Pohanské pohádky - Radegast

Radegast byl slovanským bohem hojnosti a pohostinnosti. V přestrojení chodíval mezi lidi a těm, co dobře ho pohostili, dobře se odměnil. Po stezkách portálů putoval na svém oři, mohutném hřebci hnědé barvy s hřívou černou jako uhel. Snad každý kovář se jeho koně bál obstarat, když tu a tam někde ztratil nebo uvolnil podkovu a potřeboval koně okut tak, aby mohl cestovat dál. Až na Jindřicha z vesničky pod hradem Chlum.

Byl to mladý kovář, který si s koňmi při práci povídal. Radegastův kůň, ač jindy ostrý jako ostří sekery, se jeho chlácholení poddal a pak kopyto zvedl bez zbytečného kopání a ošívání.

Jednou z jara se Radegast vracel z předlouhé cesty od Baltu. A na stezce vedoucí nad skalnatými hřebeny hor pro samou mlhu jeho kůň škobrtl o špičku štítu. Podkovu ztratil a druhou uvolnil. Tak Radegast zamířil do kovárny mladého Jindřicha i tentokrát. Ten ho uctivě přijal a kopyta koni obhlížel. 

Radegast vyšel z kovárny. Bílá mlha už se táhla i tady. Zachmuřený do svých myšlenek se vydal k lesu za vesnicí, kde chtěl chvíli pod strom hlavu složit. Přece jen i přes mlhu nebylo zas tak chladno. Cestička se táhla dál do lesa a zamyšlený Radegast se zastavil až pod skalou, na hrázi rybníka, který se ukrýval v zátočině říčky. 

"Tak odtud ta mlha do vesnice stoupala." pomyslel si a posadil se opřený o strom na kraji hráze. Zavřel unavené oči a jen poslouchal vodu padající přes přepad rybníka. Ten pravidelný zurčivý zvuk ho kolébal k spánku, když najednou onu pravidelnost cosi narušilo. Sotva slyšitelný zvuk čeřících se vln na hladině. Otevřel oči, jestli něco neuvidí. To, co spatřil, mu vzalo doslova dech. 

Jemné předivo mlžných pramenů obtáčejících siluetu nahého těla dívky. Nebo spíš byla přízrakem, který ony prameny tvořil? Sledoval ji mlčky. Její jemné rysy ve tváři orámované hustými, vlnitými vlasy v barvě tmavého, lesního mechu. Její bělostná ramena, útlý pas i štíhlé, dlouhé nohy. Obliny jejích prsou i kulatost boků napínaly Radegastovu touhu. Ta dívka byla jako sen. 

Tančila na hladině a předla v prstech mlhu do jemných pramenů. Vyčesávala ji jako koňskou hřívu, až byla bělostná jako první sníh a nitě z ní předla jemné jako by byly od pavoučků utkané. Rusalka, která si přede nitě na šaty. 

Radegast jich znal mnoho. Byly to dívky a ženy většinou lehkomyslné. A ač překrásné, rozhodně nebyly nevinné. Uměl odolávat jejich svodům, jelikož viděl jejich chlípné duše. Jenže u této rusalky neviděl z typických rusalek nic. Učarovala ho snad? Nebo přišel o svou bystrou prozřetelnost? Seděl opřený o strom jak přikovaný a nemohl se ani hnout. Jen sledoval její tělo vířící jemné prameny mlhy. 

Když se ale slunce prodralo na oblohu, rusalka zmizela s rozplývající se mlhou. Radegast se zvedl a vrátil se do vesnice ke kováři. Svého koně už měl okutého a bylo o něj dobře postaráno.

"Jsi šikovný Jindřichu. Měl bych pro tebe jeden úkol. Dobře bych se ti za jeho splnění odvděčil." pověděl Radegast doufajíc, že jeho úkol není nesplnitelným. 

"Pokusím se pane, bude-li v mých silách."

"Potřebuji ukouti jehlu Jindřichu. Tak jemnou, aby jí šla mlha sešít  a kapky rosy se na ní daly navléknout."

"No . . . Pane . . . Nelehký úkol  mi dáváš, ale pokusím se." 

A tak se domluvili, že si pro ni Radegast ráno přijde. 

Zbytek dne utekl a i samotná noc se mu rychle přehoupla, když šeravý úsvit se plížil krajinou a Jindřich naposledy jehlu do džberu s vodou nořil. Radegast vešel do kovárny. Jindřich jehlu mu ukázal. "Lepší už nesvedu pane." pokorně dodal. Radegast mu poděkoval a valounky drahých kamenů mu zaplatil. "A ne že přestaneš dělat řemeslo Jindřichu. Kovářů, jako ty, je třeba." To byla poslední slova, než odešel s koněm k lesu. 

