Pohanské pohádky - Perun

Jindy úrodnou nížinu pod vysokými horami trápilo dlouhé sucho. Tráva rostla pomalu a dobytek na pastvinách neměl co žrát. Květy ovocných stromů opadaly a listů se na větvích objevovalo pomálu. Zrak vesničanů se upíral k polím, kde měli zaseto obilí. Obávali se, že takové sucho přinese neúrodu i do sýpek. Až jednoho rána se místní sešli k poradě co dál. Hádali se víc než řešili a strach z budoucnosti cloumal jejich charaktery. 

"Dost!" zahřímal Bohodar, statný dřevorubec, který něco pamatoval.

"Takto nic nevyřešíte a ničemu nepomůžete. Pamatujete na starou Kunhutu?" zeptal se lidí okolo sebe. Ti se po sobě dívali. Někdo ji ještě pamatoval, většina už ale netušila o kom že to je řeč. Bohodar jim vysvětlil, že Kunhuta je stará porodní bába a bylinkářka, co bydlí v hoře. Kdysi bydlela ve vesnici, ale jak stárla, chtěla mít klid od uštěpačných jazyků svých sousedů, co o ní říkali, že je čarodějnice podle nové víry a tak odešla se svou dcerou kamsi do lesů. 

"Proč ji vzpomínáš Bohodare?" optal se opovržlivě jeden muž, co se přiženil do vesnice z města.

"Protože stará Kunhuta uměla mluvit s našimi bohy." zahřímal Bohodar. "S těmi, od kterých jsme se odvrátili, abychom přijali jiného boha. Jenže ten nám nepomůže očividně s deštěm ani úrodou. A naši staří bohové se od nás taky odvrátili. Proto náš dobytek nemá co žrát a naše pole jsou suchá. Je to trest že jsme je přestali uctívat." 

V hloučku sousedů se rozeznělo mumlání. Souhlasné i odmítavé. Bohodar pokračoval, že stará Kunhuta zná bohy, umí s nimi promlouvat a snad by se mohla přimluvit. Mnoho ze sousedů pochybovačně odmítalo jeho nápad. Ale ještě víc jich kývalo hlavou a snad zoufalství a strach je nutil souhlasit. Jenže kde Kunhutu přesně najít nikdo netušil. 

"Vypravím se do hory se svým synem. Znám les líp než kdo z vás. Až ji najdu, poprosím ji o pomoc či radu."

A jak řekl, tak udělal. Oba muži se vypravili do hlubokého lesa. Šli podél koryta vyschlého potůčku. Čím výš šli, tím častěji narazili na nějakou tu tůňku se zbytkem vody. O něco výš proti proudu už tenký pramen poskakoval po kulatých oblázcích. 

"Jdeme dobře Lechu. Tam, kde je voda, bude i Kunhuta. Tak to tenkrát říkala. Bez vody přece není života." 

Lech jen souhlasně kývl hlavou. Vážil si svého otce a starou Kunhutu si pamatoval jako malý chlapec, když se u nich občas zastavila s nějakým tím bejlím pro stonající sestřičku nebo medem, co sbírala lesním včelám. Sám už zapomněl, že měla i ona dcerku jen o něco starší, než byl on sám.

Už se začínalo šeřit, když u potoka plného vody uviděli jednoduchou chýši, před ní ohniště a u něj seděla stará žena s šedivými vlasy. 

"Zdravím tě, Kunhuto." zahřímal Bohodar. Žena pozvedla oči jejich směrem.

"Čekala jsem tě, Bohodare. Přivádí tě sucho, viď?"

"Nebudu ti lhát. Pole jsou prašná, dobytek na pastvě nemá co žrát a vody ve studních ubývá."

"A co váš nový bůh? Nepomohl?" neodpustila si uštěpačnou poznámku Kunhuta.

"Víš, že já ho nikdy nepřijal. Ani moje děti. Jen moje milovaná Milica."

"A kde té je konec." řekla jako by moc dobře věděla, že mu žena umřela na horkost dvě léta nazpět.

"Pojď. Posaď se a všechno mi povyprávěj Bohodare." vyzvala ho žena a do dřevěných misek nabírala polévku z masa a zeleniny. 

Vyprávěl. Jak mu vyrostli děti. Jak se roznemohla jeho žena. Jak jí muž v kutně léčil modlitbou, ale nepomohl a ona mu umřela. A koho že dalšího si smrtka odvedla z vesnice. Vyprávěl čí děti že se vzali, komu se narodil syn či dcerka, kdo z vesnice odešel a kdo přišel. Kunhuta poslouchala. Mlčky občas pokývala hlavou. 

"Ráno se vypravíte nazpět. Pošlu s tebou svoji dceru Miladu. Každou chvíli se musí vrátit z trhu. Chodí až na druhou stranu hory, kde nás neznají, tak jí cesta trvá dýl. Ona už bude vědět, co má dělat. Ale ty mi přísahej Bohodare, že ji budeš chránit jako svoji dceru." 

Bohodar to Kunhutě slíbil. A tak je ráno všechny vyprovodila a popřála šťastnou cestu. Za soumraku sešli do vesnice. Tam už většina příbytků byla potemnělá. Jen v jejich domě svítila za oknem svíčka. To Ludmila, Bohodarova dcera, jim svítila na cestu domů. 

