky stojící u stromu. Když k ovcím došla, začala je hnát z lesa ven. Nepovšimla si ale, že jedna z nich porodila jehňata a jedno, to nejmenší, ještě na vratkých nohách, nestačí dívce a zaostává za stádem. Veles jehně tedy vzal do náruče a vydal se za dívkou. Hnala dobytek k malé chalupě, kde býval starý Jano. Dobře ho znal. Chodíval k němu porozprávět o světě lidí. 

Bylo už šeravo, když k ní došel. Ovce byly v ohradě a z komína se kouřilo. Zaklepal tedy na dveře a ty se otevřely. Stál v nich právě starý Jano. 

"Zdravím tě, příteli. Co tě ke mně přivádí takto na večer?"

"Nesu ti jehně. Zůstalo na pastvině. Byla by škoda, aby ho vlci sežrali."

"Děkuji ti. Dnes sháněla ovce moje vnučka a nejspíš si nevšimla. To víš, je to ještě mladé děvče, které nezná hory tolik, co my dva. "

"Nemáš zač, Jano." a jehně odnesli k ovci, aby mu dala napít mléka.

Jano Velese pozval dál, aby ho uctil jako návštěvu. Dívka stála u plotny a chystala skromnou večeři. 

"Cože jste ovce nenechali na salaši Jano?" 

"Ovce budou rodit mladé a pastviny jsou podmáčené. Počasí studené, aby nenapadl ještě sníh. Raději jsem Lubavě řekl, ať je sežene dolů. "

"Máš pravdu Jano. Letos je chladné jaro."

Sesedli všichni ke stolu a povečeřeli spolu. Jano s Velesem pak ještě chvíli rozprávěli, než ho vyprovodil na zápraží. 

"Jano šikovnou vnučku máš."

"Taky je to to jediné, co mi zůstalo, když mi dcera v zimě na horečku umřela. Otec ji poslal za mnou, ať mi s ovcemi pomůže a na statek si novou přivedl. Co ti budu povídat. Holku o věno připravil a já na stará kolena, abych se staral."

"Taková ani věno potřebovat nebude." prohodil Veles.

"Nenech se mýlit příteli. Je sice krásná a šikovná. Ale věno je věno."

S těmi slovy se rozloučil a Veles to vzal na humna, kdež už ho čekal jeho chlupatý společník. 

Jaro se překulilo k létu. Jehňata rostla a ovce se pásly na na šťavnatých trsech trávy. Veles zase obcházel po pastvinách, když uviděl Lubavu. Seděla pod stromem a na klíně jí spalo jehně. Nedalo mu to a tak se sám proměnil. Jako malý beránek k ní přišel a začal skotačit, aby upoutal její pozornost. Lubava se smála, pak ho podrbala pod bradou a pohladila po hřbetě. Lehl si k jejím nohám a chvíli tam jen tak ležel, když začala zpívat. Krásný hlas rozechvěl celý les. Jako by i zpěvní ptáci opustili od svého švitoření, aby mohli poslouchat Lubavu. Jen listí stromů šeptavě doprovázelo její zpěv. Veles poslouchal, sluníčko ho hřálo a tak se stalo, že usnul. 

Když dívka dozpívala, pohladila ho a promluvila na něj. 

"I ty jeden beránku. Jak krásný jsi. Jako obláček na letní obloze. Ve stádu si hraješ. Nejsi sám, jako já."

Její slova Velese probudila. Zapomněl, že je převtělen a dívce odpověděl.

"Jsem sám, stejně jako ty, Lubavo."

Dívka se polekala, že jehně mluví. Veles vyskočil a odběhl do stáda, kde dívce zmizel. Dívka ho hledala, ale beránek jako by se do země propadl. Sama sebe přesvědčila, že určitě nepromluvil a že se jí to jen zdálo. 

Další den opět hnala ovečky na pastvu. Veles ji už vyhlížel. Malé jehně, se jí zase motalo kolem sukně. Když si Lubava sedla pod strom, tak se Veles opět proměnil v beránka a stejně jako předešlý den k ní přiskotačil. I dnes začala dívka zpívat a i dnes Veles usnul u jejích nohou. Dívka však zpívat nepřestávala a opatrně si beránka položila na klín. Hladila ho v chundelatém rounu. 

Když se Veles probudil, cítil se blaženě. Doteky Lubavy probouzely jeho chtíč. Už měl nutkání utéct, aby to nezašlo až příliš daleko, když varovné prskání ovce zbystřilo pozornost Lubavy i jeho. Ovce se shlukly k sobě. To nebylo dobré. 

Lubava uchopila ovčáckou hůl a dívala se směrem k lesu, odkud čekala nebezpečí. Z lesa vyběhlo několik vlků. Veles nečekal. Přeměnil se do své lidské podoby, aby Lubavě pomohl stádo ochránit. Za Lubavou se ozvalo písknutí. Otočila se a uviděla ho tam stát. Dědečkova přítele. Netušila jaká kouzla a čáry v tom mají svou roli, byla ráda, že tam není sama. Náhle byl slyšet dusot a přiběhlo několik medvědů. Vedl je starý, silný a velký samec. Velesův průvodce. 