U rybníka se zastavil. Z paprsků jitřního slunce vetkl jehle život, aby tančila jako ruce její paní, aniž by se jí musela dotknout. Pak ji položil na list rákosu a poslal po hladině k místům, kde včera rusalka tančila. List se nesl pomaličku vodou, než se zhoupl a zmizel. Radegast jen zahlédl ladnou ručku, která se po něm natáhla. Posadil se zatím na břeh a čekal. 

Po chvíli se roztančily vlnky na hladině a pak uslyšel lehké kroky. 

"Kdo jsi?" zeptala se ho rusalka už stojící nad ním.

"Jen pocestný krásná panno."

"Jsem rusalka, to se mě nebojíš?"

"Proč bych měl?" řekl Radegast jako by nic.

"Kde jsi vzal tu jehlu?"

"Nechal jsem ti ji ukout u kováře a ranní paprsky slunce do ní vpečetil, aby šila sama. Copak? Nešije snad?"

"Šije. Však podívej." a zatočila se před ním v sotva znatelných, bělostně průhledných šatech, které obtahovaly dokonale její siluetu.  Radegast po dívce zatoužil snad ještě víc, než předešlého dne. Dívce to neušlo a jen se zasmála. 

"Tak ty se mi chceš smát?" pronesl rádoby rozhořčeně a za dívkou se rozběhl do rybníka. Ta netušíc, že on umí cestovat po každé stezce, která vede světem, utíkala do vody hledající úkryt se smíchem na rtech. Radegast si našel koryto říčky, která rybníkem protékala a kráčel suchou nohou po jejím proudu. Ohlédla se ve chvíli, kdy ji akorát Radegast chytil do svých paží a přitiskl na sebe.  Překvapeně se na něj podívala. V jeho očích žhnula touha se jí zmocnit, přesto čekal, zda-li ho nechá. 

Každý nádech byl až bolestně nekonečný. Díval se na ni. Mlčky se dívala do jeho očí. Ve svých měla snad strach ukrytý pod dlouhými řasami. Povolil sevření. Pochopil, proč ho tak přitahovala. Ještě nebyla rusalkou. Měla se jí stát. Znal ten obřad o jarní rovnodennosti, kdy dcery rusalek oblékaly šaty, které si šily z mlhy a zdobily kousky ledu či kapkami rosy. Tančily u řek a rybníků a mladé dívky zasvěcovaly do tajů tanců a svodů svádění. A svátek Vesny byl dnes. 

Radegast se rozhodl bez zaváhání. Dívku chytil do náruče a odnesl ji ke svému koni. Posadil ji před sebe a vydal se k portálu v nedaleké rokli. Projel jich několik, než dojeli k vrškům nevysokých hor. Zalíbilo se mu v nich a rozhodl se tu usadit. Na jejich nejvyšším hřebeni zastavil svého hnědáka, pomohl dívce z koně dolů. Pak poprosil své bratry Velese a Peruna o pomoc. A přišla bouře, která pokácela několik stromů. Radegast z nich srub postavil. Pak přišlo stádo ovcí a koz, které Radegast do ohrady zahnal. Lada mu poslala pramen vody a požehnala Radegastově plodnosti a sám Svarog mu svěřil k opatrování jeden z ohnivých plamenů v jeho výhni, který nikdy neuhasne.

Nadešel večer. Svátek Vesny. Dívka mlčky přihlížela Radegastově tvoření. Když skončil se svou prací, zálibně si ho prohlížela u studánky, když ledovou vodou umýval své svalnaté tělo. Pak k ní přišel a zeptal se jí, zda-li tu s ním zůstane a dívka přikývla. 

Tu noc se Radegast rozhodl pozbýt svých božských schopností a stát se člověkem. A tak se i stalo. S dívkou se miloval už jen jako obyčejný muž. Laskal její šíji, její bradavky, líbal její klín. Na vnitřní straně stehen kreslil mapy k ráji, který pro ně stvořil. A dívka se mu oddávala. Do tajemství lásky ji zasvětil jako něžný milenec, ač bral si ji i jako silný a zdravý muž. Její stehna se rozevřela vstříc jeho klínu a on do ní vstoupil. Šla naproti rytmu jeho srdce, které běželo o závod. Propínala se pod váhou jeho těla jako luk lovce připravující se k výstřelu. Ale jeho byl šíp, který vystřelil. 

Hory jejich lásce přály a pověst praví, že pokaždé, když Radegast svou vyvolenou uspokojil, vyvřel nový pramen v jejich horách. 

"Jak se vlastně jmenuješ?" zeptal se jí onen první večer Radegast.

"Já jsem Jelena." usmála se dívka.