Druhý den ráno Milada vyšla za svítání nasbírat byliny. Uvila věnce a svařila medovinu z medu lesních včel a nasbíraných bylin. Na večer svolala všechny mladé dívky i chlapce, co nebyli ještě nikomu přislíbeni. Tedy i Lecha a Ludmilu. Chlapci zapálili oheň. Dívkám zase do vlasů položila uvité věnce. Pak z kotlíku nabírala medovinu a každý z nich poznal chuť divokého hvozdu. Sama začala tančit a zpívat k Perunovi hromovládci. Přidali se k ní. Už byla tma. Tančili kolem ohně a jako omámení se začali navzájem dotýkat. Milada si vybrala Lecha. Líbil se jí od začátku. I když byl o něco mladší, ale byl to pořádný kus chlapa.

Rozvazovala tkanice u jeho haleny. Moc dobře věděla co dělá. Lech si ani neuvědomoval, že už je do půl těla nahý. Připadal si jen jako pozorovatel příběhu. Nevnímal, že sám je jeho hercem. Totéž se dalo říct o mladých okolo něj.

Ludmila si rozešněrovala tkanice na svých šatech a ty ji pomalu sjížděly z ramen na lokty. Její obnažená prsa zakrývaly prameny hnědých vlasů. V pase se šaty zastavily. Ludmila tančila kolem ohně se zavřenýma očima zcela pohlcená do zpěvu Milady a přizvukování ostatních. I ona sama občas zopakovala melodii, která se táhla jako nit ve zpívaném zaříkávání. 

Nikdo nevěnoval pozornost muži, který se k jejich nočním radovánkám přidal. Vlasy měl spletené do copu, hustý vous obrůstal jeho čelist. Jen Milada si ho všimla. Vlastně to byl on, koho přivolávali. Perun. Bůh hromu a blesků. Pán bouře. 

Milada zpívala dál. Lech byl jako opitý silným vínem. Jeho nohy se motaly. A nebyl sám. Postupně se opodál tvořily dvojice i trojice laškujících těl. Milada je sledovala s uspokojením. Rituál přivolání bouře bude brzy naplněn touhou mladí a nedočkavosti. Sémě ve jménu Peruna bude zaseto. A samotný Perun si nejspíš vybral též.

Dívala se okolo. Dvojice dívek ležela u nahého chlapce. Každá z jedné strany. Olizovaly jeho kůži a rukou se ho dotýkaly ve slabinách. Chlapec se jim zcela poddal. Nevzdoroval. Neodmítal jejich laškovné hrátky. A když se dívky začaly líbat spolu, přidal se k nim. Milada se usmála.

Vedle nich už dívka nasedala nahá na ztopořený penis svého vyvoleného. Rozkoší zavzdychala a začala se na něm v rytmu ukájet. Chlapec jako v horečkách. Neubránil se však dívčinu klínu ač měl náznak chabého vzdoru. Nakonec i on podvolil svou vůli. 

O něco dál zase dva chlapci laskaly prsa dívce, kterou třetí chlapec ukájel. Dívka doslova pohlcovala do sebe všechnu jejich pozornost a ještě je pobízela, že chce víc. Když první chlapec vyvrcholil, hned ho tedy vystřídal druhý a po něm i třetí. Střídali se na ní a ona chtěla víc a víc. Byla nenasytná. Netrvalo dlouho a přidali se k nim další dívka a chlapec. Dívka se s ní začala líbat, zatímco chlapec do ní vstoupil a pokračoval v tom, co započali jeho druhové. 

Lech tou dobou už ležel nahý. Na něm seděla krásná Milada. Její ženské křivky se od křivek mladých dívek lišily jistou plností a oblostí. Navíc její měděné vlasy v odlesku ohně působily dojmem, že hoří. Lech se na ni díval fascinován její ženskostí. A ona si od něj brala potěšení i ukojení svých pudů. Už mohla myslet na sebe. Už nemusela zpívat. Perun totiž s krásnou Ludmilou ulehl stranou jejich zrakům.

Nebyla poskvrněna břemenem hříchu, proto si ji vybral. Něžně. Bez jakéhokoliv spěchu ji sváděl svými polibky. Ruměnec v její tváři prozrazoval, že ač opojena kouzelnými bylinami, svlečená do pasu, stále cítí drobný stud. Provokovalo to jeho chtíč víc, než necudná bezostyšnost jiných dívek u ohně. Sundal si dlouhý plášť, dívku svlékl ze šatů a položil ji na něj. Tam laskal její tělo, než se dívka sama uvolnila tak, že sama ho začala prosit o víc. A on jí dal víc. Dal ji vše, co ona jako smrtelnice mohla unést. 

Ráno se probudila přikrytá v jeho plášti. Muž byl pryč. Kapky deště se snesly na její tvář. Těžké, bouřkové mraky se hrnuly z hor dolů do žíznivé nížiny. Stejně tak se probudili mladí, kteří usnuli více či méně do sebe propletení u již vyhasínajících uhlíků ohně. Nikdo z nich si nebyl jistý tím, cože se to v noci stalo. Zůstala v nich jen probuzená fyzická touha vlastní všem lidem, kteří nejsou svázáni předsudky víry. 

A Milada? Ta odešla proti proudu probouzejícího se potůčku za svou matkou ještě před svítáním. Obtěžkána semenem muže, kterého se vyvolila.