Když vlci uviděli, že se dostat k ovcím nebude tak jednoduché a medvědi na ně dotírali čím dál víc, aby je vyhnali, tak to nakonec vzdali a utekli. Lubava si oddychla. Rozezpívala se, aby ovce uklidnila a začala je shánět dolů k salaši, aby na noc byly v bezpečí, kdyby se vlci chtěli vrátit. 

Veles šel s ní. Mlčky ji doprovázel a kdesi vzadu za nimi se líně vlnil medvědí hřbet jeho přítele. Když zavřela ovce do ohrady, rozdělala oheň na ohništi, Veles tam s ní stále byl. Nedalo jí to. Zeptala se ho, kdo že on vlastně je.

"No Lubavko, jsem tvým malým beránkem i mužem, kterého vidíš. Můj přítel je starý medvěd. A můj úděl je chránit živé tvory chodící po této půdě."

"Ten malý beránek, co na mě promluvil, jsi byl ty? "

"Ano, já." přiznal trošku rozpačitě.

Podala mu dřevěný korbel s vodou, aby se napil. Poděkoval a už chtěl jít, ale zastavila ho.

"Nechceš zůstat? Vlci se nejspíš vrátí a . . . " ztratila se slova z jejích úst. Styděla se, že ho o něco takového žádá, ale sama by se v noci vlků bála. 

Zůstal. Sedl si k ní, obejmul ji kolem ramen a tím ji i schoval pod svůj teplý plášť. Lubava si položila hlavu k němu na rameno a jen se dívala do ohně. 

Když byl měsíc vysoko, jeho medvědí brach spící u ohrady se naježil. Ucítil, že se blíží vlci. Zvedl se a obcházejíc netrpělivě ohradu svolával své bratry. Jenže vlci byli rychlejší než velcí a pomalí medvědi. Začali pobíhat okolo salaše a ohrady. To už se ale Veles sám proměnil ve vlka, aby ochránil ovce i Lubavu. Většího, než byli ti, co přiběhli. A sám se smečce postavil. S několika se i porval, než je zahnal. 

Když se vrátil k salaši, proměnil se zpět. Ale jeho zranění zůstala. Lubava se o něj postarala a poté ho uložila uvnitř v salaši do kožešin, aby mu nebyla zima. Veles využil situace a řekl jí, jestli si nechce lehnout k němu, aby dívka nestrádala chladem. Lehla si. Přitiskl ji na sebe, na své nahé tělo a usnuli. Jeho medvědí přítel už ovce ohlídal. 

Když se blížilo rozednění a do salaše se vplížilo první ranní světlo, Lubava rozespalá se zavrtěla k Velesovi tak, že téměř ležela pod ním. Zima ji vehnala do jeho tepla. Sama jen ve lněných šatech, co se jí povyhrnuly na břicho, se proplétala do jeho těla a jeho teplo jí bylo příjemné. Veles byl sice bůh, ale touhy měl stejné, jako každý jiný muž. Vnímal chloupky jejího klínu, které se mu otíraly o kůži. Cítil vůni její rozespalé kůže míchající se s vůní sena. Neodolal. Nalehl si na ni a začal Lubavu líbat. Něžně. Její rty odpovídaly a její tělo se vrtělo pod vahou toho jeho. Dlaní vyhrnul její šaty, aby mohl pohladit dívčino prso. 

Lubava jeho doteky opětovala. Vnímala jeho mužství, které se tlačilo mezi její stehna. Pokrčila koleno tak, aby se dostal mezi její stehna. Nepřestal ji líbat. Hladil její hebkou kůži a až když ucítil, že jeho penis si sám našel cestu, vstoupil do ní. Pomalu. Bál se, aby nebyl hrubý či neomalený. Dívka se však pod ním napnula jako luk a on byl šípem, který rozechvěl její tětivu. Laskal ji. Jeho touha ho sice hnala kupředu, ale pohled do tváře tak krásné, mu připomínal, že teprve teď s ním ochutnala tělesný hřích. 

Chodíval pak za Lubavou každý večer a trávili spolu dlouhé noci v horách u ohně. Věnoval jí taky tři štěňata psů, která naučil chránit ovce a Lubavu. Vlci pak na stádo téměř přestali utočit a i Lubava tak byla v bezpečí. 

S podzimem se ovce sháněli dolů z kopců, aby byly chráněné před sněhem a ledovým počasím. Tenkrát Veles přišel za starým Janem a požádal ho o ruku Lubavy. Ten souhlasil a Veles si ji tak odvedl sebou do hor, kde měl svou chalupu daleko od smrtelníků a kde spolu byli až do jara, než bylo třeba zase vyhnat ovce na pastvu. To už ale Lubava pod srdcem nosila Velesovo dítě a sám Veles ovce chodíval hnát na pastvu se svými psi a starým medvědím přítelem.